ECLI:CZ:US:2007:3.US.424.06
sp. zn. III. ÚS 424/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P.,zastoupeného Mgr. Radanou Halškovou, advokátkou se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2006, č.j. 5 Cmo 303/2005-222, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2005, č.j. 19 Cm 480/2000-175, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhl, aby je Ústavní soud zrušil. Stěžovatel je přesvědčen, že jimi došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluvy") a zákazu zneužití práv ve smyslu čl. 17 Úmluvy.
Z obsahu spisu se podává, že napadeným rozsudkem soud prvního stupně vyhověl žalobě, kterou se žalobce (též) proti žalovanému stěžovateli domáhal zaplacení částky 1.518.000,- Kč s úrokem 13% p.a. od 30.11.1995 do zaplacení, částku 167.437,48 Kč a úrok 2,5% p.a. z částky 1.518.000,- Kč od 1. 4. 1996 do zaplacení z titulu "Smlouvy o převzetí záruky" a "Dohody o vyrovnání" uzavřených dne 24. 8. 1992. Odvolací soud tento rozsudek potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatel popsal průběh soudního řízení, jmenovitě v něm vydaná rozhodnutí, jakož i námitky, které v řízení uplatňoval, a které uplatňuje nadále. Za protiústavní označil řešení (postupy) přijaté obecnými soudy nejen v rámci daného řízení, nýbrž i (konkrétního) řízení dříve stěžovatelem zahájeného.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
Podstatou ústavní stížnosti je kritika učiněných skutkových zjištění, realizovaných procesních postupů a právního posouzení věci obecnými soudy.
O nepřípustné ústavněprávní konsekvence - zejména z hlediska stěžovatelem dovolávaných ústavně zaručených práv - by mohlo jít kupříkladu v případě, že soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných principů dokazování (§120 a násl. o.s.ř.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další). Výklad a aplikace předpisů obecného práva je pak protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze, a to ani v rovině procesní (skutkové) ani právního posouzení věci. Ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to zásadně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve (v odvolání). Nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek obchodněprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Ústavnímu soudu přísluší se omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při provádění dokazování a při hodnocení důkazů, zde zjevně není; soudy přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a není důvod nesdílet úsudek, že tyto důkazy tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci. Nemá rozumnou oporu ani představa, že by v právním posouzení věci (v jejích jednotlivých částech) mohl být zahrnut prvek libovůle, resp. že výkladem rozhodného hmotného práva mohlo být porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Právní názory, které ve prospěch rozsudečných výroků soudy uplatnily, za excesivní (svévolné) pokládat - a to nikterak - nelze.
V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, lze dodat následující.
Jestliže stěžovatel poukazuje na ustanovení §356 odst. 1 obch. zák., a namítá-li, že se jeho důsledky soudy nezabývaly, je namístě především konstatovat, že z předestřených názorů stěžovatele není zřejmé, jaký důsledek by měl být vyvolán, kdyby se jím soudy naopak "zabývaly". Ani Ústavnímu soudu se nepodává, jak by se mělo toto ustanovení prosadit právě v tom právním vztahu, o který šlo v posuzované věci; stěžovatel do této námitky zřejmě promítá vlastní hodnocení ("zmaření") jiného právního vztahu, vůči svému věřiteli, což se zřetelem k úpravě plnění banky z bankovní záruky (§316 odst. 1 obch. zák.) a odpovídajícího závazku dlužníka (§321 odst. 2, 3 obch. zák.) je zjevně nepřípadné. Oproti tomu z pohledu těchto ustanovení relevantní námitky v řízení před obecnými soudy stěžovatel vůči žalobci neuplatnil.
Absence zastoupení advokátem byla v řízení před odvolacím soudem založena (negativním) rozhodnutím ve smyslu §30 o.s.ř., jemuž nelze vytknout nedostatek smysluplného odůvodnění. Vrchní soud v odůvodnění svého usnesení ze dne 19. 1. 2006, č.j. 5 Cmo 303/2005-204, přiléhavě poukázal na skutečnost, že stěžovatel již v řízení před soudem prvního stupně si zvolil zmocněnce, který je v řízení činný, a ochrana stěžovatelových zájmů ustanovení zástupce z řad advokátů (§30 odst. 2 o.s.ř.) nevyžaduje.
Také výhrady stěžovatele proti postupu odvolacího soudu ohledně jím vznesené námitky podjatosti rozhodujících soudců nemohou obstát; tím, že nepředložil věc k rozhodnutí nadřízenému soudu (§15b odst. 1 o.s.ř.), nevybočil ze zákonného rámce, jestliže postupoval podle §15b odst. 2 o.s.ř., přičemž nic nenaznačuje, že zde zakotvené podmínky nebyly splněny. Ostatně z pohledu věcného stěžovatel zde uplatňoval námitky, jež tím, že vycházely z kritiky postupu dotčených soudců "v jiných (jeho) věcech", nebyly námitkami, způsobilými vést k jejich vyloučení z projednání věci předmětné (srov. §14 odst. 4 o.s.ř.). Ze zásady subsidiarity ústavněprávního přezkumu také plyne, že námitka, že ve věci rozhodovali vyloučení soudci, nemůže být ústavní stížností efektivně uplatněna, aniž by ji stěžovatel předtím vznesl prostřednictvím žaloby pro zmatečnost (§229 odst. 1 písm. e/ o.s.ř., §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Odvolací soud adekvátně reagoval i na další stěžovatelovy námitky procesní provenience, a na odůvodnění jeho rozsudku postačí odkázat.
Vesměs (viz kritiku "změny žaloby") jde o námitky směřující do předchozího (jiného) stěžovatelova řízení, což stěžovatel dal najevo i tím, že namítal, že obecné soudy ústavní stížností napadené rozsudky vydaly "na podkladech rozsudků, ve kterých byl porušován zákon ze strany totožného senátu Vrchního soudu". K tomu, co do řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 27 Cm 258/94 (ve kterém stěžovatel neuspěl se žalobou o určení neplatnosti zrušení leasingové smlouvy), je nutné připomenout, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá, a nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen; jinak řečeno, takto ohlášenými námitkami se Ústavní soud zde ani zabývat nemohl. V uvedeném řízení nadto rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytoval, byl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 1999, č.j. 32 Cdo 2006/98-99, jejž stěžovatel ústavní stížností nenapadl; i kdyby proti rozhodnutím v tomto řízením vydaným též směřovala ústavní stížnost právě posuzovaná, musela by být - v odpovídající části - hodnocena jako opožděná (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Lze tudíž uzavřít, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo a tento závěr lze mít za zřejmý. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu