ECLI:CZ:US:2007:3.US.623.07.1
sp. zn. III. ÚS 623/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelů a/ Conseq Investment Management, a.s., se sídlem v Praze 1, Rybná 682/14, b/ WOOD & Company Financial Services, a.s., se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 772/2, c/ ING Investment Management (C.R.), a.s., se sídlem v Praze 5, Bozděchova 344/2, d/ ATLANTIK finanční trhy, a.s., se sídlem v Praze 10, Vinohradská 230, a e/ Patria Finance, a.s., se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, zastoupených JUDr. Petrem Kotrlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu ve vzniku povinnosti platit příspěvek do Garančního fondu obchodníků s cennými papíry za období od 1. 1. 2006 do 7. 3. 2006 ve výši stanovené zákonem č. 56/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony (dále jen "zákonem č. 56/2006 Sb."), spojené s návrhem na zrušení části ustanovení čl. II odst. 7 zákona č. 56/2006 Sb. znějící "příspěvky do Garančního fondu obchodníků s cennými papíry za rok 2006 se vypočítají podle §129 odst. 1 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona", takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení zákona se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdí existenci "jiného zásahu orgánu veřejné moci" ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu") a navrhují, aby Ústavní soud nálezem deklaroval, že vznikem povinnosti platit příspěvek do Garančního fondu za období od 1. 1. 2006 do 7. 3. 2006 ve výši stanovené zákonem č. 56/2006 Sb., účinným ode dne 8. 3. 2006, bylo "nepřípustnou retroaktivitou" porušeno jejich základní právo zaručené v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"). V návaznosti na to stěžovatelé požadují, aby Ústavní soud též rozhodl, že část ustanovení čl. II odst. 7 zákona č. 56/2006 Sb., specifikovaná v záhlaví, se zrušuje dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.
Dříve, než lze přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je Ústavní soud povolán prověřit, zda jsou splněny všechny formální a obsahové podmínky stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.
Ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Společně s ústavní stížností může být podle §74 zákona o Ústavním soudu podán návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení, pokud jeho či jejich uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti a jestliže jsou podle stěžovatele v rozporu s ústavním zákonem.
"Jiný zásah orgánu veřejné moci" podle obsahu ústavní stížnosti a se zřetelem k jejímu petitu způsobuje podle stěžovatelů již sama existence konkrétního právního předpisu (jeho ustanovení) upravujícího jejich příspěvkovou povinnost vůči Garančnímu fondu.
Stěžovatelé, ačkoli dávají najevo, že jsou jim rozhodné názory Ústavního soudu známy, přesto pomíjejí, že ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu se zde efektivně dovolat nelze. Z ustálené judikatury Ústavního soudu se totiž podává, že vydání právního předpisu "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu tohoto ustanovení nepředstavuje, neboť relevantní "zásah" musí mít podobu "individuálního aktu aplikace práva nebo jiného individuálního zásahu" (usnesení ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/93, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 2, č. 2, str. 199 a násl., usnesení sp. zn. I. ÚS 92/94, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 2, č. 15, str. 233 a násl. a další, kupříkladu sp. zn. III. ÚS 25/04, Pl. ÚS 64/04, Pl. ÚS 22/05, Pl. ÚS 55/06). Oproti mínění stěžovatelů se jejich věc od těch, jež byly již dříve Ústavním soudem posouzeny, relevantně neodlišuje.
Ústavní soud danou situaci standardně posuzuje tak, že jde "o návrh podaný někým zjevně neoprávněným"; pak nezbývá, než jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Úvahy stěžovatelů o splnění podmínek ústavní stížnosti zakotvených v ustanovení §75 odst. 1, odst. 2 písm. a), resp. §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu jsou již bez významu.
Je-li ústavní stížnost odmítnuta proto, že je podána osobou neoprávněnou, není logického podkladu ani pro projednání návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení [§64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], a takový návrh proto musí být (senátem) odmítnut rovněž [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu