ECLI:CZ:US:2007:3.US.380.06
sp. zn. III. ÚS 380/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a/ P. R. a b/ E. R., zastoupených Mgr. Monikou Wetzlerovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Bedřicha Smetany 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006, č.j. 33 Odo 449/2005-167, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 11. 2004, č.j. 13 Co 555/2004-132, a rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 16. 3. 2004, č.j. 7 C 35/2003-99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé včasným podáním, jež i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jejich ústavně zaručená základní práva garantovaná čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatelů, kteří se proti žalovanému (Lesní společnosti Stříbro, a.s.) domáhali zaplacení 140 400,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení získaného za období od 15. 11. 1999 do 14. 11. 2001 používáním cesty vybudované částečně na jejich pozemku. Dospěl k závěru, že tato cesta je účelovou komunikací ve smyslu §7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o pozemních komunikacích"), a jelikož žalovanému podle §19 tohoto zákona přísluší oprávnění jejího bezplatného užívání (tzv. obecné užívání), nemohl se na úkor stěžovatelů "bezdůvodně" obohatit.
Odvolací soud shodně shledal, že užívání dotčené cesty žalovaným je podřaditelné obecnému užívání podle zákona o pozemních komunikacích, a rozsudek jako věcně správný potvrdil (§219 o.s.ř.).
O dovolání stěžovatelů rozhodl Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že je zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o.s.ř.); dovolání pokládal za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., dovodil však, že není důvodné.
Těžiště posuzovaného sporu - jak se podává z výše uvedeného - spočívá v rovině právního posouzení věci; stěžovatelé, vycházejíce z předpokladu, že je pro uplatněný nárok příznivější, se dovolávali úpravy obsažené v zákoně č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "lesním zákoně"). Namítali, že "lesní zákon je ve vztahu k zákonu o pozemních komunikacích předpisem speciálním, proto měly soudy obou stupňů posuzovat nároky žalobců podle lesního zákona, nikoli podle zákona o pozemních komunikacích." Obecné soudy tuto interpretaci odmítly.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
O nepřípustné ústavněprávní konsekvence by - ve skutkové rovině - mohlo jít v případě, že soudy zjevně a neodůvodněně vybočily ze standardů dokazování (§120 a násl. o.s.ř.), jež jsou v soudní praxi respektovány (a založily tak nepředvídatelnou aplikační libovůli) nebo že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními; rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění obecné soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily.
Nic takové v dané věci Ústavní soud neshledal. Stěžovateli vytýkané nedostatky (neúplnost) ve skutkových zjištěních by mohly být relevantní jen za předpokladu správnosti jimi zastávaného právního názoru, který však splněn není; obecné soudy vycházely z právního názoru odlišného. Stěžovatelé poukazovali na rozhodnutí Magistrátu města Plzně, odboru životního prostředí ze dne 30. 5. 2001, č.j. ŽP/3742/01, osvědčující, že jde o pozemek určený k plnění funkcí lesa; pokud však obecné soudy uznaly, že zde není dán vztah obecné a zvláštní úpravy, není mezi označováním téže komunikace za zpevněnou lesní cestu a současně i za účelovou komunikaci vnitřní rozpor. Jestliže pak v ústavní stížnosti poukázali i na rozhodnutí Magistrátu Města Plzně ze dne 25. 11. 2005, potvrzené Krajským úřadem Plzeňského kraje ze dne 3. 3. 2006, nelze přehlédnout (i kdyby mohla mít pro skutkový základ sporu význam), že byla vydána až po pravomocném skončení dané věci.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Rozlišení, zda poměr norem představuje poměr speciality či nikoli, vyplývá z míry abstraktnosti formulace jejich hypotéz.
Obecné soudy úpravu v lesním zákoně speciální vůči normativnímu řešení obsaženému v zákoně o pozemních komunikacích neshledaly (uvažovaly o opaku). Nejvyšší soud pak formuloval (a podrobně odůvodnil) závěr, že "oba tyto předpisy obstojí vedle sebe".
Zákon o pozemních komunikacích se ve smyslu určení předmětu své úpravy v §1 vztahuje na veškeré pozemní komunikace, které naplňují znaky uvedené v dalších ustanoveních tohoto zákona, a neobsahuje žádné ustanovení, které by z tohoto vymezení některé komunikace vylučovalo. Dovolací soud dále uvedl, že lesní zákon oproti tomu "problematiku provozu na komunikacích nacházejících se na lesních pozemcích neupravuje", čemuž neodporuje ani námitka stěžovatelů, že "v lesích je podle lesního zákona mimo jiné zakázáno jezdit a stát s motorovými vozidly" (§20 odst. 1 písm. g/ lesního zákona), neboť se v dané věci rozhodného institutu (se zřetelem k uplatněnému nároku) "obecného užívání" podle zákona o pozemních komunikacích zjevně netýká. Nelze tedy ničeho namítat proti úsudku, vycházejícímu ze spojení §7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích (které mezi účelové komunikace zařazuje i pozemní komunikace, které slouží též k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků) a §3 odst. 1 písm. b/ lesního zákona (uvádí-li, že pozemky určené k plnění funkcí lesa jsou i zpevněné lesní cesty), že "pokud zpevněná lesní cesta na pozemku určeném k plnění funkcí lesa vykazuje současně znaky účelové komunikace ..., podléhá stejně jako ostatní účelové komunikace režimu ... zákona (o pozemních komunikacích), včetně jeho ustanovení §19 odst. 1 ... upravujícího obecné užívání pozemních komunikací". Dovolací soud též přiléhavě oponoval argumentací žalobců vycházející z vyhlášky č. 433/2001 Sb., zdůrazňuje nejen důsledky pozdějšího nabytí účinnosti, nýbrž i vymezení jejího předmětu a účelu, jimiž jsou (jen) stanovení "technických požadavků pro stavby pro plnění funkcí lesa".
Stojí za připomenutí, že na rozdíl od ostatních kategorií pozemních komunikacích (§2 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích) se určitá komunikace mezi komunikace účelové nezařazuje správním rozhodnutím příslušného správního orgánu. Je též nerozhodné, jak je účelová komunikace, respektive pozemek, na němž se komunikace nachází, či pozemek, který je účelovou komunikací, evidován v katastru nemovitostí; byť by nebyl označen jako ostatní plocha se způsobem využití "ostatní komunikace" (jak se zhusta děje), pak splňuje-li znaky uvedené v zákoně, půjde - bez dalšího - o účelovou komunikaci.
Z řečeného je tedy zjevné, že stěžovatelé otevřeli spor pouze o výklad podústavního práva, který Ústavnímu soudu však zásadně nepřísluší; Ústavnímu soudu přísluší toliko hodnocení, zda soudy v dané věci podaný výklad není svévolný, zda nemá racionální základnu, resp. je na první pohled extrémní. Takový závěr evidentně namístě není; právní názory, které obecné soudy aplikovaly, také rozumně a uspokojivě odůvodnily. Stěžovatelé v ústavní stížnosti jen pokračují v polemice s nimi, a dožadují se přezkumu Ústavním soudem v postavení další (čtvrté) soudní instance, jíž však svým ústavním vymezením není.
Závěr obecných soudů, že není důvodu k materiální derogaci úpravy §19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích úpravou v lesním zákoně, nestojí ani v rozporu s nosnými důvody rozhodnutí Ústavního soudu vztahujících se k problematice účelových komunikací a institutu obecného užívání (srov. sp. zn. Pl. ÚS 23/2000, IV. ÚS 115/2000, II. ÚS 427/2000, II. ÚS 331/04, II. ÚS 450/05, IV. ÚS 807/05).
Není-li, jak bylo řečeno, kategorie správnosti referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, pak je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.
Lze proto shrnout, že z hlediska vyložených principů ústavněprávního přezkumu existence relevantního zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložena nebyla, a tento závěr lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu