ECLI:CZ:US:2007:3.US.542.06
sp. zn. III. ÚS 542/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. Š., zastoupené JUDr. Zdeňkem Altnerem, advokátem v Praze 10, Nad Olšinami 2445/27, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 17 C 93/2003, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2006, čj. 18 Co 191/2006-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 17. 7. 2006 napadla stěžovatelka shora označená rozhodnutí s tím, že obecné soudy jimi porušily její právo na soudní ochranu, zaručené čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to porušením práva na opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně, vymezeného - ve smyslu čl. 36 odst. 4 Listiny - ustanovením §201 a násl. občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") bylo - v řízení o žalobě stěžovatelky na obnovu řízení - podle ustanovení §9 odst. 1 věty za středníkem zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), zastaveno odvolací řízení. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") je však potvrdil usnesením rovněž napadeným touto ústavní stížností.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že obvodní soud ji usnesením ze dne 28. 1. 2005, sp. zn. 17 C 93/2003, vyzval, aby do tří dnů od doručení výzvy zaplatila soudní poplatek z odvolání ve výši 1 000 Kč. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka, dle svého názoru, byla od poplatkové povinnosti osvobozena ve smyslu §11 odst. 2 písm. j) zákona o soudních poplatcích, návrhem ze dne 31. 3. 2005, odkazujícím na §12 odst. 1 větu první zákona o soudních poplatcích, se domáhala zrušení této výzvy. Usnesením ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 17 C 93/2003, obvodní soud zmíněný návrh na zrušení zmíněné výzvy (jako usnesení, kterým byl vyměřen soudní poplatek) zamítl s tím, že osvobození se vztahuje na osobu, která uplatňuje nároky podle citovaného zákona, stěžovatelka však byla v původním řízení v procesním postavení na straně žalované.
Přes poučení, že proti tomuto usnesení se nelze odvolat, podala stěžovatelka dne 13. 2. 2006 odvolání. Vycházela přitom z názoru, že jde o usnesení, kterým soud rozhodl, že nepřiznává stěžovatelce statut osoby, již zákon osvobozuje od poplatkové povinnosti, tedy o rozhodnutí s hmotněprávními účinky o povinnosti stěžovatelky plnit [nikoliv tedy rozhodnutí, kterým soud upravuje vedení řízení ve smyslu §202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], a proto je možno proti němu podat odvolání (§201 o. s. ř.). Obvodní soud pak ale odvolací řízení usnesením napadeným touto ústavní stížností zastavil, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí k dané otázce uvedl, že k odvolání stěžovatelky, podanému dne 13. 2. 2006, nepřihlížel, protože proti usnesení o zamítnutí zrušení usnesení o poplatkové povinnosti není odvolání přípustné (§41a odst. 3 o. s. ř.).
Podáním ze dne 18. 4. 2006 měla stěžovatelka požádat o prodloužení lhůty k doplnění odvolání s tím, že je doplní bezprostředně poté, co rozhodnutím odvolacího soudu o jejím, již zmíněném odvolání ze dne 13. 2. 2006 proti usnesení obvodního soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 17 C 93/2003, bude postaveno najisto, zda posledně citované usnesení "je v právní moci". Dne 22. 5. 2006 však bylo stěžovatelce doručeno ústavní stížností napadené usnesení městského soudu, jenž se však vůbec v jeho odůvodnění nezmínil o odvolání stěžovatelky ze dne 13. 2. 2006.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že zmíněné odvolání ze dne 13. 2. 2006 je úkonem podléhajícím režimu ustanovení §201 a násl. o. s. ř. a nelze na něj aplikovat úpravu podle §41a odst. 3 o. s. ř. V souvislosti s tím stěžovatelka poukazuje na §204 odst. 2 o. s. ř., který prý zakotvuje právo účastníka domáhat se u odvolacího soudu přezkoumání, zda nebylo právo opravného prostředku proti rozhodnutí soudu prvního stupně porušeno nesprávným poučením o opravném prostředku. I v případě pochybností o neslučitelnosti aplikace §41a odst. 3 o. s. ř. na úkony, kterými se účastník domáhá práva opravného prostředku proti rozhodnutí soudu prvního stupně, s platnými ústavními principy, by dle stěžovatelky došlo k porušení výše uvedených ústavně zaručených práv, neboť - jak lze vyvodit z §201 o. s. ř. - v pochybnostech může účastník řízení napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním, k čemuž stěžovatelka dodává, že s ohledem na čl. 36 odst. 4 Listiny je povinností soudu prvního stupně v poučení o nepřípustnosti opravného prostředku uvést odkaz na příslušné zákonné ustanovení. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem obvodního soudu, že připuštěním usnesení o opravném prostředku proti usnesení o zastavení řízení nebude kráceno její právo na opravný prostředek proti usnesení ze dne 31. 1. 2006, a poukazuje na to, že městský soud se obsahem odvolání stěžovatelky ze dne 13. 2. 2006 nijak nezabýval, přičemž správnost postupu obvodního soudu, který "nepřiznal stěžovatelce statut osoby osvobozené od poplatkové povinnosti", nijak nehodnotil. Stěžovatelka je toho názoru, že §9 zákona o soudních poplatcích lze aplikovat teprve poté, co existence poplatkové povinnosti účastníka je nesporná. Jestliže tedy nebylo rozhodnuto o jejím odvolání ze dne 13. 2. 2006, byla porušena její základní ústavně zaručená práva, jak jsou uvedena shora.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Jde-li o samotná ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí, Ústavní soud vycházel z toho, že stěžovatelka podala odvolání proti usnesení obvodního soudu ze dne 20. 5. 2004, čj. 17 C 93/2003-45, kterým byl zamítnut její návrh na obnovu řízení. Obvodní soud - zastávaje názor, že stěžovatelka osvobozena od soudních poplatků není - tuto vyzval, aby ve stanovené lhůtě zaplatila příslušný soudní poplatek (mj.) s poučením, že nevyhoví-li této výzvě, odvolací řízení bude zastaveno, a také, že odvolání není přípustné. Stěžovatelka soudní poplatek nezaplatila, a proto obvodní soud odvolací řízení zastavil. Opět stěžovatelku (v souladu s §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích) poučil o možnosti dodatečného zaplacení soudního poplatku, stěžovatelka jej však opět nezaplatila a podala odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení. Odvolací soud se s názorem soudu prvního stupně, že stěžovatelka od soudního poplatku osvobozena není, zjevně ztotožnil, ztotožnil se i s jeho závěry stran splnění zákonných podmínek pro zastavení řízení, a proto jeho rozhodnutí potvrdil.
Ústavní stížnost pak nenapadá závěry obecných soudů ohledně povinnosti stěžovatelky uhradit soudní poplatek, ani bezprostředně jejich závěry, týkající se naplnění zákonem předpokládaných podmínek pro zastavení odvolacího řízení (§9 odst. 1, příp. odst. 7 zákona o soudních poplatcích). Stěžovatelka napadá procesní postup obecných soudů předcházející vydání napadených rozhodnutí a podstata její argumentace spočívá v tom, že do pravomocného rozhodnutí o poplatkové povinnosti stěžovatelky (konkrétně do vyřízení jejího podání proti usnesení obvodního soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 17 C 93/2003) nemůže být řízení zastaveno.
Ovšem s touto argumentací se Ústavní soud ztotožnit nemůže. Taková podmíněnost ze zákona nevyplývá, když rozhodování ve věci soudních poplatků je otázkou relativně samostatnou, a tato podmíněnost se v daném případě nejeví ani jako nutná z hlediska ochrany jejích práv, jak bude dále vysvětleno.
Jak uvedl odvolací soud, poplatková povinnost vznikla stěžovatelce ex lege, a to již vlastním podáním odvolání [§4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích], stěžovatelka na tuto svou povinnost byla opakovaně upozorněna s tím, že pokud jí nedostojí, bude odvolací řízení zastaveno. Přitom již ve výzvě ze dne 28. ledna 2005 byla poučena o nepřípustnosti odvolání, z čehož pro stěžovatelku zjevně vyplynulo, že tato její povinnost nijak podmíněná není a že tedy musí soudní poplatek zaplatit. Ostatně pro případ, že by tak učinila, nebyla by zbavena možnosti danou otázku otevřít a domáhat se vrácení již zaplaceného soudního poplatku, a to vzhledem k ustanovení §10 odst. 2 zákona o soudních poplatcích. K tomu možno podotknout, že podle názoru právní teorie nesprávnou výzvu, byť by byla provedena formou usnesení, není třeba rušit a soud rozhoduje pouze o vrácení poplatku zaplaceného na základě této výzvy
(viz Waltr, R.: Zákon o soudních poplatcích, Komentář, C. H. Beck, 1. vydání, 2006, str. 52); z tohoto důvodu se postup podle §12 zákona o soudních poplatcích, který stěžovatelka zvolila, a to navíc ještě před vlastním zaplacením soudního poplatku, může jevit jako sporný; toto je ovšem - jakožto otázka výkladu "jednoduchého práva" - věcí obecných soudu a na posouzení daného případu nemá žádný vliv. Vzhledem k výše uvedenému nezbývá než konstatovat, že pokud stěžovatelka nepostupovala, jak naznačeno výše, sama se vystavila riziku, že se odvolací soud s rozhodnutím soudu prvního stupně, vycházejícím ze závěru o povinnosti stěžovatelky zaplatit soudní poplatek, ztotožní, v důsledku čehož její odvolání nebude věcně projednáno.
Pro výše uvedené důvody Ústavní soud podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu