ECLI:CZ:US:2007:3.US.479.06
sp. zn. III. ÚS 479/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. února 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou v Praze 1, Václavské náměstí 17, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2006, čj. 5 Ca 57/2006-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 9. května 2006 napadl stěžovatel v záhlaví uvedené soudní rozhodnutí, a to s tvrzením, že jím došlo k odepření soudní ochrany a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a její přílohy zjistil, napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl v řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu dle §82 a násl. soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), které vedl stěžovatel proti Ministerstvu vnitra, zamítnut návrh stěžovatele, aby soud předběžným opatřením zakázal Policii České republiky, oblastnímu ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha, pořizovat videozáznamy stěžovatele a užívat proti němu fyzické násilí při poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v souvislosti se svou žádostí podle §13 zákona č. 106/1999 Sb., o poskytnutí informací o obsahu stížnostních spisů Policie České republiky, oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha, které se týkaly jeho osoby, narazil na v ústavní stížnosti blíže popsané obstrukce. Především pak dne 28. 12. 2005, kdy mu bylo umožněno ze strany policie se s předmětnými spisy seznámit, byl bez jeho souhlasu pořizován videozáznam jeho osoby policistou mjr. P. Fulínem, kromě toho mohlo dojít mezi ním a uvedeným policistou i k fyzické potyčce, kdy stěžovatel byl udeřen do zad ve snaze jej odstrčit od objektivu videokamery. Natáčení stěžovatele videokamerou se opakovalo i dne následujícího. Stěžovatel má za to, že pořizování tohoto videozáznamu, stejně tak jako užití fyzického násilí bylo neoprávněné, neboť nemá oporu v žádném zákonném ustanovení. Proto podal žalobu podle §82 a násl. s. ř. s., kterou se domáhal, aby městský soud vyslovil nezákonnost výše uvedených zásahů a aby zakázal žalovanému pokračovat v zásahu nebo opakovat zásah spočívající v pořizování videozáznamu a v použití fyzického násilí vůči němu při poskytování informací. Současně podal návrh na předběžné opatření, které mělo spočívat v témže zákazu, jak byl uveden shora, jenž by směřoval vůči policii. Jestliže soud tomuto návrhu nevyhověl, rezignoval - dle stěžovatele - na ústavní povinnosti soudu chránit základní lidská práva a svobody. Neoprávněné jednání policie, jak bylo shora popsáno, představuje zásah do práva na ochranu soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy a vykazuje znaky ponižujícího zacházení, tj. zásah do práva chráněného čl. 3 Úmluvy. Stěžovatel má dále za to, že byl porušen čl. 13 Úmluvy, neboť vzhledem k délce soudního řízení, jde-li o věc samu, a k reálné hrozbě, že se daný zásah bude opakovat, bylo předběžné opatření účinným prostředkem ochrany. Dále pak stěžovatel vyslovuje nesouhlas s názorem soudu, že útok proti tělesné integritě je vždy protiprávní, a proto ho nelze zakázat předběžným opatřením, který pokládá za extrémně vybočující z principů spravedlnosti, za nepochopení toho, co je úkolem soudu. Pro tyto důvody stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel se svým návrhem na nařízení předběžného opatření domáhal toho, aby městský soud zakázal policii pořizovat videozáznam jeho osoby. To však bylo odmítnuto s odůvodněním, že nelze posuzovat, zda daný úkon je v souladu se zákonem, ale pouze posoudit, zda stěžovateli hrozí závažná újma, přičemž v posuzované věci neshledal, že stěžovateli taková újma hrozí, kromě toho ji stěžovatel ve svém návrhu ani nespecifikoval. Těmto závěrům nelze nic vytknout, ostatně ani sama ústavní stížnost žádnou relevantní argumentaci v daném ohledu neobsahuje, když tato směřuje do otázky zákonnosti daného postupu policie (a v návaznosti na to do možných následků v oblasti ústavně zaručených práv stěžovatele). Tato otázka však bude předmětem posuzování ve věci samé, kde může zmíněná argumentace najít své uplatnění. Jde-li o druhou část návrhu stěžovatele, tj. aby policii bylo zakázáno uplatňovat vůči němu fyzické násilí, stěžovatel opět argumentuje způsobem, jako by šlo v případě napadeného rozhodnutí o rozhodnutí meritorní. Ovšem i zde nutno rozlišovat. Jde-li o použití fyzické síly vůči žalobci, soudy v řízení o žalobě podle §82 a násl. s. ř. s. musí zkoumat, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu bylo protiprávní či nikoli a právě vzhledem k nim v kladném případě uložit příslušný zákaz. Obecné uložení zákazu použití fyzické síly, jak se ho domáhá stěžovatel návrhem na předběžné opatření, ovšem - jak již konstatoval městský soud - postrádá smysl, neboť není pochybnost o tom, že používání fyzické síly je zakázáno ex lege; kromě toho se eventuálně uložený zákaz může dostat do rozporu se zákonem, a to v případě, kdy by použití fyzické síly bylo naopak v souladu s právem. Ústavní soud má za to, že dostatečné ochrany se stěžovateli může dostat v rámci rozhodnutí soudu o věci samé, a jeho úvahy, že tomu tak být nemůže, pokládá za spekulativní, příp. neodůvodněné.
Z těchto důvodu Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu