ECLI:CZ:US:2007:3.US.472.06
sp. zn. III. ÚS 472/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. J. M., zastoupené Mgr. Ing. Jakubem Šnajderem, advokátem se sídlem v Brně, Ptašinského 4, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 3. 2006, č.j. 10 Co 77/2006-61, a rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 10. 10. 2005, č.j. 7 C 104/2005-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů, neboť jimi podle jejího názoru mělo dojít k porušení čl. 14 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy").
Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka - vycházejíc z ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona č. 82/1998 Sb.), domáhala proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem; ten spatřovala v tom, že ji okresní soud o odročení ústního jednání nařízeného v její věci (sp. zn. 8 C 110/2004) vyrozuměl opožděně, v důsledku čehož jí vznikly zbytečně vynaložené náklady za cestu z místa pobytu k soudu ve výši 6.207,60,- Kč.
Soud prvního stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že okresní soud ve věci sp. zn. 8 C 110/2004 žádnou povinnost neporušil, když stěžovatelce telegram odeslal neprodleně poté, co se dozvěděl o důvodu odročení. Odvolací soud tento rozsudek potvrdil, sdíleje jeho skutková zjištění, jakož i právní závěry.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
Podstatou ústavní stížnosti je kritika nesprávných (neúplných) skutkových zjištění a nesprávného právního posouzení věci obecnými soudy.
O nepřípustné ústavněprávní konsekvence - zejména z hlediska stěžovatelkou dovolávaných ústavně zaručených práv - by mohlo jít až v případě, že soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných principů dokazování (§120 a násl. o.s.ř.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další). Co do hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je pak protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Nic takového v dané věci dovodit nelze, a to ani v rovině skutkové ani právního posouzení věci. Ústavní stížností stěžovatelka toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresovala, resp. mohla adresovat, již dříve (zejména v odvolání). Nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Podle konkrétních okolností může být nesprávný úřední postup představován jakoukoli činností spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel pro jeho počínání nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2005, str. 74); podstatné je, že vždy musí jít o postup "nesprávný".
Obecné soudy vyložily kritické ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. též s přihlédnutím k zásadě, že práva náležejí bdělým (vigilantibus iura), kterou Ústavní soud považuje za ústavně konformní složku procesního práva (srov. sp. zn. II. ÚS 263/06, II. ÚS 264/06, III. ÚS 370/06).
Stěžovatelka do předchozího soudního řízení informaci o změně své adresy pro doručování nepodala; soud proto oznámení o odročení jednání doručoval na adresu, sdělenou mu Českou poštou, s.p., při vrácení zásilky předtím nedoručené (procesní spis č.l. 58, 59). Obtížně pak lze uznat argument stěžovatelky, že mohl postupovat jinak, resp. že si měl na ni opatřit i telefonní kontakt. Platí, že při doručování písemností soud vychází v první řadě z údajů adresáta samotného (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, komentář - I. díl, 7. vydání, Praha: C. H. Beck 2006, str. 211).
Nemá rozumnou oporu ani představa, že by obecné soudy omezovaly svobodu pohybu a pobytu stěžovatelky garantovanou v čl. 14 odst. 1 Listiny. Ústavní soud zde žádná pochybení neshledává, a tento závěr - ve vztahu k uplatněným námitkám - pokládá za evidentní. Stěžovatelce lze přisvědčit potud, že "žádný zákon neukládá povinnost žalovanému v soudním řízení sdělovat... telefonní číslo a ani e-mailovou adresu" a že její právo zdržovat se kdekoli je nezpochybnitelné. Soudy však vycházely z toho, že při uplatnění těchto svobod ve vztahu k probíhajícímu řízení nepostupovala s náležitou opatrností, a tím se objektivně vystavila riziku, že nebude o (případném) odročení jednání zpravena včas.
Ani okolnost, že soudy položily důraz na listinné důkazy obsažené v soudním spisu ve věci sp. zn. 8 C 110/2004 (srov. č.l. 58, 59 procesního spisu) ohledně poštou sdělené adresy stěžovatelky ("adresa anonymizována ", namísto správné ""adresa anonymizována - adresy se lišily v poštovním směrovacím čísle"), nezakládá stav ústavněprávně relevantní nesprávnosti ve skutkových zjištěních.
Lze tudíž uzavřít, že se stěžovatelce zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo a tento závěr lze mít za zřejmý. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Nelze ostatně nepřipomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. §237 odst. 2 písm. a/) přezkum rozhodnutí vydaných v druhé instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05).
Za taková "extrémní" rozhodnutí však napadené rozsudky obecných soudů považovat - jak vyplývá z řečeného - zjevně nelze.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu