ECLI:CZ:US:2007:3.US.374.07
sp. zn. III. ÚS 374/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. března 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Bc. V. L. a Ing. R. L., obou zastoupených JUDr. Danou Kůsovou, advokátkou v Plzni, Škroupova 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. prosince 2006, čj. 22 Cdo 234/2006-144, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. září 2005, čj. 18 Co 61/2005-127, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení shora označených rozhodnutí. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelé domáhali, aby soud uložil žalované M. P. (vedlejší účastnice řízení o ústavní stížnosti), aby se zdržela užívání domu č. p. 8 a stav. parc. č. 90 v obci a kat. území Chotěšov po dobu provádění stavebních prací na těchto nemovitostech. Obecné soudy zjistily a mezi účastníky řízení je nesporné, že vedlejší účastnice převedla darovací smlouvou vlastnictví k danému domu na stěžovatele a má k tomuto domu touto darovací smlouvou zřízeno právo doživotního užívání těchto nemovitostí. Zatímco v řízení před soudem prvního stupně stěžovatelé uspěli (soud uvedl, že jednání žalované představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy, když ta má možnost bydlení v bytě, jehož je nájemkyní), v řízení před soudem odvolacím i dovolacím byla žaloba stěžovatelů zamítnuta. Podle názoru odvolacího soudu vyklizení vedlejší účastnice, byť na přechodnou dobu, by bylo možné jen ze zcela výjimečných důvodů. Podle odvolacího soudu zamýšlenou rekonstrukcí domu by došlo ke změně i stávajících prostor, jejichž užívání má vedlejší účastnice garantováno.
Podle stěžovatelů jim obecné soudy svými rozhodnutími výrazně omezily jejich vlastnické právo. Užívací právo vedlejší účastnice je tak nadřazeno jejich právu vlastnickému. Stěžovatelé upozorňují, že nemají kde bydlet, zatímco vedlejší účastnice již po dobu šesti let odmítá dům bezdůvodně opustit. Tím vším prý bylo porušeno jejich základní právo podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí. O věci bylo rozhodnuto meritorně jak soudem prvého stupně, tak soudem odvolacím, ve věci pak rozhodl meritorně i Nejvyšší soud. V tomto kontextu Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžnou třetí či dokonce (jak by tomu bylo v této věci, pokud by Ústavní soud vyslyšel argumenty stěžovatelů) čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví.
Stěžovatelé argumentují jednak porušením čl. 36 odst. 1 Listiny, jednak porušením čl. 11 Listiny. K čl. 36 odst. 1 Listiny (právo na spravedlivý proces) Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"], resp. některé z ústavních kautel. Základním principem činnosti Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným je teze, podle níž základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem práva jednoduchého. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (viz např. nález III. ÚS 224/98, Sb.n.u.ÚS, sv. 15, str. 17, a konstantní judikatura). V daném případě je přitom očividné, že k žádnému porušení základních práv nedošlo. Podstatná část argumentů stěžovatelů míří toliko k tomu, aby Ústavní soud zaujal k otázce výkladu práva doživotního užívání domu vedlejší účastnicí jiný právní názor než odvolací a dovolací soud. Výklad obecných soudů přitom není příkladem svévole ani není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti ve smyslu shora uvedené judikatury Ústavního soudu.
Co se týče tvrzeného porušení čl. 11 Listiny, Ústavní soud odkazuje stěžovatele na tento právní závěr Nejvyššího soudu, na němž nevidí nic protiústavního, a jehož zákonnost proto nepřísluší Ústavnímu soudu přezkoumávat: "Smlouvy, jimiž rodiče darují svému dítěti nemovitost, kterou doposud (často výlučně) užívají, se současným zřízením práva doživotního užívání převáděných nemovitostí, jako tomu bylo i v daném případě, jsou v právních vztazích, týkajících se převodu nemovitostí, poměrně častým jevem. Účelem takových smluv je, aby nabyvatel získal jistotu, že v době do smrti dárce ani v důsledku dědění převáděné nemovitosti nepřejdou na jinou osobu, přičemž dárce má zajištěno užívání nemovitostí v dosavadním rozsahu. Dárci tedy právem očekávají, že po ztrátě jejich vlastnictví se na výkonu jejich dosavadních užívacích práv fakticky nic nezmění a v obvyklém dosavadním užívání převedené nemovitosti budou nerušeně pokračovat. Obdarovaní pak jsou s touto perspektivou omezeného výkonu vlastnického práva srozuměni. Ve sporech uvedeného druhu o užívání nemovitostí mezi vlastníkem nemovitostí a dárci, kteří mu tyto nemovitosti darovali, musí soud poměřovat na straně jedné vlastníkova práva na ochranu vlastnictví a na straně druhé práva osoby oprávněné ze smlouvy o doživotním užívání převedených nemovitostí, s níž byli účastníci smlouvy srozuměni. Podle názoru dovolacího soudu je tedy žádoucí, aby v takových případech, jako je právě posuzovaný, byl respektován na jedné straně zájem vlastníka na zachování nemovitosti v dobrém stavu a na druhé straně skutečně nerušený výkon užívacích práv dosavadních vlastníků, kteří se svého vlastnictví bezúplatně formou darování vzdali. Výsledek takového poměřování je závislý na konkrétních skutkových zjištěních, zpravidla o jedinečných okolnostech daných ve vztazích mezi účastníky." Vyslovení protiústavnosti právního závěru stěžovateli zpochybněného proto není na místě, stejně jako nejsou na místě argumenty stěžovatelů o údajném porušení jejich základního práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu