ECLI:CZ:US:2007:3.US.434.06
sp. zn. III. ÚS 434/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. února 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. Š., zastoupené Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem v Praze 6, Bělohorská 163/185, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2006, čj. 64 Co 461/2005-274, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 25. 5. 2006 napadla stěžovatelka rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2006, čj. 64 Co 461/2005-274, a s tvrzením, že došlo k porušení jejích práv podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, se domáhala jeho zrušení.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 39 P 336/87, napadeným rozsudkem byl změněn rozsudek obvodního soudu ze dne 12. 9. 2005, čj. 39 P 336/87-255, tak, že výživné stanovené otci JUDr. B. Š. rozsudkem obvodního soudu ze dne 8. 9. 1986, sp. zn. 10 C 103/86, pro tehdy nezletilou stěžovatelku ve výši 500 Kč měsíčně se počínaje dnem 31. 7. 2001 zvyšuje na částku 10 000 Kč měsíčně, počínaje dnem 1. 10. 2001 na částku 7 000 Kč měsíčně a za období od 1. 12. 2001 do 31. 10. 2003 na částku 2 500 Kč měsíčně, a že toto výživné je splatné vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám stěžovatelky. Nedoplatek na zvýšeném výživném za dobu od 31. 7. 2001 do 31. 10. 2003 ve výši 64 790 Kč je správce konkursní podstaty otce, JUDr. L. Moc, povinen zaplatit (již zletilé) stěžovatelce do tří dnů od právní moci rozsudku.
V ústavní stížnosti stěžovatelka mj. uvádí, že návrhem podaným dne 12. 11. 2001 na zvýšení výživného, a to od 1. 9. 1999, se stěžovatelka jako nezletilé dítě, zastoupená matkou H. H., domáhala zvýšení výživného, v průběhu řízení bylo zjištěno, že na majetek otce byl prohlášen konkurs, jehož účinky nastaly dne 30. 7. 2001. V průběhu řízení, konkrétně dne 1. 12. 2001, dosáhla stěžovatelka zletilosti. Obvodní soud v tomto řízení rozhodl (naposledy) rozsudkem ze dne 12. 9. 2005, sp. zn. 39 P 336/87, v němž povinným k úhradě výživného za otce určil správce konkursní podstaty, přičemž rozhodoval o výživném za dobu od 1. 9. 1999 do 30. 11. 2001 (tj. do zletilosti stěžovatelky), a to tak, že výživné za období od 1. 9. 1999 do 30. 9. 2001 zvýšil na částku 10 000 Kč a za období od 1. 10. 2001 do 30. 11. 2001 na částku 7 000 Kč, nedoplatek na výživném za uvedené období uložil uhradit správci konkursní podstaty do tří měsíců od právní moci rozsudku. Návrh na úpravu výživného po dosažení zletilosti stěžovatelky připuštěn nebyl. K odvolání otce pak rozhodl Městský soud v Praze tak, jak shora uvedeno.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vytýká obecným soudům nejednotný výklad zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, pokud jde o otázku, za jaké období mělo být o zvýšení výživného rozhodováno, tedy zda je rozhodný okamžik nabytí zletilosti stěžovatelky ve smyslu přerušení řízení o určité části nároku, nebo okamžik prohlášení konkursu, je-li zvýšení požadováno i za dobu před prohlášením konkursu. V souvislosti s tím stěžovatelka vytýká odvolacímu soudu, že vůbec nerozhodl o té části návrhu, který se týká zvýšení výživného za období od 1. 9. 1999 do 30. 7. 2001, a vyjadřuje nesouhlas s jeho názorem, že měla svůj nárok na zvýšené výživné přihlásit jako pohledávku do konkursního řízení; do konkursu dle jejího názoru nelze přihlásit nárok, o jehož výši nebylo soudem rozhodnuto - k takto přihlášené pohledávce by správce konkursní podstaty nepřihlížel (§20 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání), příp. by ji při přezkumném jednání popřel. Argumentuje-li soud tím, že pohledávky za podstatou není třeba přihlašovat a že věřitel se může domáhat jejich úhrady samostatnou žalobou podanou proti správci konkursní podstaty, pak dle názoru stěžovatelky nelze požadovat úhradu pohledávky (ani "zapodstatové"), pokud její výše není založena na rozhodnutí příslušného soudu. Podáním žaloby o zaplacení zvýšeného výživného za dobu před prohlášením konkursu a před nabytím zletilosti dítěte by se soud musel zabývat otázkou zvýšení výživného jako otázkou předběžnou, čímž by se vymožitelnost práva stěžovatelky s největší pravděpodobností nijak nezlepšila, a soud, který by věc rozhodoval, by navíc nahrazoval činnost soudu opatrovnického, takže není zřejmé, zda je vůbec takový přístup přípustný. Městský soud v Praze měl opomenout ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání, z něhož plyne, že soud měl rozhodovat o návrhu stěžovatelky za celé jí uplatněné období, tedy i za období její nezletilosti a za dobu před prohlášením konkursu. Soudu tak prý nic nebránilo, aby v řízení zahájeném sice po prohlášení konkursu, zahrnujícím však i období nezletilosti stěžovatelky, rozhodoval. Stěžovatelka má za to, že jsou-li zařazeny pohledávky výživného ze zákona, které vznikly po prohlášení konkursu, mezi pohledávky za podstatou, pak na základě rozhodnutí soudu o jejím návrhu by ke vzniku samotné pohledávky, která by měla formu nedoplatku na výživném zpětně za uplynulé období, došlo až okamžikem právní moci takového rozhodnutí, takže by nic nebránilo jejímu uspokojení v rámci probíhajícího konkursního řízení (bez ohledu na ostatní přihlášené pohledávky). Vzhledem k výše uvedenému došlo dle stěžovatelky k odepření ochrany jejích práv jako již zletilého dítěte, jde-li o vyživovací povinnosti rodiče, což ve svém důsledku představuje nepřípustné denegatio iustitiae; tím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do dalších formálních náležitostí a předpokladů jeho projednání ve shodě se zákonem. Z tohoto důvodu přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh, který by bylo možno považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Přitom vycházel z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je třeba považovat za zjevně neopodstatněnou, neboť nic nenasvědčuje případnému porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že ve výroku nebylo rozhodnuto o jejím návrhu na zvýšení výživného za dobu do prohlášení konkursu. V tomto ohledu je v prvé řadě (viz také níže) třeba uvést, že šlo o řízení, jež mohlo být zahájeno i bez návrhu (§81 odst. 1 občanského soudního řádu; dále jen "o. s. ř."), v němž soud může překročit návrhy účastníků (§153 odst. 2 o. s. ř.). Důsledkem toho je, že pokud soud rozhodne jinak, než bylo navrhováno, nemusí jeho rozhodnutí obsahovat zamítavý výrok (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol.: Občanský soudní řád, komentář, I. díl, 7. vydání, C. H. Beck, str. 693).
Podstatné tedy je, zda se Městský soud v Praze návrhem stěžovatelky fakticky zabýval, resp. vypořádal. Jak patrno z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, uvedený soud vysvětlil, že pohledávky vzniklé na základě ustanovení §85 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, za dobu do prohlášení konkursu, je třeba přihlásit do konkursu; zahájení řízení o stanovení (zvýšení) výživného proti správci konkursní podstaty tudíž není možné za období před prohlášením konkursu, resp. vyhovění návrhu brání ustanovení §14 odst. 1 písm. d) věta za středníkem zákona o konkursu a vyrovnání. S tímto závěrem stěžovatelka vyslovuje svůj nesouhlas. Jádrem ústavní stížnosti je tak polemika s právními názory obecného soudu, což však opodstatněnost ústavní stížnosti nikterak nezakládá. Jak totiž bylo Ústavním soudem opakovaně konstatováno, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Ostatně ani argumentace uplatněná v ústavní stížnosti neobstojí. V prvé řadě nelze souhlasit s názorem stěžovatelky, že pohledávky výživného pro dobu před prohlášením konkursu na majetek povinné osoby není možné přihlásit do konkursu, pokud výživné nebylo stanoveno (zvýšeno) rozhodnutím soudu. Jedná se o pohledávky, k jejichž vzniku dochází ex lege; tyto, pokud není v dané věci vydáno pravomocné soudní rozhodnutí, jsou pohledávkami "nevykonatelnými" a jako takové je lze (a je třeba) přihlásit do konkursu (§20 zákona o konkursu a vyrovnání) a případně uspokojit jen prostřednictvím rozvrhového usnesení, jakožto pohledávky první třídy (§32 odst. 4 věta první zákona o konkursu a vyrovnání). V případě těchto pohledávek jde o jiný režim, než který platí pro výživné po prohlášení konkursu na majetek povinné osoby; vzniklé pohledávky jsou zde pohledávkami za podstatou ve smyslu §31 odst. 2 písm. g) zákona o konkursu a vyrovnání. Stejné stanovisko zastává i judikatura Nejvyššího soudu - viz např. rozsudek ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. 30 Cdo 2336/2004; v případě tohoto rozhodnutí možno zmínit závěr [který se rozchází se závěrem Městského soudu v Praze a který může mít dopad na aplikaci ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání] o tzv. kontinuálním řízení ve věci výchovy a výživy nezletilého dítěte, které má probíhat, bylo-li již jednou zahájeno, do doby nabytí jeho zletilosti; tento závěr se opírá o ustanovení §11 odst. 1 a §177 o. s. ř., jež se (však) týkají příslušnosti soudů, nikoliv otázky zahájení řízení.
Přesto nelze z hlediska ústavnosti vytknout městskému soudu, že v daném případě neaplikoval ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání, které upravuje případy řízení již v době prohlášení konkursu zahájených, a naopak aplikoval ustanovení §14 odst. 1 písm. d) zákona o konkursu a vyrovnání, které stanovuje podmínky, za nichž (a proti komu) může být řízení v době po prohlášení konkursu zahájeno (a z hlediska tohoto ustanovení poté dospěl k závěru, že podmínky pro zahájení řízení a v konečném důsledku pro rozhodnutí o zvýšení výživného nebyly naplněny). Jde totiž o věc interpretace "jednoduchého" práva, a to za situace, kdy jde o otázku poměrně komplikovanou, kdy nelze vycházet z jednoznačného znění právní normy, přičemž skutečnost, jak tato otázka bude rozhodnuta, nemůže mít z hlediska práv stěžovatelky žádný dopad. Jak totiž možno vyvodit z názoru Nejvyššího soudu (jak je obsažen ve výše citovaném rozhodnutí), s nímž je závěr Městského soudu v Praze ve shodě, stěžovatelka mohla dosáhnout (poměrného) uspokojení pohledávek výživného, které vznikly do data prohlášení konkursu na majetek otce, jen pokud by tyto do konkursu přihlásila. Stěžovatelka to však neučinila, přičemž i Ústavní soud je toho názoru, že s ohledem na kogentní ustanovení §14 odst. 1 písm. e), §31 odst. 1 a §32 zákona o konkursu a vyrovnání, by nebylo možné tyto uspokojit jinou cestou, tedy i tak, jak uplatňuje stěžovatelka. Ze stejného důvodu platí, že by se postavení stěžovatelky nijak nezměnilo, pokud by Ústavní soud dal stěžovatelce za pravdu, že odvolací soud pochybil, jde-li o zvolený procesní postup (např. v tom ohledu, že řízení mělo být zčásti zastaveno).
Ústavní soud z těchto důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu