ECLI:CZ:US:2007:3.US.490.06
sp. zn. III. ÚS 490/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Č., zastoupeného Mgr. Čestmírem Sekaninou, advokátem se sídlem v Boskovicích, 17. listopadu 19, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 3. 2006, č.j. 22 Co 654/2005-161, a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 22. 2. 2005, č.j. 10C 662/2001-127, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Ve včas podaném návrhu, který i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť je přesvědčen, že jimi byla dotčena práva, jež mu svědčí podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z předložených listin a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Svitavách sp. zn. 10 C 622/2001 se podává, že soud prvního stupně v řízení "o určení neplatnosti darovací smlouvy" napadeným rozsudkem vyhověl žalobě A. Š. proti žalovanému stěžovateli a J. B. a určil, že "darovací smlouva ze dne 22. 6. 2001, uzavřená mezi F. Č. jako dárkyní a žalovaným F. Č. jako obdarovaným, ohledně převodu domu čp. 1299, stavební plochy p.č. 1199 o výměře 108 m2 - zastavěné plochy a pozemkové parcely p.č. 1359/3 o výměře 1362 m2 - zahrady, v katastrálním území Svitavy - Předměstí, je neplatná". Na základě provedených důkazů, jež v odůvodnění rozhodnutí označil (výslechem dárkyně a svědků, lékařských zpráv a zejména znaleckých důkazů), dospěl soud k závěru, že dárkyně nebyla vzhledem ke své duševní poruše (demencí tzv. Alzheimerova typu) k tomuto právnímu úkonu způsobilá (§38 odst. 2 obč. zák.).
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; především nepřisvědčil odvolateli (stěžovateli), jestliže v odvolání zpochybnil důkaz znaleckým posudkem MUDr. J. C. (a potažmo revizním posudkem prof. MUDr. M. Z., DrSc.), a ve shodě se soudem prvního stupně deklaroval, že "považuje znalecké posudky za přesvědčivé, úplné ve vztahu k zadání" a v závěrech souladné s ostatními provedenými důkazy. Zjištění, že dárkyně trpěla v době uzavírání darovací smlouvy duševní poruchou, která "ji činila neschopnou k právním úkonům", měl odvolací soud za řádně podložené, pročež měl za správný i závěr, že darovací smlouva je podle §38 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatná. Odvolací soud poté dodal, že nepovažoval za podstatné se zabývat stěžovatelem namítanými osobními poměry a pověstí znalce MUDr. J. C., neboť se necítil být oprávněn přezkoumávat (v daném řízení) jeho odbornost.
Podstata stěžovatelovy kritiky postupu obecných soudů, jež je obsahem ústavní stížnosti, spočívá ve výtce adresované soudu prvního stupně, že neprovedly stěžovatelem navržené důkazy (ve stížnosti blíže nekonkretizované) směřující k "popření znaleckého závěru" a k "napadení způsobu znaleckého zkoumání MUDr. C.". Odvolacímu soudu stěžovatel dále vytkl, že odmítl provést důkaz svědeckou výpovědí H. H. k "nevyrovnané" osobě znalce MUDr. C. a uzavřel, že v řízení nebylo přistupováno k důkazním návrhům stran "rovnocenně" a soudy "protěžovaly" důkazy (znalecký posudek) navržené žalobkyní, zatímco "většinu" jeho důkazních návrhů zamítly.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
O nepřípustné ústavněprávní konsekvence - zejména z hlediska stěžovatelem dovolávaných ústavně zaručených práv - by mohlo jít až v případě, že soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných principů dokazování (§120 a násl. o.s.ř.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další). Co do hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je pak protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Nic takového v dané věci dovodit nelze, a to ani v rovině skutkové ani právního posouzení věci. Ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve (zejména v odvolání). Nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Jen na vysvětlenou stěžovateli lze dodat následující.
Podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jehož se stěžovatel dovolával, platí, že všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Stěžovatel porušení zásady rovnosti účastníků v řízení spojil s tvrzením absence spravedlivého procesu, k čemuž mělo dojít tím, že obecné soudy nepřistupovaly k důkazním návrhům procesních stran "rovnocenně", když nevyhověly návrhům důkazů, jež sledovaly zpochybnění relevance v řízení podaného znaleckého posudku (MUDr. J. C.).
Povinnosti soudu dbát na rovné postavení účastníků a zajistit jim rovné možnosti k uplatnění jejich práv (srov. též §18 o.s.ř.) však neodpovídá povinnost vyhovět všem důkazním návrhům, předneseným účastníky, případně dbát toho, aby důkazy provedené z jejich podnětu byly v určitém vzájemném (úměrném) poměru (viz kupříkladu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 32/92, příp. sp. zn. III. ÚS 150/93).
Z obsahu soudního spisu vyplývá, že obecné soudy provedly obsáhlé dokazování výpověďmi účastníků (včetně později zemřelé F. Č., dárkyně), svědků, lékařskými zprávami a znaleckými posudky, a to za náležité procesní účasti obou procesních stran a k jejich návrhům.
Právní závěry učiněné obecnými soudy ve vztahu k určení neplatnosti právního úkonu (darovací smlouvy) pro duševní poruchu jednající osoby, která ji činí k takovému úkonu neschopnou (§38 odst. 2 obč. zák.) proto potřebný základ ve skutkových zjištěních mají; zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) pak odpovídá i okolnost, že učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry soudy řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodnily. Rozumně a uspokojivě též vyložily, proč provedené důkazy tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci a že navrhovaná doplnění dokazovaní jsou nadbytečná. Z hlediska obecného práva (hmotného i procesního) nelze obecným soudům ničeho vytknout.
K otázce "osobních poměrů" znalce MUDr. J. C. a relevance stěžovatelových námitek - ať již směřovaly přímo ku zpochybnění jím podaného znaleckého posudku, resp. celkového skutkového základu věci, nebo k tvrzení o neúplnosti ve věci provedeného dokazování - postačí odkázat na výstižné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud správně poukázal nejen na to, že stěžovatelovy námitky zahrnout mezi hlediska hodnocení důkazu znaleckým posudkem zásadně nelze, nýbrž i na okolnost, že v řízení byl k dispozici znalecký posudek další, jakož i jejich závěrům korespondující další odborná vyjádření.
V obecné rovině je pak namístě stěžovateli připomenout, že do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn zasahovat, resp. že důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 a mnohá další).
Lze shrnout, že podmínky, za kterých vedení procesu a organizace skutkových zjištění obecnými soudy překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou; stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu