ECLI:CZ:US:2007:3.US.470.07.1
sp. zn. III. ÚS 470/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti S. V., zastoupeného JUDr. Blankou Ďurišovou, advokátkou se sídlem ve Vsetíně, Pod Pecníkem 1666, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2003, č.j. 8 Co 903/2002-131, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu, neboť je přesvědčen, že jím byla dotčena práva, jež mu svědčí podle článků 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
K porušení stěžovatelových práv mělo dojít tím, že mu byla odvolacím soudem odňata možnost účastnit se jednání, nařízeného na den 6. 1. 2003 k projednání jím podaného odvolání. Stěžovatelova neúčast byla totiž způsobena tím, že odvolací soud v předvolání k jednání, doručovaném jen stěžovatelovu zástupci, uvedl, že stěžovatel bude předvolán samostatně, aniž se tak ve skutečnosti stalo.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem ze dne 21. 12. 2001, č.j. 8 C 244/99-68, zamítl Okresní soud ve Vsetíně žalobu, kterou se stěžovatel (zde žalobce) domáhal, aby žalované (obci Nový Hrozenkov) bylo uloženo "odstranit z parcely č. 10432 zapsané na LV č. 1098 pro obec a k.ú. Nový Hrozenkov 1 ks veřejného osvětlení a byl žalované zakázán vstup na tento pozemek". K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem (ze dne 6. 1. 2003, č.j. 8 Co 903/2002-131) rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Stěžovatelovo dovolání proti tomuto rozsudku Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 7. 2004, č.j. 22 Cdo 1265/2004-154, odmítl.
Proti ústavní stížností napadenému rozsudku krajského soudu podal posléze stěžovatel žalobu pro zmatečnost z důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. Uvedl, že zmatečnost předcházejícího řízení "spatřuje v tom, že nebyl předvolán k jednání odvolacího soudu a odvolací soud rozhodoval pouze na základě dosavadního obsahu spisu" a že "v předvolání doručeném jeho advokátu bylo výslovně uvedeno, že zastupovaný účastník je k jednání předvolán samostatným předvoláním".
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 1. 3. 2005, č.j. 25 Cz 1/2005-26, žalobu pro zmatečnost zamítl. Dospěl k závěru, že "za situace, kdy žalobce byl v odvolacím řízení zastoupen na základě plné moci advokátem, odvolací soud v souladu s ustanovením §49 odst. 1 o.s.ř. předvolal k jednání o odvolání pouze zástupce žalobce", že "na tom nic nemění ani skutečnost, že zástupce žalobce byl k jednání o odvolání předvolán za použití tiskopisu (vz. 036 o.s.ř.), v němž bylo uvedeno, že účastník bude předvolán samostatným předvoláním", a za významné pokládal, že "v dané věci žalobce nenavrhoval provedení důkazu svou výpovědí, a proto nebylo důvodu (jej) osobně předvolat k jednání o odvolání".
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. 11. 2005, č.j. 1 Co 98/2005-47, usnesení krajského soudu potvrdil. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo Nejvyšším soudem usnesením ze dne 22. 7. 2007, č.j. 22 Cdo 1265/2004-154, odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 a 218 písm. c) o.s.ř. [ve vztahu k §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí krajského soudu o žalobě pro zmatečnost, navazující rozhodnutí soudu odvolacího ani rozhodnutí soudu dovolacího stěžovatel ústavní stížností nenapadá. Od posledně označeného rozhodnutí - ve smyslu ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu - zjevně toliko odvíjí lhůtu k podání ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení §72 a násl. zákona o Ústavním soudu.
Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 242/03, II. ÚS 703/02, I. ÚS 161/03, I. ÚS 230/03, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05 a další). Tomu pak odpovídá, že nenapadl-li stěžovatel zároveň rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jež bylo v jeho věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě tímto deficitem, v důsledku čehož ji Ústavní soud posuzuje jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu].
Právě tak je tomu v dané věci.
Výše označená rozhodnutí krajského a vrchního soudu, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba pro zmatečnost, jsou nepochybně takovými rozhodnutími "o posledním procesním prostředku", jež proto nelze ponechat stranou výstupu z ústavněprávního přezkumu; a to také proto, že již jejich případným odstraněním se otevírá příležitost ke stěžovateli požadované nápravě v režimu instančních (opravných) prostředků obecného soudnictví. Jakožto rozhodnutí, k nimž se stěžovatel musel uchýlit - z pohledu námitek uplatněných v ústavní stížnosti - obligatorně (ve smyslu citovaného §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), totiž zahrnují i hodnocení důvodů, o něž stěžovatel opřel posuzovanou ústavní stížnost.
Dovozený závěr pokládá Ústavní soud za nevyhnutelný, neboť teprve vymezením napadených rozhodnutí je konkrétní ústavní stížnost individualizovaná, a to nejen co do předmětu přezkumu, nýbrž i subjektů účastných na řízení (orgánů, jež je vydaly). Jelikož stěžovatel rozhodnutí soudů o žalobě pro zmatečnost neoponoval, pak opětovným předložením námitek, jež dříve těmto soudům adresoval (aniž by je navrhl k ústavněprávnímu přezkumu), dal srozumitelně najevo, že je - nepřípustně - předložil Ústavnímu soudu k novému, na uvedených rozhodnutích nezávislému, posouzení.
Výše předznačené posouzení ústavní stížnosti stěžovatele jako návrhu nepřípustného je tím odůvodněno; Ústavní soud ji proto podle shora označeného ustanovení zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2007
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj