ECLI:CZ:US:2007:3.US.570.07.1
sp. zn. III. ÚS 570/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. I. B., právně zastoupené JUDr. Zdeňkou Mikovou, advokátkou AK se sídlem Kalefova 404, 293 01 Mladá Boleslav, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 12. 2006 č. j. 26 Cdo 1491/2006-78, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2005 č. j. 20 Co 351/2005-61, a dále proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 4. 2005 č. j. 12 C 111/2003-39, za účasti 1) Nejvyššího soudu ČR, 2) Městského soudu v Praze, a 3) Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 3. 2007, a která byla doplněna podáním, Ústavnímu soudu doručeným dne 2. 4. 2007, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 12. 2006 č. j. 26 Cdo 1491/2006-78 (v ústavní stížnosti na titulní straně a v petitu je nesprávně uvedeno "proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR"), rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2005 č. j. 20 Co 351/2005-61 jakož i rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 4. 2005 č. j. 12 C 111/2003-39, a to pro porušení článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 4. 2005 č. j. 12 C 111/2003-39 byla zamítnuta žaloba s návrhem, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 6, nacházejícího se ve třetím poschodí domu č. p. 1052, Divadelní 16 v Praze 1, kterou dala žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") žalovanému. Současně byla uvedeným rozsudkem žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalobci náklady řízení. Takto rozhodl soud prvního stupně o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala proti žalovanému přivolení k výpovědi z nájmu bytu dle ust. §711 odst. 1 písm. a) obč. zák. s odůvodněním, že tento byt ve svém domě chce užívat sama žalobkyně. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že bytová potřeba žalobkyně nebyla v řízení prokázána. Z toho vyplývá, že nebyl naplněn výpovědní důvod uvedený v ust. §711 odst. 1 písm. a) obč. zák. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku dále uvedl, že i v případě opodstatněnosti potřeby žalobkyně by shledal výpověď za odporující dobrým mravům (ust. §3 odst. 1 obč. zák.), a to s ohledem na věk žalovaného a na skutečnost, že by přestěhování mohlo ohrozit jeho psychickou rovnováhu, fyzické zdraví a život.
Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalobkyně odvoláním, v němž především napadla závěr, že výpověď daná žalovanému je v rozporu s dobrými mravy. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 11. 2005 č. j. 20 Co 351/2005-61 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že za uvedeného skutkového stavu je výkon práva žalobkyně dát žalovanému výpověď z nájmu bytu podle ust. §711 odst. 1 písm. a) obč. zák. v rozporu s dobrými mravy.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 6. 12. 2006 č. j. 26 Cdo 1491/2006-78 odmítl jako nepřípustné a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému náklady dovolacího řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud ČR vadně posoudil rozsudky napadené v dovolání, když zcela chybně posoudil důvod zamítnutí žaloby. Obecným soudům stěžovatelka vytýká:
A) soudy vzaly za zjištěné skutečnosti, které ve spise vůbec nejsou, tj. důkaz opatrovnickým spisem a důkaz o nevyužití bytu po paní H. (na jiném místě ústavní stížnosti stěžovatelka hovoří též o "nepřípustném důkazu opatrovnickým spisem nezletilce" a o "nepřípustném důkazu jakousi listinou o bytu po paní H.");
B) Nejvyšší soud podle stěžovatelky ignoroval podstatné skutečnosti, které ze spisu vyplývají, a to samotný výslech žalovaného, který při svém účastnickém výslechu přesně specifikoval, jaký náhradní byt by si představoval. Jestliže žalovaný sdělil představu o náhradním bytě, kam by se přestěhoval, nemůže být podle stěžovatelky v rozporu s dobrými mravy, jestliže mu bude dána výpověď z nájmu bytu s právem na náhradní byt;
C) soud prvního stupně požadoval po žalobkyni předložit listiny, jejichž čtením jako důkazem by byly zjištěny skutečnosti, které při hodnocení důkazů nemohou být právně významné - příkaz soudu, aby žalobkyně předložila veškeré nájemní smlouvy na bytové jednotky, které se nacházejí v předmětném domě. Žalobkyně odmítla tyto smlouvy předložit a soud ji, uvedla stěžovatelka, potrestal zamítnutím žaloby;
D) soud se dále podle stěžovatelky odmítl zabývat jejím tvrzením, že žalovaný v bytě nebydlí, jakož i tvrzením, že žalovaný požadoval vysoké odstupné za uvolnění bytu. Tvrzení žalobkyně žalovaný bagatelizoval, a s vypočítavým přístupem se snažil získat zcela nezaslouženě značný majetkový prospěch.
Podle názoru stěžovatelky soudy nepostupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Dokazování a hodnocení důkazů spočívalo podle stěžovatelky pouze na vyhledávání skutečností svědčících proti ní a popírání skutečností k prokázání oprávněnosti žaloby.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Usnesením ze dne 6. 12. 2006 č. j. 26 Cdo 1491/2006-78 Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatelky, když dospěl k závěru, že dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné není. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud konstatoval, že pokud dovolatelka napadla právní závěr soudů obou stupňů ohledně aplikace ust. §3 odst. 1 obč. zák., z rozsudků soudů lze dovodit, že spočívají na závěru, že nebyl naplněn výpovědní důvod dle ust. §711 odst. 1 písm. a) obč. zák., a proto není pro rozhodnutí věci právně významná otázka, zda výpověď z nájmu bytu byla v rozporu s dobrými mravy. Přesto dovolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR dále uvedl, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy podle ust. §3 odst. 1 obč. zák., nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi, a proto tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pokud dovolatelka dle obsahu dovolání namítala též nedostatky ve skutkových zjištěních (ust. §241a odst. 3 o. s. ř.), není tato námitka způsobilým dovolacím důvodem, je-li přípustnost dovolání zvažována podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud ČR dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud ČR v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč neshledal přípustnost dovolání podle ust. §237 o. s. ř., včetně stěžovatelkou uváděného důvodu přípustnosti dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
U dovolání podaného pouze dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze před dovolacím soudem efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu. Pokud tedy stěžovatelka dle obsahu dovolání namítala též nedostatky ve skutkových zjištěních (ust. §241a odst. 3 o. s. ř.), správně neshledal dovolací soud tuto námitku jako způsobilý dovolací důvod podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Námitka stěžovatelky, že dovolací soud zcela přehlédl, že v předcházejících řízeních soudy vzaly za zjištěné skutečnosti, které ve spise vůbec nejsou, tj. důkaz opatrovnickým spisem a důkaz o nevyužití bytu po paní H., tedy není důvodná.
K námitce stěžovatelky, že v řízení nebyl proveden důkaz o nevyužití bytu po paní H. (resp. stěžovatelka hovoří o "nepřípustném důkazu jakousi listinou o bytu po paní H.") odkazuje Ústavní soud na č. l. 36 spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 111/2003, kde je uvedeno, že při jednání před soudem prvního stupně konaném dne 12. 4. 2005 byl k důkazu konstatován částečný zápis ohledně prodeje id. podílu 2/3 domu č.p. 1052 a id. podílu 2/3 přísl. stav. parc. č. 262. V odůvodnění svého rozsudku (č. l. 2) k tomu obvodní soud uvedl, že částečným zápisem z jednání Obvodního úřadu Městské části Prahy 1 má soud za prokázané, že "žalobkyně požádala o odprodej ideálního podílu 2/3 domu č. p. 1052 a ideálního podílu 2/3 stavební parcely č. 262 s tím, že tuto žádost odůvodnila problematickým výkonem spoluvlastnických práv, nespokojeností se správou a technickým stavem domu, který slíbila po odkoupení uvést do řádného stavu. Zároveň požádala o volný byt IV. kategorie po paní H. Jako spolumajitelka vyjádřila názor, že má právo alespoň bydlet v bytě domu, kterého je spoluvlastnicí".
Pokud dále stěžovatelka poukazuje na "nepřípustný", resp. "neprovedený" důkaz opatrovnickým spisem, je třeba odkázat na odůvodnění rozsudku obvodního soudu, ve kterém soud prvního stupně konstatoval, že "při hodnocení výpovědi žalobkyně a žalovaného se soud řídil úvahou, že výpovědi žalobkyně i žalovaného jsou ovlivněny snahou o dosažení opačného výsledku řízení. Proto při hodnocení jejich skutkových tvrzení vzal soud v potaz jen ta tvrzení, která bylo možno ověřit i dalšími důkazy, v tomto případě výlučně důkazy listinnými. Výpověď žalobkyně, že nemá žádnou možnost bydlení, že jeden byt v předmětném domě užívá její dcera, považuje soud za nevěrohodnou." Okresní soud dále odkázal na obsah spisu "zdejšího soudu sp. zn. 15 P 116/89, kde sama žalobkyně uvedla, že její dcera bydlí na adrese Pyšely 202 okres Benešov. Tato skutečnost je soudu známa z jeho rozhodovací činnosti". V souladu s ust. §121 o. s. ř. není třeba dokazovat skutečnosti, které jsou soudu známé z jeho činnosti. Předmětem dokazování tedy nejsou skutečnosti, které soud získal ze své úřední činnosti. Odkaz stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 333/2002 je nepřípadný, neboť v něm je řešena jiná problematika než v nyní souzené věci.
V ústavní stížnosti stěžovatelka dále napadá hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. K otázce hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil již mnohokrát (rozhodnutí Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 23/93, sp. zn. III. ÚS 124/96). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. V souladu s ust. §132 o. s. ř. hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Podle zásady volného hodnocení důkazů zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam a váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Svůj myšlenkový postup při hodnocení důkazů však musí obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
Ústavnímu soudu tedy nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v článku 36 Listiny. O takový případ se v souzené věci nejedná. Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl obecný soud k závěru, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 191/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, č. 1). Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci se však ani o takový případ nejedná.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu