ECLI:CZ:US:2007:3.US.476.06
sp. zn. III. ÚS 476/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. února 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. K. F., t. č. Věznice Příbram, zastoupeného JUDr. Vladimírem Procházkou, advokátem v Plzni, Plynární 6, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 4 To 27/2005, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 4 To 8/2006, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 9. 2005, sp. zn. 1 Nt 357/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 15. 6. 2006 napadl stěžovatel v záhlaví uvedená soudní rozhodnutí, a to pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 4 To 27/2005, (jímž bylo zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně) byl stěžovatel uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle §8 odst. 1 k §250a odst. 2, 5 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 9. 2005, sp. zn. 1 Nt 357/2005, byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v uvedené trestní věci. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které však bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 4 To 8/2006, zamítnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v rámci trestního řízení nebyla zachována totožnost skutku, čímž byla porušena obžalovací zásada, že z popisu skutku neplyne vztah stěžovatele k pojistné události, resp. ve skutkovém ději, jak byl popsán v rozsudku soudu prvního stupně, nelze spatřovat nic trestného, tedy až na vlastní pojistnou událost, k níž skutečně došlo, avšak nebylo prokázáno, že by se na jejím vyvolání úmyslně podílel. V této souvislosti stěžovatel vytýká obecným soudům nesprávné hodnocení důkazů s tím, že nebyl uzavřen řetěz nepřímých důkazů. Stěžovatel má také za to, že postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k omezení jeho obhajoby, neboť trestní řízení nebylo původně vedeno pro úmyslné vyvolání pojistné události. Jde-li o rovinu ústavní, stěžovatel tvrdí, že byla porušena zásada nullum crimen sine lege, což zdůvodňuje tím, že nebyly naplněny znaky žádné v úvahu připadajících skutkových podstat daného trestného činu a nebylo prokázáno zavinění stěžovatele. Obecné soudy v daném ohledu nepostupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 5 a 6, §120 odst. 3 a §125 trestního řádu. Závěrem stěžovatel uvádí, že jeho tvrzení se bezprostředně týkají rozhodování soudů obou stupňů v řízení o povolení obnovy řízení, kde provedenými důkazy mělo dojít k potvrzení relevantních skutečností, a namítá též nepřiměřenou délku trestního řízení.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel uvedl, že mu usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 4 To 8/2006, bylo doručeno dne 21. 4. 2006, takže lhůta k podání ústavní stížnosti je zachována. K tomu poznamenal, že návrhem na obnovu řízení bylo přednostně využito mimořádného opravného prostředku, o němž bylo možno předpokládat, že bude úspěšný.
S tímto názorem se však Ústavní soud neztotožňuje. Jde-li o rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 4 To 27/2005, který zde představuje rozhodnutí o řádném opravném prostředku, byl stěžovatel povinen podat podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od jeho doručení. Podání návrhu na obnovu řízení, jak zjevně plyne z citovaného ustanovení, vliv na běh šedesátidenní lhůty nemá. Pokud tedy stěžovatel obdržel zmíněný rozsudek v roce 2005 a ústavní stížnost podal dne 16. 6. 2006, je zcela zřejmé, že v této části byla ústavní stížnost podána opožděně.
Pokud stěžovatel napadá usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 4 To 8/2006, jakož i jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 9. 2005, sp. zn. 1 Nt 357/2005, jimiž bylo k návrhu stěžovatele rozhodováno o obnově řízení, jde o včas podaný návrh, který je i co do dalších formálních náležitostí a předpokladů jeho projednání ve shodě se zákonem o Ústavním soudu.
Následně Ústavní soud přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh, který by bylo možno považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Vycházel přitom z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že nic takovémuto možnému porušení nenasvědčuje.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá řadu pochybení, kterých se měly dopustit obecné soudy v trestním řízení, které vyústilo ve vydání odsuzujícího rozsudku. Těmito námitkami se však Ústavní soud nezabýval vzhledem k opožděnosti ústavní stížnosti. Jde-li o rozhodnutí obecných soudů ve věci návrhu na obnovu řízení, ústavní stížnost žádné konkrétní námitky neobsahuje. Lze však mít za to, že stěžovatel nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily nový důkaz dopisem spoluodsouzeného J. S., resp. výpověď této osoby jako svědka, jež byla učiněna ve veřejném zasedání.
Jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je zásadně věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za další, "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat až za situace, že by příslušný proces (v obecném slova smyslu) byl zatížen "kvalifikovanými" vadami, tedy takovými vadami, jež mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (jejichž definování se Ústavní soud soustavně věnuje ve své rozhodovací činnosti).
Jde-li o otázku hodnocení důkazů, vzhledem k výše uvedenému platí pravidlo, že toto je věcí obecné justice a Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval. Výjimku pro ingerenci Ústavního soudu do tohoto hodnotícího procesu pak tvoří ty případy, kdy skutkové (a následně právní) závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Obecné soudy se shora uvedeným důkazem podrobně a řádně, v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu, zabývaly, přičemž v odůvodnění svých rozhodnutí řádně zdůvodnily, proč jej jako nevěrohodný odmítly, a tedy proč neshledaly důvody obnovy řízení podle §278 odst. 1 trestního řádu. Ústavní soud se za této situace necítí oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat.
Poukazuje-li stěžovatel na průtahy řízení, tyto obecně představují tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci [viz i §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Vzhledem k tomu, že dané řízení již bylo ukončeno (a tedy tento eventuální zásah již netrvá), měla by tato námitka smysl za situace, že případné průtahy měly vliv na výsledek soudního řízení; tato souvislost však z ústavní stížnosti neplyne.
Z těchto důvodu byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu