ECLI:CZ:US:2007:3.US.53.07.1
sp. zn. III. ÚS 53/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudců Jiřího Muchy a soudce zpravodaje Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Ing. L. G., zastoupeného JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem Bohuslava Martinů 1051, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2006 č. j. 21 Co 412/2005-330 a proti výrokům I., V., VII. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. února 2005 č. j. 11 C 269/2000-291, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu faxem dne 8. 1. 2007 a doplněném v zákonné třídenní lhůtě dne 11. 1. 2007 a na základě výzvy k odstranění vad podání dalším podáním dne 6. 3. 2007, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů, která podle názoru stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces (ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), jakož i právo na zákonného soudce (článek 38 odst. 1 Listiny) a současně s jejich zrušením požaduje, aby Ústavní soud "ve zrušeném rozsahu věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5, jakožto soudu I. stupně, popř. soudu věcně a funkčně příslušnému, k dalšímu jednání ve věci, a současně přiznal stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení o této ústavní stížnosti".
Stěžovatel součástí odůvodnění své ústavní stížnosti učinil i valnou část textu odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, které zřejmě považuje za vhodné předložit Ústavnímu soudu k novému posouzení, i když se právě odvolacími důvody ex offo zabýval odvolací soud.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel (v občanskoprávním řízení druhý žalovaný) shrnuje dosavadní průběh pravomocně skončeného řízení, k němuž namítá, že se soud prvního stupně nevypořádal se všemi jeho námitkami a jím navrženými důkazy, přičemž odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně shledává nesrozumitelným, neboť mezi výroky napadeného rozsudku, jejich odůvodněním a právními závěry označeného soudu jsou prý zřejmé rozpory. Stěžovatel zdůrazňuje, že ve věci byl na objednávku stěžovatele zpracován znalecký posudek Výzkumného a vývojového ústavu dřevařského v Praze, kterým se údajně soud prvního stupně odmítl zabývat s tím, že je prý v rozporu s provedeným dokazováním a s jeho skutkovými zjištěními. Stěžovatel v této souvislosti dovozuje, že pokud je předmětný znalecký posudek řádným a způsobilým důkazním prostředkem ve smyslu ustanovení §125 o. s. ř., měl by soud své pochybnosti o správnosti znaleckého posudku relevantním způsobem odůvodnit, případně při existenci dvou od sebe odlišných znaleckých posudků měl nechat vypracovat revizní znalecký posudek. Pokud takovým způsobem soud prvního stupně nepostupoval, při svém rozhodování vyšel z neúplně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu.
Na základě výše uvedeného pochybení pak soud prvního stupně žalobci údajně nesprávně přiznal neuplatněný nárok na náhradu škody, i když se žalobce v žalobním návrhu domáhal zaplacení rozdílu mezi zaplacenou částí ceny díla a cenou sjednanou, tedy doplatku ceny provedeného díla. Přisouzený nárok považuje stěžovatel za nárok diametrálně odlišný, jak co do výše, tak i skutkového základu, od nároku žalovaného.
Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že namítaná pochybení soudu prvního stupně neodstranil, naopak se s rozhodnutím soudu prvního stupně ztotožnil.
Protože se smluvní vztah mezi účastníky řídil příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku, měl být podle mínění stěžovatele v prvním stupni funkčně a věcně příslušný k rozhodování krajský soud (v dané věci Městský soud v Praze) a v odvolacím řízení vrchní soud. V projednávané věci tedy údajně rozhodovaly v obou stupních "věcně a funkčně nepříslušné soudy", což mělo porušit právo stěžovatele na zákonného soudce (ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny).
II.
Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 2. 2005 č. j. 11 C 269/2000-291 se zjišťuje, že ve věci žalobce M. B., podnikajícího pod obchodní firmou - Soukromé SPV - truhláři proti žalovaným: 1) M. G. a 2) Ing. L. G. (v tomto řízení stěžovateli) o 899 390,- Kč s příslušenstvím rozhodl tento soud tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci částku 338 988,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu v části ukládající povinnost stěžovateli zaplatit částku 560 402,- Kč s příslušným úrokem z prodlení zamítl (výrok II.), žalobu zamítl i vůči prvnímu žalovanému ohledně uložení povinnosti zaplatit částku 399 390,- Kč včetně příslušného úroku (výrok III.). Ve výrocích pod body IV., V., VI. a VII. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Žalobce se po žalovaných původně domáhal zaplacení výše uvedené částky na základě smlouvy o dílo ze dne 7. 2. 1999 ve znění jejího dodatku ze dne 29. 7. 1999, podle níž se žalobce zavázal pro žalované zhotovit a namontovat dřevené prvky vnitřního vybavení rodinného domu prvního žalovaného. Cena byla stanovena po dodatku ke smlouvě částkou ve výši 1 599 390,- Kč včetně 5% DPH. Žalovaní však zaplatili jen 700 000,- Kč. Žalobce vyrobil požadované prvky, které žalovaný zčásti nepřevzal a neuhradil ani fakturované částky. Žalovaní později žalobci oznámili, že od smlouvy (včetně jejího dodatku) odstupují a to na základě závěrů znaleckého posudku Ing. Stránského. Tím vznikla žalobci jím vyčíslená škoda.
Prvostupňový soud po obsáhlém dokazování dospěl k závěru, že smlouva o dílo byla uzavřena pouze mezi žalobcem a druhým žalovaným - stěžovatelem, který je z tohoto důvodu ve sporu pasivně legitimován; bylo prokázáno, že se choval ve vztahu k dodavatelům stavby jako investor. I když stěžovatel uzavřel smlouvu ve znění doplňku (ve smyslu §262 obchodního zákoníku) jako "nepodnikatel", vzal označený soud za prokázané, že si účastníci v případě závazkových vztahů mezi sebou ujednali právní úpravu podléhající režimu obchodního zákoníku.
Soud prvního stupně vzal dále za prokázané, že stěžovatel od smlouvy (včetně jejího doplňku) odstoupil, přičemž tak postupoval ve smyslu ustanovení §550 obchodního zákoníku. Důvody odstoupení uváděné stěžovatelem a jím vytýkané vady nebyly podle názoru tohoto soudu vadami ani důvody, pro které by odstoupení od smlouvy bylo možné (§560, §564, §565 obchodního zákoníku). Protože část výrobků z dodávky tzv. I. etapy stavby byla zabudována do stavby a stala se tak její součástí, aniž by tyto výrobky bylo možné bez jejich poškození či poškození stavby vyjmout, je tato skutečnost nepochybně důvodem k tomu, aby měl žalobce nárok na zaplacení jejich ceny. I k plnění dodávky tzv. II. etapy došlo, jak konstatoval soud prvního stupně, řádně podle uzavřené smlouvy, takže důsledky odstoupení stěžovatele od smlouvy mohly nastat nejdříve dne 25. 1. 2000. I v tomto případě byla část výrobků z této dodávky zabudována do stavby. Vzhledem k této skutečnosti, a dále vzhledem k tomu, že žalobce měl již objednané výrobky "rozpracované", přičemž po odstoupení stěžovatele od smlouvy již nebylo žalobci umožněno plnit také proto, že předmětné výrobky byly vyrobeny a nainstalovány třetím subjektem, pak podle mínění soudu prvního stupně je stěžovatel povinen zaplatit žalobci vzniklou škodu (tj. skutečnou škodu a ušlý zisk). Při výpočtu této částky vycházel soud prvního stupně ze znaleckého posudku znalce Ing. Kalába a ze skutkových zjištění, která vyvodil z provedených důkazů.
Ve vztahu k tvrzení žalovaných, že smlouva o dílo byla neurčitá a tedy neplatná již od počátku, soud prvního stupně dovodil, že z výpovědí účastníků bylo prokázáno, že mezi žalobcem a stěžovatelem byla smlouva uzavřena platně, neboť první žalovaný potvrdil, že stěžovatele požádal o pomoc při výstavbě svého rodinného domu, přičemž také nebylo mezi účastníky sporu o tom, kdo je v tomto vztahu objednatelem a kdo je zhotovitel a jaký je předmět uzavřené smlouvy, včetně termínu a místa plnění. Ačkoli byla ulice jako místo plnění ve smlouvě uvedena chybně, nebylo stranami zpochybněno, že by objednané výrobky byly dodávány jinam, než bylo stranami míněno. Protože rovněž v případě času plnění nesouhlasil předmětný soud s tvrzením stěžovatele o jeho neurčitosti, v konečné úvaze dospěl tento soud k závěru, že předmětná smlouva včetně jejího doplňku není absolutně neplatná (ve smyslu ustanovení §37 občanského zákoníku).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 10. 2006 č. j. 21 Co 412/2005-330 ve výroku pod bodem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku pod bodem I. tak, že žaloba o zaplacení dalších 29 535,- Kč s příslušenstvím se zamítá, jinak se tento výrok potvrzuje. Ve výrocích o nákladech řízení státu a výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a stěžovatelem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.), výrok o nákladech řízení mezi žalobcem a prvním žalovaným změnil tak, že náhradu nákladů řízení prvnímu žalovanému nepřiznal (výrok III.), stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 44 339,40 Kč (výrok IV.) a konečně pod bodem V. uložil povinnost prvnímu žalovanému zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 12 449,50 Kč.
Odvolací soud se poté, co v řízení postupoval podle ustanovení §213a o. s. ř., zabýval nejprve vytýkanými procesními vadami a zkoumal, zda odvoláním napadené rozhodnutí nemá i jiné vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ve vztahu k námitce o neprovedení důkazů znaleckým posudkem předloženým v průběhu řízení stranou žalovanou konstatoval, že jde o znalecký posudek zadaný firmou KOVOKLIMA-GÜRTLER, s. r. o., tedy právnickou osobou, která nebyla účastníkem řízení. Ačkoli by se mohlo jednat o důkaz listinou, považoval odvolací soud za správný postup soudu prvního stupně, který nechal sám ve věci k posouzení otázek odborného charakteru vypracovat znalecký posudek znalcem Ing. Kalábem. Jiné vady v řízení odvolací soud neshledal.
Odvolací soud zopakoval dosavadní průběh řízení a konstatoval, že souhlasí s posouzením pasivní legitimace stěžovatele ve sporu, ale nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně ohledně právní kvalifikace v žalobě uplatněného nároku. Protože však soud není vázán právní kvalifikací nároku, ale jen jeho skutkovým vylíčením, změnil odvolací soud výrok I. soudu prvního stupně tak, jak bylo výše uvedeno, neboť žalobce se ve skutečnosti domáhal náhrady ceny těch prvků, které na základě zakázky již vyrobil předem, ale nemohl je dodat, neboť práce byly již provedeny jinou firmou.
V otázce vad díla, které žalobce neuznal, odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, pokud tento dovodil z provedených důkazů, že stěžovatel porušil uzavřenou smlouvu o dílo, protože výrobky, které byly předmětem smlouvy, nechal vyrobit a namontovat třetím subjektem, přičemž odstoupení od smlouvy již nemohlo nic změnit na skutečnosti, že žalobce v této době měl již "rozpracovány" výrobky tzv. II. etapy, které poté jinak byly fakticky nepoužitelné. Jejich cena byla skutečnou škodou, kterou je stěžovatel ve smyslu ustanovení §373 a násl. obchodního zákoníku povinen žalobci uhradit. Jak zdůraznil odvolací soud, vzhledem k tomu, že žalovaní žádné nároky z odpovědnosti z titulu vadného provedení díla v průběhu řízení nevznesli, byly pro právní posouzení nároku podstatné jen vady uplatněné při odstoupení od smlouvy.
S námitkou stěžovatele, týkající se nesrozumitelnosti a nejasnosti písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně, se odvolací soud do jisté míry ztotožnil, konstatoval však, že "nekoncentrovanost" odůvodnění napadeného rozsudku je také zaviněna jednáním žalovaných (tedy i stěžovatele), kteří při své obraně záměrně využívali záměny svých jmen a jakékoli účasti na tomto závazkovém vztahu popírali. Protože však závěry soudu prvního stupně ohledně důvodnosti části nároku podle ustanovení §373 obchodního zákoníku byly správné, stejně jako závěry týkající se přiznané částky, napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.).
III.
Především je třeba konstatovat, že podaná ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rovinu. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí v rozsahu předmětných výroků (u rozsudku soudu prvního stupně), a to tak, jako by byl Ústavní soud dalším stupněm v soustavě obecných soudů. Ústavní stížnost v převážné části spočívá v polemice se skutkovými a právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to ve shodném smyslu a rozsahu jako odvolání, takže zřetelně staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy zjevně nepřísluší.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy). I když je Ústavní soud součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim však nadřízen, a proto mu zpravidla nepřísluší přehodnocovat jimi vedené řízení, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje námitky, s nimiž se obecné soudy zcela a řádně vyrovnaly, aniž by do věci vnesl další, pro její posouzení podstatné ústavně právní argumenty. Přitom pouhé tvrzení o zásahu do základních práv ústavní stížnost do roviny ústavněprávní není schopno posunout, není-li doloženo relevantními skutečnostmi o tom, že k takovému zásahu skutečně došlo. Skutková zjištění obou obecných soudů jsou výsledkem hodnocení provedených důkazů, přičemž v průběhu řízení byly akceptovány téměř veškeré důkazní návrhy stran. Jak již Ústavní soud několikrát konstatoval, není povinností soudu v rámci dokazování vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení, pokud ostatními důkazy byl již náležitě zjištěn skutkový stav věci, který umožňuje ve věci samé rozhodnout. Soud ovšem musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, z jakého důvodu provedení navrženého důkazu odmítl (shodně viz např. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 či I. ÚS 32/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 2 č. 49, sv. 5, č. 40). Jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces došlo také z toho důvodu, že nebyl akceptován jeho návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem vypracovaným z podnětu firmy KOVOKLIMA-GÜRTLER, s. r. o., jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací v odůvodnění napadených rozhodnutí vysvětlily, z jakého důvodu ho považovaly ve věci za nadbytečný. K tomu je třeba dále poznamenat, že pouze v případě provedení tohoto důkazu ve smyslu ustanovení §127 o. s. ř. by bylo možné při zpochybnění jeho odborných závěrů nařídit provedení revizního znaleckého zkoumání, v opačném případě k tomu nebyl důvod.
Jde-li o samotné hodnocení důkazů, Ústavní soud v takovém případě opakovaně konstatuje, že mu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval; výjimku z této zásady pak tvoří případy, kdy skutkové a následně i právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (provedenými důkazy) anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Jinak řečeno, zásah ze strany Ústavního soudu připadá v úvahu teprve v případě zjištění podstatných vad v procesu dokazování a zejména pak při následném hodnocení. K takovému porušení obvykle dochází, jestliže soudní rozhodnutí postrádá odpovídající odůvodnění a je tak zřejmé, že rozhodování soudu vykazuje znaky libovůle, případně je zatíženo zjevnou logickou chybou či není jasné, na základě jakých úvah a provedených důkazů soud rozhodl. Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
Ústavní soud se zabýval tím, zda stěžovatel, pokud ústavní stížností napadá rovněž výroky odvolacího soudu, které se vztahují v prvnímu žalovanému, jenž není účastníkem řízení o ústavní stížnosti, je v této části osobou oprávněnou a dospěl k závěru, že tomu tak není. Zákon o Ústavním soudu nezná možnost podat ústavní stížnost ve prospěch jiné osoby, než je osoba stěžovatele.
Stěžovatel se v petitu ústavní stížnosti domáhá také toho, aby po zrušení napadených rozsudků v rozsahu předmětných výroků "ve zrušeném rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně, popřípadě soudu věcně a funkčně příslušnému, k dalšímu jednání ve věci". K tomu Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost je třeba chápat jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod jednotlivce za situace, v níž právní prostředky určené k ochraně byly již vyčerpány a nelze se jich domáhat jiným zákonným způsobem (srov. ustanovení §75 zákona o Ústavním soudu). Také Ústavní soud stojí ve své rozhodovací praxi na stanovisku, že ochrana ústavnosti není, a z povahy věci ani nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci a za procesní prostředky k ochraně práva považuje nejen prostředky opravné, ale také všechny ty, které mohou, nebo jsou způsobilé ochranu právům v příslušných řízeních přivodit. Podle judikatury Ústavního soudu není přípustné, aby se Ústavní soud vypořádával s novotami, jež mohly být tvrzeny již v řízení před obecnými soudy, a tím je vyloučil z posuzování těchto orgánů a nahrazoval jejich rozhodovací činnost. Z rozsudků obecných soudů, stejně jako z obsahu ústavní stížnosti nevyplynulo, že by stěžovatel svoje námitky v této otázce uplatnil tak, aby mohly být řádně vypořádány a přezkoumány v soustavě obecných soudů, ač tak bezesporu učinit mohl. Je věcí každého účastníka řízení, jak kvalifikovaně bude vést proces a jakou procesní taktiku v řízení zvolí.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh odmítl dílem jako podaný někým zjevně neoprávněným [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu] a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Podle ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu náklady řízení před Ústavním soudem (ve smyslu ustanovení §62 odst. 5 citovaného zákona), které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud zákon nestanoví jinak.
Pouze v odůvodněných případech může Ústavní soud podle výsledků řízení (není-li ústavní stížnost odmítnuta a u stěžovatele byly zjištěny obtížné majetkové nebo osobní poměry) uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu); v ostatních případech platí postup podle již výše citovaného ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a Ústavní soud o náhradě nákladů řízení před Ústavním soudem nerozhoduje, neboť ustanovení občanského soudního řádu platí v řízení před Ústavním soudem pouze přiměřeně (§63 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu