ECLI:CZ:US:2007:3.US.549.06
sp. zn. III. ÚS 549/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů: A) E. G., B) M. S., C) M. T., D) V. H.,E) E. K.,F) L. D., G) H. N., H) E. S., CH) J. D.,I) I. L., J) Z. V., K) J. K., L) M. V.,právně zastoupených JUDr.Vladimírem Henclem, advokátem AK se sídlem Masarykovo náměstí 19, 547 01 Náchod, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 4. 2006 č. j. 21 Co 88/2006-65, a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2005 č. j. 11 C 127/2005-37, za účasti 1) Krajského soudu v Hradci Králové a 2) Okresního soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 7. 2006, a která byla doplněna podáními Ústavnímu soudu doručenými dne 24. 7. 2006, dne 22. 8. 2006, a dne 13. 11. 2006, se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 4. 2006 č. j. 21 Co 88/2006-65, jakož i rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2005 č. j. 11 C 127/2005-37, a to pro porušení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
K posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 127/2005.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou u Okresního soudu v Hradci Králové se žalobci (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelé") po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR domáhali náhrady škody způsobené jim nezákonným rozhodnutím soudu. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2005 č. j. 11 C 127/2005-37 byla žaloba žalobců o zaplacení ve výroku rozsudku specifikovaných částek zamítnuta (výroky pod body I. až XIII.) a současně byla žalobcům uložena povinnost zaplatit žalované náklady řízení v částce 217,- Kč (výrok pod bodem XIV.). Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 4. 2006 č. j. 21 Co 88/2006-65 byl rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2005 č. j. 11 C 127/2005-37 potvrzen (výrok pod bodem I.) a dále bylo stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II.).
Obecné soudy vyšly v předmětném řízení ze skutkových zjištění, že žalobci jako bývalí zaměstnanci Pivovarů Hradec Králové s. p., se vůči žalovaným I. L., N. K., Mgr. Marián Pavel jako správci konkurzní podstaty úpadce Pivovarů Hradec Králové s. p. a Fondu národního majetku ČR domáhali zaplacení svých mzdových nároků z pracovního poměru. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 1998 č. j. 18 Co 117/97-298 (ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 24. 9. 1996 č. j. 10 C 38/96-212), byla tato povinnost uložena I. L. a N. K. - osobám, na které v souvislosti s restitučním řízením přešla práva a povinnosti zaměstnavatele z Pivovarů Hradec Králové s. p. Tento rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 9. 1999 č. j. 21 Cdo 7/99-359, kterým byl vysloven závazný právní názor, podle něhož na I. L. a N. K. nepřešla práva a povinnosti zaměstnavatele z pracovněprávních vztahů vůči žalobcům. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 3. 1998 č. j. 44 K 216/97-556, byl na majetek žalovaného Pivovary Hradec Králové s. p. prohlášen konkurz s účinky ke dni 4. 3. 1998. Účastníkem řízení se na místo Pivovarů Hradec Králové s. p. stal správce konkurzní podstaty. Prohlášením konkurzu bylo řízení ve vztahu ke třetímu žalovanému přerušeno, protože jeho předmětem jsou zčásti nároky, které se týkají majetku spadajícího do konkurzní podstaty nebo z něj mají být uspokojeny. Žalobci vedeni právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeným v rozsudku ze dne 19. 3. 1998 se řádně a včas do konkurzu se svými mzdovými nároky nepřihlásili. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 3. 2000 č. j. 18 Co 870/99-432 bylo připuštěno zpětvzetí žaloby směřující proti žalovaným I. L. a N. K., rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 24. 9. 1996 č. j. 10 C 38/96-212, byl ve vztahu k těmto žalovaným zrušen a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno. Ve vztahu k žalovanému Fondu národního majetku ČR odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a ve vztahu k třetímu žalovanému Mgr. Mariánu Pavlovovi jako správci konkurzní podstaty úpadce Pivovary Hradec Králové s. p. jednání odročil na neurčito, neboť prohlášením konkurzu bylo řízení ve vztahu ke třetímu žalovanému přerušeno. Následně rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 6. 2001 č. j. 17 Co 46/2001-241 (ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 10. 11. 2000 č. j. 10 C 67/2000-181) byla povinnost uspokojit mzdové nároky žalobců uložena Fondu národního majetku ČR, jako osobě, na kterou přešla práva a povinnosti zaměstnavatele z Pivovarů Hradec Králové s. p. I tento rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 2. 2002 č. j. 21 Cdo 2077/2001-259, jímž byl vysloven závazný právní názor, že na Fond národního majetku ČR nepřešla práva a povinnosti zaměstnavatele žalobců a že zaměstnavatelem žalobců zůstaly nadále Pivovary Hradec Králové s. p. Poté bylo rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 11. 2002 č. j. 17 Co 133/2002-293 připuštěno zpětvzetí žaloby učiněné žalobci, byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 10. 11. 2000 č. j. 10 C 67/2000-181 ohledně nároků na zaplacení mzdy a náhrady mzdy proti tomuto žalovanému a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno.
Okresní soud v Hradci Králové v odůvodnění svého rozsudku ze dne 27. 10. 2005 č. j. 11 C 127/2005-37 konstatoval, že žalobcům žádná škoda nevznikla v důsledku nezákonných rozhodnutí krajského soudu. V obou rozsudcích bylo soudem žalobcům přiznáno právo na uspokojení jejich mzdových nároků, byť vždy vůči jiným osobám. Nelze proto uvažovat, že by výrokem rozsudků krajského soudu došlo ke vzniku škody na straně žalobců. Podle okresního soudu nemůže být dána odpovědnost státu, resp. žalovaného, neboť není dána příčinná souvislost mezi škodou, kterou měli žalobci utrpět a právními účinky nezákonných rozhodnutí. Nelze podle okresního soudu přičítat k tíži státu, že žalobci při vyhodnocování uplatnění svých nároků v konkurzním řízení vycházeli z právního posouzení obsaženého v nezákonných rozhodnutích. Samotná nezákonná rozhodnutí žalobcům nijak nebránila v uplatnění jejich nároků v konkurzu.
Krajský soud v Hradci Králové se po doplnění dokazování se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a v odůvodnění svého rozsudku ze dne 12. 4. 2006 č. j. 21 Co 88/2006-65 konstatoval, že nebyly splněny všechny předpoklady odpovědnosti za škodu způsobené nezákonným rozhodnutím, neboť nebyl prokázán vznik škody ani příčinná souvislost mezi vznikem škody a nezákonnými rozhodnutími. Krajský soud v Hradci Králové poukázal na to, že předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím jsou (jak podle zák. č. 58/1969 Sb., tak podle zák. č. 82/1998 Sb.) jednak existence nezákonného rozhodnutí, vznik škody a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonným rozhodnutím je takové rozhodnutí, které je pravomocné a které bylo pro nezákonnost zrušeno příslušným orgánem. Ačkoli zákon jako podmínku pro uplatnění nároku stanoví pouze zrušení nezákonného rozhodnutí, je třeba v případech, v nichž je nutné po zrušení učinit ve věci rozhodnutí nové, vyčkat pravomocného skončení řízení. Nové rozhodnutí ve věci je důležité zejména pro posouzení, zda škoda vůbec vznikla a v jaké výši. Rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové (rozsudek ze dne 19. 3. 1998 č. j. 18 Co 117/97-298, a rozsudek ze dne 12. 6. 2001 č. j. 17 Co 46/2001-241) byla pravomocná a na základě dovolání byla zrušena Nejvyšším soudem ČR. V obou případech však věc byla vrácena Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. Ve vztahu k žalovaným I. L., N. K. a Fondu národního majetku ČR již bylo řízení pravomocně skončeno. Ve vztahu k žalovaným I. L. a N. K. se tak stalo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 3. 2000 č. j. 18 Co 870/99-432, jímž bylo připuštěno zpětvzetí žaloby učiněné žalobci, zrušen rozsudek okresního soudu ve vztahu k těmto žalovaným a řízení zastaveno. Ve vztahu k žalovanému Fondu národního majetku ČR se tak stalo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 11. 2002 č. j. 17 Co 133/2002-293, jímž bylo připuštěno zpětvzetí žaloby, učiněné žalobci, zrušen rozsudek Okresního soudu v Náchodě ohledně nároků na zaplacení mzdy a náhrady mzdy proti tomuto žalovanému a řízení zastaveno. Ve vztahu k těmto žalovaným lze tedy již podle odvolacího soudu posoudit, zda zrušenými rozhodnutími Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 1998 č. j. 18 Co 117/97-298, a ze dne 12. 6. 2001 č. j. 17 Co 46/2001-241 žalobcům vznikla škoda. Vznik škody podle žalobců spočívá v tom, že vycházejíce z právních názorů o povinném (pasivně legitimovaném) subjektu, vyslovených ve zrušených rozhodnutích krajského soudu, se včas se svými pohledávkami nepřihlásili do konkurzu prohlášeného na majetek Pivovarů Hradec Králové s. p. Rozhodnutími Krajského soudu v Hradci Králové ve vztahu k žalovaným I. L., N. K. a Fondu národního majetku ČR podle krajského soudu žalobcům škoda vzniknout nemohla, neboť tato rozhodnutí žalobcům přiznávala plnění vůči žalovaným subjektům a z následných rozhodnutí o zastavení řízení ve vztahu k těmto žalovaným nelze podle odvolacího soudu dovozovat příčinnou souvislost mezi žalobci tvrzeným vznikem škody a nezákonnými rozhodnutími. Navíc pokud jde o rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 6. 2001 č. j. 17 Co 46/2001-241, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 10. 11. 2000 č. j. 10 C 67/2000-181, jimiž bylo žalobě žalobců vyhověno ve vztahu k žalovanému Fondu národního majetku ČR, odvolací soud dovodil, že bez ohledu na shora uvedené závěry by žalobci tvrzený vznik škody nemohl být v příčinné souvislosti s tímto rozhodnutím. Lhůta pro přihlášení nároků do konkurzu prohlášeného na majetek Pivovarů Hradec Králové s. p. skončila dne 9. 9. 1998. Posledně citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 6. 2001 tedy nemohl žalobce v jejich rozhodování, zda přihlásí své pohledávky do konkurzu, žádným způsobem ovlivnit. Krajský soud dále poukázal na to, že ve vztahu k žalovanému Pivovary Hradec Králové s. p. řízení o zaplacení mzdy a náhrady mzdy dosud skončeno nebylo. Řízení ve vztahu k tomuto žalovanému je od okamžiku prohlášení konkurzu na majetek tohoto subjektu, tj. od 4. 3. 1998, přerušeno. Až do zrušení konkurzu na majetek žalovaného Pivovary Hradec Králové s. p. v řízení ve věci o proplacení mzdy a náhrady mzdy nelze pokračovat a nelze v něm ani rozhodnout. Při absenci rozhodnutí ve vztahu k žalovanému Pivovary Hradec Králové s. p. nelze podle odvolacího soudu dovozovat, jaká případná práva budou žalobcům jako poškozeným upřena, popřípadě jaké povinnosti jim budou uloženy, a proto podle krajského soudu ani nelze dovozovat vznik majetkové újmy na jejich straně. Žaloba tedy byla podle odvolacího soudu okresním soudem správně zamítnuta a odvolací soud proto napadený rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že důsledky předchozích rozhodnutí soudů se výrazně promítly v jejich ekonomické situaci i v právní nejistotě ohledně dalšího pracovního uplatnění, jakož i při uplatňování nároků vyplývajících z důchodového zabezpečení, neboť z pozice "zaměstnavatele" vůči nim po roce 1995 žádný subjekt neplnil a neplní povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů. Tento stav je pro stěžovatele značně tíživý vzhledem k tomu, že jejich nároky již nebudou uspokojeny s ohledem na prohlášení konkurzu na majetek Pivovarů Hradec Králové s. p. a odmítnutí přihlášky do konkurzu z důvodu pozdního uplatnění pohledávky. Stěžovatelé nesouhlasí s názorem Okresního soudu v Hradci Králové, že nelze přičítat k tíži státu, že žalobci při vyhodnocování uplatnění svých nároků v konkurzním řízení vycházeli z právního posouzení obsaženého v nezákonných rozhodnutích, neboť samotná nezákonná rozhodnutí nijak nebránila žalobcům v uplatnění jejich nároků v konkurzním řízení, a že jim tedy v tom nebránil ani právní názor v těchto rozhodnutích vyjádřený. Podle názoru stěžovatelů krajský soud jako soud odvolací ve shora uvedených rozhodnutích přijal vždy jasný názor o pasivní legitimaci některé z osob žalovaných o proplacení nároku žalobců z titulu nezaplacené mzdy, náhrady mzdy, odstupného a tento povinný subjekt zavázal povinností plnit k rukám žalobců. Tímto svým rozhodnutím soud řešil jednoznačně a pravomocně otázku pasivní legitimace v řízení mezi žalobci a jednotlivými žalovanými, tj. určil, kdo ze žalovaných je a kdo není pasivně legitimován v předmětném řízení. Vyřešení tohoto právního názoru prý bránilo žalobcům v tom, aby uplatnili své nároky v konkurzním řízení, neboť pro uplatnění tohoto nároku neměli titul (rozhodnutí odvolacího soudu znělo, že zaměstnavatelem žalobců je osoba odlišná od úpadce, a toto rozhodnutí bylo pravomocné). Stěžovatelé jsou toho názoru, že pokud krajský soud v citovaných rozhodnutích zavázal povinný subjekt k povinnosti plnit, vyslovil ve výrokové části jednoznačný právní závěr, který je závazný a je schopen ovlivnit a modifikovat právní vztahy účastníků řízení. Stěžovatelé poukazují na to, že se v soudním řízení domáhali vyřešení otázky, kdo z osob žalovaných je jejich skutečným zaměstnavatelem. V napadených rozsudcích krajský soud vždy tuto otázku řešil, a to pravomocně. Oproti principu dobré víry ve správnost soudního rozhodnutí by podle výkladu okresního soudu byli žalobci nuceni podávat další opravné prostředky z důvodu procesní opatrnosti a s ohledem na výklad soudu k tomu nebyl dán žádný důvod. Soudní řízení, uvádějí stěžovatelé, je vedeno zásadou dvojinstančnosti řízení a vyžadovat po účastníkovi řízení podání dalšího - již mimořádného opravného prostředku proti rozhodnutí soudu druhého stupně nemá podle stěžovatelů žádnou oporu. Nadto stěžovatelé poukazují na to, že ustanovení §8 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, stanovilo podmínku povinného uplatnění řádného opravného prostředku a zároveň určilo výjimku z případů zvláštního zřetele hodných.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Postupem obecných soudů v předmětné věci nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelů domáhat se náhrady tvrzené škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny. Oba obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí správně poukázaly na to, že právo na náhradu škody je vždy spojeno s nastoupením všech kumulativně předepsaných předpokladů. V daném případě jde o vznik škody, existenci nezákonného rozhodnutí a kauzální nexus mezi škodou a nezákonným rozhodnutím. Důkazní břemeno ohledně existence předpokladů nese poškozený. Je třeba přisvědčit obecným soudům v tom, že v daném případě nedošlo ke vzniku škody v majetkové sféře stěžovatelů v důsledku nezákonného rozhodnutí obecných soudů. Jak správně podotkl Krajský soud v Hradci Králové, řízení ve vztahu k žalovanému Pivovary Hradec Králové s. p. o zaplacení mzdy a náhrady mzdy dosud skončeno nebylo. Při absenci rozhodnutí ve vztahu k tomuto žalovanému nelze dovozovat vznik majetkové újmy na straně stěžovatelů.
Z ústavního hlediska jsou napadená rozhodnutí akceptovatelná a jejich odůvodnění jsou ústavně konformní a srozumitelná. Právní závěry obecných soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Lze tudíž uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, a kdy ústavní stížnost by byla důvodná, zde splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových standardů obecných soudů, ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatelům se tedy zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud neshledal, že by postupem jednajících orgánů došlo k porušení čl. 36 odst. 3 Listiny, či jiných ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu