ECLI:CZ:US:2007:3.US.448.06
sp. zn. III. ÚS 448/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph.D., advokátem se sídlem, v Brně, Koliště 55, směřující proti 1/ usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 8. 2006, č.j. Nco 89/2006-261, 2/ usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 37 Nc 362/2006, usnesení 3/ Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2004, sp. zn. 37 Co 454/2004, 4/ proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v porušování základních práv stěžovatele a zákazu diskriminace podle pohlaví v řízení vedeném Městským soudem v Brně pod sp. zn. 83 Nc 183/2006, spojené s 5/ návrhem na zrušení §14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a dále s 6/ návrhem, aby se "Ústavní soud vyjádřil k neplatnému jmenování soudkyně Jindry Kružíkové" a "konstatoval, zda soudním znalcem Mgr. V. F. nedošlo k porušení zákona č. 96/2004 Sb. a č. 424/2004 Sb.", takto:
Ústavní stížnost spolu s dalšími návrhy se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 1, čl. 3 odst.1, 36 odst.1, čl. 37 odst.3, čl. 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 95 odst. 1, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o úpravu výkonu rodičovské zodpovědnosti k nezletilým dětem, a aby uložil Městskému soudu v Brně povinnost odstranit vady v řízení vedeném pod sp. zn. 83 Nc 183/2006 (spočívající v porušení jeho práva na spravedlivý proces, práva na rovnost účastníků v řízení a v porušení zákazu diskriminace na základě pohlaví) a zakázal mu v porušování jeho práv pokračovat; dále navrhl, aby Ústavní soud pro rozpor s ústavním pořádkem zrušil ustanovení §14 odst. 4 o.s.ř. a v pozdějších doplňcích svých podání též žádal, aby se Ústavní soud zabýval rovněž dalšími (shora specifikovanými) návrhy.
Ústavní soud vycházel z obsahu soudního spisu sp. zn. 83 Nc 183/2002 Městského soudu v Brně a ze stěžovatelových podání a připojených příloh.
I.
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2004, č.j. 83 Nc 183/2003-80, byl zamítnut návrh na nařízení předběžného opatření o úpravu stěžovatelova styku s jeho nezletilými syny T. a M.; k odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně napadeným usnesením ze dne 6. 12. 2004, sp. zn. 37 Co 454/2004, toto usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že předběžné opatření nařídil a v rozsahu ve výroku určeném stěžovatelův styk upravil (u staršího syna dvakrát týdně, mladšího jednou).
S tím stěžovatel nesouhlasí a v ústavní stížnosti tvrdí, že jej odvolací soud "podjatě (z důvodu pohlaví) diskriminoval bezdůvodným zamítnutím navrhované dovolené a svátků se synem T." a "bezdůvodně omezil již tak nedostatečný kontakt se synem M."; odvolacímu soudu též vytkl, že své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Podle stěžovatele bezdůvodně a nezákonně zasáhl nejen "do práv rodiče - otce, ale i do práv dítěte, které má právo na rodičovskou výchovu a péči" a tím (odkazuje na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 363/03, I. ÚS 48/04, I. ÚS 238/05) porušil čl. 3 odst. 1, čl. 8 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 32 odst. 4 Listiny.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
V daném případě bylo toto rozhodnutí stěžovateli doručeno dne 31. 1. 2005 (č.l.98 spisu) a dnem následujícím počala běžet výše uvedené lhůta 60 dnů; jejím posledním dnem pak byl den 1.4.2005. Byla-li ústavní stížnost podána až dne 6. 6. 2006, stalo se tak po jejím uplynutí.
V důsledku toho nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. b/ zákona o Ústavním soudu v této části odmítnout, neboť je návrhem podaným po lhůtě stanovené tímto zákonem.
Jen na vysvětlenou stěžovateli se připomíná, že v dané věci je kritizovaným rozhodnutím usnesení o nařízení předběžného opatření, tedy o úpravě nikoli konečné; odvolacímu soudu nutno dát za pravdu, zdůrazňuje-li, že se jím konečný výsledek řízení nepředjímá, že z povahy věci je taková úprava spíše restriktivní a jejím účelem není vystihnout všechny (jinak otevřené) možnosti styku rodiče s dětmi, nýbrž zásadně ty typové, odpovídající běžným, každodenním poměrům.
II.
V další části směřuje stěžovatel svoji stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2006, č.j. 37 Nc 362/2006, kterým bylo rozhodnuto, že soudkyně JUDr. Jindra Kružíková není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené pod sp. zn. 83 Nc 183/2003. V odůvodnění usnesení soud uvedl, že veškerá tvrzení odůvodňující podanou námitku mají základ v postupu soudce v řízení v projednávané věci a tyto okolnosti nemohou být důvodem k jeho vyloučení ( 14 odst. 4 o.s.ř.).
Oproti tomu stěžovatel tvrdí, že byl postupem soudkyně při provádění dokazování v řízení před soudem prvního stupně diskriminován a že došlo k porušení (zejména) jeho práva na spravedlivý proces tím, že se mu nedostalo možnosti vyjádřit se v průběhu řízení ke všem prováděným důkazům, nebyla mu umožněna "ústnost v dokazování", byli "zamítnuti" čtyři stěžovatelem navržení svědci, a v důsledku nesprávného postupu při "protokolaci" výslechu znalce (Mgr. F.) byly zaznamenány téměř všechny otázky a odpovědi "protistrany", zatímco jeho zmocněncem kladené otázky nikoliv. Namítá, že se krajský soud s "touto uvedenou podjatostí" nevypořádal a nevzal na vědomí porušení jeho práv plynoucích z čl. 32 odst. 1 Listiny.
Obdobnou kritiku stěžovatel adresuje též Vrchnímu soudu v Olomouci, resp. jeho usnesení ze dne 10. 8. 2006, č.j. Nco 89/2006-261, kterým rozhodl, že soudci Krajského soudu v Brně JUDr. Jiří Sýkora, Mgr. Michal Kadleček a Mgr. Dagmar Bastlová nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 37 Co 229/2006. Ve shodě s předchozí argumentací stěžovatel nepřijímá závěr, že namítl jen okolnosti, jež nejsou pro vyloučení soudců relevantní (§14 odst. 4 o.s.ř.) a opětovně poukazuje na to, že k "odstraněním diskriminace účastníka mužského pohlaví v opatrovnickém řízení" nedošlo; tvrdí nadále, že byl v řízení před krajským soudem zjevně diskriminován tím, že soudci tohoto soudu "nevyloučili soudkyni a veškerá její pochybení přehlíželi z důvodu kolegiality" a svým "diskriminačně podjatým vlastním přístupem" mu "neodůvodněně a bezdůvodně zamítli dovolenou" s jeho dítětem (viz výše zmíněné usnesení krajského soudu ze dne 6. 12. 2004, sp. zn. 37 Co 454/2004).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud též pravidelně připomíná, že jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není "superrevizní" instancí v systému všeobecného soudnictví, a jeho úkolem není přezkum zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci (vzhledem k této části obsahu ústavní stížnosti) může jít tedy jen o to, zda aplikace rozhodných ustanovení občanského soudního řádu, jež upravují otázky vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci, nezakládá nepřípustné ústavněprávní konsekvence; o takový případ jde - v obecné rovině - tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně vede ke kolizi s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. O rozpor s požadavky kladenými na spravedlivý proces jde také tehdy, je-li rozhodnutí obecného soudu nepřezkoumatelné pro nedostatek srozumitelného a přesvědčivého odůvodnění (§157 odst.2 o.s.ř.).
Soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti (§14 odst. 1 o.s.ř.); důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech ( §14 odst. 4 o.s.ř.).
K otázce podjatosti soudce se Ústavní soud opakovaně ( srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 105/01, sp. zn. I. ÚS 342/06, sp. zn. I. ÚS 371/04) vyjadřuje tak, že nestrannost soudce je třeba posuzovat jednak z hlediska subjektivního (osobní nestrannost soudce ve vztahu k účastníkům či věci), jednak z hlediska objektivního (zda soudce skýtá veřejně dostatečné záruky, vylučující jakékoliv legitimní pochybnosti). O tom, zda lze mít pochybnosti o nepodjatosti soudce, musí existovat opodstatněná obava, že soudce není zcela nestranný (pouhé subjektivní přesvědčení účastníka řízení nepostačí), na druhé straně se soudce jako nestranný také musí veřejně "jevit", resp. nesmí zde být relevantní námitka, že tomu tak není.
Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci, tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem (srov. §116 obč. zák.), jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 82/2003, sp. zn. 29 Odo 29/2004, 29 Odo 115/2004, a další).
O žádný z takových případů však v posuzované věci zjevně nejde a stěžovatel nic takového ani netvrdí; jeho výtky nelze podřadit ani vztahu soudce (soudců) k věci ani k němu osobně, případně k jiným účastníkům řízení. Témuž přisvědčily zjevně oba soudy (krajský i vrchní), byť takový závěr učinily na základě argumentačně jednodušším, odkazem na ustanovení §14 odst. 4 o.s.ř.
Důvody uplatněné stěžovatelem v návrzích na vyloučení soudce (soudců) z projednání a rozhodnutí ve věci se odvíjejí z jeho mínění, že v jeho občanskoprávní věci (péče o nezletilé) jsou porušovány procesní principy, zákonná úprava dokazování, nesprávná protokolace ... atd., a že byl ve stadiu řízení o vydání předběžného opatření poškozen tím, že odvolací soud nevyhověl zcela jeho představě, jak měl být styk s dětmi prozatímně upraven. Nic z toho však relevantní námitkou podjatosti soudu (soudců) být nemůže, neboť podmínky vyloučení soudců, jak byly shora vyloženy, nikterak stěžovatelova tvrzení nevystihují (ustanovení §14 odst. 4 o.s.ř., a odkaz soudů na ně, jsou tudíž nadbytečné).
Výhrady stěžovatele proti napadeným usnesením obecných soudu proto neobstojí ani v kontextu ústavněprávního přezkumu, jak byl výše vymezen, a ústavní stížnost v této části nese znaky návrhu zjevně neopodstatněného, jejichž důsledkem je jeho odmítnutí ve smyslu §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu.
Stranou pozornosti nelze ponechat posléze okolnost, že existují důvody, pro které věcné posouzení stěžovatelovy ústavní stížností je vyloučeno již jinak, jestliže bez ohledu na existenci rozhodnutí nadřízených soudů podle §16 odst. 1 o.s.ř. (o něž zde jde) lze námitku, že věc projednal a rozhodl v ní vyloučený soudce, uplatnit (resp. hodnotit) v řízení o odvolání proti rozhodnutí ve věci nebo o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, resp. jako důvod žaloby pro zmatečnost (srov. §205 odst. 2 písm. a/, §229 odst. 1 písm. e/, §242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.). Ústavní stížnost totiž, se zřetelem k ustanovením §72 odst. 1 písm. a/, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který lze zásadně využít po vyčerpání všech procesních prostředků ostatních. Možnost těchto "ostatních" opravných prostředků se otevírá tím, že v průběhu řízení o ústavní stížnosti bylo soudem prvního stupně ve věci výkonu rodičovské zodpovědnosti rozhodnuto (rozsudkem ze dne 24. 1. 2007, č.j. 83 Nc 183/2003-318), a sporný styk stěžovatele s nezletilými dětmi tím již meritorně upraven.
Jestliže zákonné opravné prostředky vyčerpány nebyly, je zde důvod posouzení ústavní stížnosti jako nepřípustné (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), čemuž odpovídá, že ji Ústavní soud odmítne již podle §43 odst. 1 písm. e/ téhož předpisu.
Podal-li za této situace stěžovatel rovněž návrh na zrušení ustanovení §14 odst. 4 o.s.ř., nezbylo Ústavnímu soudu než odmítnout i jej, a to proto, že za dovozených okolností nutně sleduje režim samotné ústavní stížnosti; výsledek řízení o ní totiž není k ustanovení, jež je navrženo ku zrušení, v žádném vztahu, resp. nemá v něm jakkoliv základ. Podmínky vyslovené v ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu tím splněny nejsou.
III.
Ústavní stížnost neobstojí ani v části, jež vychází z tvrzení o zásazích soudu prvního stupně do "spravedlivého procesu" tím, jak je řízení vedeno, v čemž stěžovatel znovu spatřuje důsledek "diskriminačního postupu" tohoto soudu proti němu coby "rodiči mužského pohlaví".
K pojmovému vymezení "jiného zásahu orgánu veřejné moci" ve smyslu §87 odst. 1 písm. d/ Ústavy se ve svých rozhodnutích vyslovil Ústavní soud opakovaně; výklad tohoto pojmu je obsažen kupříkladu v jeho nálezu sp. zn. III.ÚS 62/95 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, svazek 4, str. 243), dle něhož je nutno jej chápat tak, že "zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu". Tato podmínka však, dodává Ústavní soud, "není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici ochrana daná celým právním řádem republiky", a tak je tomu v posuzované věci.
Jak bylo již řečeno, právě vyčerpáním všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje, je přípustnost ústavní stížnosti podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zásadně podmíněna. I zde jsou takové opravné prostředky k dispozici; vytýkané procesní postupy (jejichž odstranění má být Ústavním soudem uloženo, resp. uloženo, aby v nich soud prvního stupně nepokračoval) může stěžovatel relevantně namítat jako procení vady v odvolání proti rozhodnutí ve věci (jež již bylo vydáno), případně v dalších opravných prostředcích, které mu jsou k dispozici. Ústavní stížnost je potud nezpůsobilá věcného projednání, a musí být podle §43 odst. 1 písm. e/ zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Jen v případě, že by vytýkaný postup soudu nemohl mít adekvátní reflex v podobě námitky opravného prostředku, jenž je v dispozici stěžovatele, mohlo by být uvažováno (za předpokladu splnění dalších podmínek) o "jiném zásahu orgánu veřejné moci" s ústavněprávními konsekvencemi; i tak by ústavní stížnost - vzhledem k tomu, že směřuje k odstranění jeho důsledků, resp. k jeho zákazu - nemohla být úspěšná (§43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu), jestliže řízení, do kterého se obrací, již bylo rozsudkem ze dne 24.1.2007, č.j. 83 Nc 183/2003-318, ukončeno.
IV.
Ohledně dalších návrhů, včetně těch, jimiž se stěžovatel domáhal, aby se "Ústavní soud vyjádřil k neplatnému jmenování soudkyně Jindry Kružíkové" a "zkonstatoval, zda soudním znalcem Mgr. V. F. nedošlo k porušení zákona č. 96/2004 Sb. a č. 424/2004 Sb.", odkazuje Ústavní soud na čl. 83 Ústavy, podle něhož je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává tím, že rozhoduje ve věcech vyjmenovaných v čl. 87 odst. 1 až 3 Ústavy (viz též ustanovení §64 až §125f zákona o Ústavním soudu). Limity jeho působení jsou dány uplatněním zásady právního státu, podle níž lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny).
K věcem uvedeným v čl. 87 Ústavy nemůže být v této části (co do formulovaných návrhů) podání stěžovatele připodobněno zcela zjevně, a to k žádné z nich.
Je zde tedy namístě závěr, že v případě těchto návrhů jde o návrhy, k jejichž projednání není Ústavní soud příslušný, čemuž odpovídá, že je Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d/ zákona o Ústavním soudu musel odmítnout rovněž.
Ústavní soud měl důvod se těmito návrhy, jakož i všemi dalšími, v průběhu řízení podanými, nezabývat i proto, že zjevně vybočují z stížnostního petitu ("žádání"), resp. té části stěžovatelových návrhů, které lze pokládat za podané při splnění podmínky povinného zastoupení (v řízení před Ústavním soudem) advokátem (srov. §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
V.
Shrnutím řečeného, a z uvedených důvodů, se již jen zaznamená, že ústavní stížnost a další návrhy stěžovatele byly odmítnuty zčásti podle §43 odst. 1 písm. b/, d/, e/ a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu