ECLI:CZ:US:2007:3.US.409.06
sp. zn. III. ÚS 409/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. A., zastoupené JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Renoirova 624, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 3. 2006, č.j. 17 Co 32/2006-82, a rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 14. 11. 2005, č.j. 10 C 114/2005-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhla, aby je Ústavní soud zrušil. Je přesvědčena, že v řízení (napadenými rozhodnutími) byla porušena její ústavně zaručená základní práva upravená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 90 Ústavy České republiky.
Soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala, aby jí bývalý manžel (žalovaný) z titulu vyživovací povinnosti mezi rozvedenými manžely dle §93 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o rodině") platil výživné od 17. 6. 2005 v částce 1.150,- Kč měsíčně, a odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
Podstatou ústavní stížnosti je kritika nesprávných (neúplných) skutkových zjištění a nesprávného právního posouzení věci obecnými soudy.
O nepřípustné ústavněprávní konsekvence - zejména z hlediska stěžovatelkou dovolávaných ústavně zaručených práv - by mohlo jít až v případě, že soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných principů dokazování (§120 a násl. o.s.ř.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další). Co do hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je pak protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Nic takového v dané věci dovodit nelze, a to ani v rovině skutkové ani právního posouzení věci. Ústavní stížností stěžovatelka toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresovala, resp. mohla adresovat, již dříve (zejména v odvolání). Nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Ústavnímu soudu oproti tomu přísluší se omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při provádění dokazování a při hodnocení důkazů, zde zjevně není; soudy přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a není důvod nesdílet úsudek, že tyto důkazy tvořily dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.
Za extrémní nelze považovat ani soudy projevený názor, že znaleckého dokazování v oboru zdravotnictví, specializace pneumologie, nebylo třeba, jelikož dosud podaná lékařská zpráva (procesní spis, č. l. 39) již zhoršení zdravotního zdravu stěžovatelky (z důvodu psychické újmy spočívající "v odebrání dcery") připouští. Ačkoli obecné soudy tyto zdravotní potíže se samotným rozvodem manželství nespojují, nelze přesvědčivě zpochybnit závěr, že stěžovatelkou navržený důkaz byl již nadbytečný. Ústavní soud připomíná, že není povinností obecného soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; nejpozději z věcného rozhodnutí však musí být zjevné, z jakých důvodů se tak stalo, resp. že zde existovaly důvody legitimní. Skutkovému základu podmínky stěžovatelkou uplatněného nároku ve smyslu existence závažné újmy způsobené rozvodem (§93 odst. 2 zákona o rodině) soudy věnovaly adekvátní pozornost.
Pokud v rovině zkoumání další podmínky tohoto nároku (že se porušením manželských povinností na rozvratu manželství převážně nepodílela) stěžovatelka zdůrazňuje naopak porušování manželských povinností žalovaným, pomíjí, že soudy mezi příčiny rozvratu manželství i tyto okolnosti zahrnuly. Chybí pak i spolehlivá opora pro kritiku, že přiznaly význam těm příčinám manželského rozvratu, jež byly zjištěny v rozvodovém řízení. Nic nelze vytěžit ani z tvrzení, že manželství bylo rozvedeno "bez účasti" stěžovatelky, jelikož se z jednání před soudem omluvila. Ostatně skutkové závěry obecných soudů zohledňují i účastnické výslechy obou procesních stran (§131 o.s.ř.).
Z obsahu soudního spisu a odůvodnění napadených rozhodnutí se Ústavnímu soudu nepodává spolehlivý podklad ani pro stěžovatelkou uplatněné tvrzení, že obecné soudy přistupovaly k provádění a hodnocení důkazů "selektivně" a v její neprospěch.
Konečně nemá rozumnou oporu ani představa, že by v právním posouzení věci (v jejích jednotlivých částech) mohl být zahrnut prvek libovůle, resp. že výkladem rozhodného hmotného práva mohlo být porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Právní názory, které ve prospěch jednotlivých dílčích výroků soudy uplatnily za excesivní (svévolné) pokládat nelze. To je třeba vztáhnout specificky k výkladu normy, jež užívá tzv. relativně neurčitého pojmu, jímž je "převážné nepodílení se" na rozvratu manželství porušením manželských povinností, respektive "závažná újma" způsobená rozvodem manželství (§93 odst. 1 zákona o rodině); v obou případech půjde o protiústavní interpretaci teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, resp. vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria (přitom ale nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně). Taková situace v dané věci však nenastala; neplatí, že výklad ustanovení §93 odst. 1 zákona o rodině, z něhož obecné soudy vycházely, nemůže - hodnoceno z těchto hledisek - obstát. Je přiléhavé připomenout, že stěžovatelce nepříznivý výsledek sporu lze založit už tehdy, není-li splněna i jen jedna z těchto (interpretovaných) podmínek.
Splnění předpokladů pro přiznání výživného z titulu vyživovací povinnosti mezi rozvedenými manžely podle §92 zákona o rodině soudy neshledaly a stěžovatelka je ani netvrdila.
Oběma napadeným rozhodnutím obecných soudů nechybí ani smysluplné a logicky konzistentní odůvodnění.
Podmínky, za kterých obecným soudem provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Ústavní soud další ústavní stížnosti stěžovatelky odmítl usnesením ze dne 8. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 127/06, respektive usnesením ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 128/06. Návrhem na spojení této ústavní stížnosti s ústavními stížnostmi výše uvedenými ke společnému řízení se za těchto okolností zabývat již ani nebylo možné; zvláštního (zamítavého) výroku zde netřeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2007
Vladimír K ů r k a v. r.
předseda senátu