ECLI:CZ:US:2007:3.US.628.07.1
sp. zn. III. ÚS 628/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem ve Velkém Meziřící, Vrchovecká 74/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2006 sp. zn. 5 Tdo 1268/2006, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. ledna 2006 sp. zn. 9 To 460/2005 a rozsudku Okresního soudu ve Ždáru nad Sázavou ze dne 9. června 2005 sp. zn. 3 T 226/99 za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Ždáru nad Sázavou jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 9. března 2007 napadl stěžovatel shora označené rozhodnutí Okresního soudu ve Žďáru na Sázavou, jímž byl uznán vinným a odsouzen pro trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 18 měsíců. K uznání viny přitom došlo pouze ve vztahu k jednáním, kterých se měl stěžovatel dopouštět v rámci podnikatelské činnosti fyzické osoby, pro ostatní skutky, které dle žaloby měly spočívat v jeho jednání jako jednatele Kaman, spol. s r. o. a Pohoda Plast, s. r. o., byl obžaloby zproštěn. Tomu však dle stěžovatele neodpovídají skutkové závěry, které ve věci učinil soud prvního stupně a které jsou popsány v jeho odůvodnění. Dle stěžovatele zejména nelze souhlasit s argumentací soudu prvního stupně, dle níž měl stěžovatel v inkriminované době jako podnikatel - fyzická osoba k dispozici dostatek finančních prostředků na realizaci zákonných odvodů. Stěžovatel rovněž napadá v řízení provedený znalecký posudek, a to jak po formální, tak po obsahové stránce. Dle jeho názoru soud prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav věci, když neprovedl důkazy navrhované obhajobou a nijak se přitom nevypořádal s obhajobou stěžovatele (že pokud realizoval nákupy nutných surovin nemohl prostředky využít jinak, neboť se jednalo o účelově vázané zálohy, poskytnuté objednavateli na nákup materiálu, a pokud by takto svěřené prostředky použil jinak, dopustil by se zpronevěry). Závěr učiněný soudem prvního stupně o naplnění skutkové podstaty trestného činu tak nemůže obstát. Odvolací soud přitom odvolání podané stěžovatelem odmítl, aniž by dokazování jakkoliv doplnil, navrhované důkazy přitom označil za nadbytečné. S námitkami stěžovatele se vypořádal pouze konstatováním, že stěžovatel jako jediný zástupce firmy měl hospodaření zajistit tak, aby mohl svým závazkům dostát, případně včas podnikání ukončit.
Namítané vady neodstranil ani dovolací soud, který i přes tvrzený extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním názorem, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a který dle stěžovatele může v souladu s judikaturou Ústavního soudu (stěžovatel cituje usnesení sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 78/05) založit působnost dovolacího soudu k přezkumu napadeného rozhodnutí i přes nedostatek důvodů dovolání. Dovolací soud však přes uvedený nesoulad dovolání odmítl.
Stěžovatel se domnívá, že postupem soudů všech tří instancí došlo k zásahu do jeho ústavně garantovaných základních práv, a to práva na spravedlivý proces zakotveného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na rovné zacházení ve smyslu čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny, jakož i práv zakotvených čl. 95 odst. 1 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 39 Listiny. Navrhuje proto, aby Ústavní soud svým nálezem všechna tři napadená rozhodnutí zrušil.
Ze spisu Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 3 T 226/99 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem tohoto soudu ze dne 9. června 2005 uznán vinným spácháním trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deset měsíců, podmíněně odloženého na zkušební dobu osmnácti měsíců. Trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že v období od 1. září 1993 do konce roku 1997 ve Lhotkách, okres Žďár nad Sázavou, jako soukromý podnikatel - fyzická osoba podnikající pod obchodním jménem J. K.0, SDOČ Lhotky č. 70, při soukromém podnikání v souvislosti se zaměstnáváním zaměstnanců nezajišťoval plnění zákonných povinností zaměstnavatele, když z úhrnu měsíčně zúčtovaných mezd svých zaměstnanců vypočtenou celkovou částku záloh daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a platby zdravotního a sociálního pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, které platí zaměstnanec (poplatník) a odvádí je za ně zaměstnavatel (plátce) a
- v rozporu se zákonem č. 592/92 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění neodvedl ke škodě Všeobecné zdravotní pojišťovny, okresní pojišťovny Žďár nad Sázavou se sídlem v Novém Městě na Moravě od 1. 9. 1993 do 30. 4. 1996 částku 213.506,- Kč;
- v rozporu se zákonem č. 586/92 Sb., o dani z příjmu neodvedl vypočtený úhrn záloh daně z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti ke škodě České republiky - Finančního úřadu Velké Meziříčí za dobu od ledna 1994 do prosince 1997 ve výši 153.300,- Kč;
- v rozporu se zákonem č. 589/92 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti neodvedl ke škodě České správy sociálního zabezpečení Praha, OSSZ Žďár nad Sázavou v době od 1. 10. 1995 do 31. 10. 1997 částku 160.943,- Kč.
Pro skutky kvalifikované v obžalobě jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, jehož se měl dopustit jako jednatel firmy Kaman, spol. s r. o., jednatel společnosti Generace 2000, spol. s r.o. a jako jednatel firmy Pohoda Plast, s. r. o. byl obžaloby zproštěn. Soud přitom provedl dokazování zejména znaleckým posudkem znalce z oboru ekonomika - účetnictví, výslechem znalce při hlavním líčení a zprávami poškozených o výši pohledávky za stěžovatelem a dalšími listinnými důkazy.
Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, jež Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. ledna 2006 podle §256 tr. řádu zamítl. Současně zamítl i návrh stěžovatele na doplnění dokazování. Odvolací soud se neztotožnil s námitkou stěžovatele, že dokazování nebylo provedeno v dostatečném rozsahu. Dle odvolacího soudu soud 1. stupně důsledně prověřoval obhajobu obžalovaného a postupoval tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí. Provedený znalecký posudek jasně prokázal, že stěžovatel v inkriminované době nevedl účetnictví v souladu se zákonem, znalec zjistil, že neexistují prvotní doklady, přes několik výzev je stěžovatel znalci ani soudu nepředložil, stěžovatel měl v tomto období k dispozici potřebné finanční prostředky, příslušné částky ze mzdy svým zaměstnancům srazil, ale v rozporu se zákonnou úpravou je neodvedl oprávněným, nýbrž prokazatelně použil na nákup dalších surovin do firmy, i pro vlastní potřebu. Jeho obhajoba v dalším dle odvolacího soudu nemůže obstát, jako jediný zástupce firmy měl hospodaření firmy zajistit tak, aby mohl svým závazkům dostát, případně včas činnost firmy ukončit. Důkazy, které stěžovatel navrhl, shledal soud za daného stavu nadbytečnými a účelovými a proto návrh stěžovatele na doplnění dokazování zamítl.
Stěžovatel podal proti usnesení odvolacího soudu, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dovolání. Námitky uvedené v dovolání jsou obsahově totožné s námitkami, které stěžovatel uplatnil v podané ústavní stížnosti. Usnesením ze dne 25. října 2006 Nejvyšší soud podané dovolání odmítl, neboť neshledal, že by ve věci byl dán dovolací důvod. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že z rozhodných skutkových zjištění, která dovolací soud není oprávněn v tomto řízení zpochybňovat, v posuzované věci vyplývá, že stěžovatel po delší dobu (tj. po dobu přibližně tří let) neplnil svou zákonnou povinnost odvádět jako plátce za poplatníka příslušné povinné platby, ačkoli bylo prokázáno, že ve skutečnosti srazil konkrétní částky svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd, a měl tedy k dispozici finanční prostředky potřebné k odvodu příslušných zákonných plateb. Jak je dále patrné z provedených důkazů, stěžovatel použil část uvedených finančních prostředků pro svou potřebu. Tyto skutkové okolnosti neumožňují jiný právní závěr, než že jednal úmyslně, takže soudy obou stupňů posoudily subjektivní stránku spáchaného trestného činu správně a bez vad. Pokud by stěžovatel nejednal s úmyslem neplnit svou zákonnou povinnost, tak jak se předpokládá v ustanovení §147 odst. 1 tr. zák., přizpůsobil by hospodaření svého podniku aktuálnímu stavu jeho obchodního jmění a své podnikání by buď přiměřeně racionalizoval, anebo by přikročil k jeho včasnému ukončení. K takovému postupu však ze strany stěžovatele nedošlo, ten naopak pokračoval v jednání, které porušilo zájem státu na tom, aby jako plátce řádně odvedl za poplatníka sraženou daň, pojistné na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Jak je přitom rovněž zřejmé z jednání stěžovatele, že jeho úmysl zahrnuje i naplnění zákonného znaku citované skutkové podstaty spočívajícího v nesplnění zákonné povinnosti odvést povinnou platbu ve větším rozsahu, neboť svým jednáním zapříčinil neodvedení plateb za své zaměstnance v celkové výši 527 749,- Kč. Nejvyšší soud proto shledal námitku stěžovatele, jejímž prostřednictvím vytýká nedostatečné posouzení subjektivní stránky trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák., za zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud rovněž konstatoval, že v obecném smyslu nehodlá zpochybňovat závěry Ústavního soudu ohledně přípustnosti dovolacích důvodů, které ovšem nemohou obviněnému zaručovat úspěšnost jeho dovolání a přezkum napadeného rozhodnutí i mimo zákonem vymezené dovolací důvody. Dovolací soud zde odkázal na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci citovaného dovolacího důvodu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní praxe. Nadto zdůraznil, že důvodem dovolání nemůže být samo o sobě tvrzení vytýkající nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy.
Jestliže stěžovatel namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval z odlišné verze skutkového stavu z námitek proti hodnocení důkazů a z údajného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a právními závěry, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, jež jsou obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, nýbrž porušení procesních ustanovení. Svými dovolacími námitkami směřujícími k údajnému extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry tedy ve skutečnosti stěžovatel nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Stěžovatel totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil mimo jiné proti procesnímu postupu soudů činných dříve ve věci a proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.
Obdobný závěr platí rovněž pro ty dovolací námitky stěžovatele, jejichž prostřednictvím vytýká porušení zásady presumpce neviny a pravidla "in dubio pro reo". I v tomto případě jde o instituty procesního práva, jejichž případné porušení není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opírá své dovolání. Navíc trestněprávní zásada presumpce neviny se sice ve vztahu k obviněnému uplatňuje ze strany orgánů činných v trestním řízení ve všech stadiích trestního řízení, ovšem jen dokud ještě nebylo pravomocně rozhodnuto o vině obviněného (viz ustanovení čl. 40 odst. 2 Listiny a §2 odst. 2 tr. řádu). Proto se presumpce neviny nelze dovolávat poté, co již byl obviněný pravomocně uznán vinným trestným činem, tedy ani např. v řízení o mimořádných opravných prostředcích. Nejvyšší soud tudíž považuje i zmíněné námitky za takové, které nenaplňují uplatněný dovolací důvod, takže je nemohl učinit předmětem svého posuzování.
Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatele přezkoumal.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé. Musí též přihlédnout k tomu, že ústavně garantovaná zásada řádného procesu, vyjádřená v čl. 38 odst. 2 Listiny a v čl. 6 Úmluvy, mj. vyžaduje, aby přijímaná rozhodnutí státních orgánů byla řádně zdůvodněna.
Z napadených rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že tyto soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, která také ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily a o která následně opřely právní posouzení skutku jako trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 trestního zákona. Přitom nelze dospět k závěru, že mezi takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením by existoval extrémní nesoulad. O tom, že stěžovatel neodváděl v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku soudu prvního stupně příslušné částky oprávněným příjemcům, nevznikla v průběhu trestního řízení žádná pochybnost. Sám stěžovatel nepopřel, že disponibilní prostředky využil na úhradu nákupu materiálu nebo jiných pohledávek z podnikání, rozhodné přitom není, zda je použil pro vlastní potřebu, jak vyplývá ze závěrů znaleckého posudku, nebo jimi uhradil své podnikatelské závazky, závěr odvolacího soudu o nadbytečnosti dokazování v tomto směru tak Ústavní soud považuje za správný.
Ústavní soud se proto dále zabýval tím, zda soudy v souladu s tezemi, vyslovenými v judikatuře obecných soudů, že "trestnost neodvedení povinných plateb podle §147 odst. 1 trestního zákona je podmíněna skutečností, že plátce - zaměstnavatel - měl k dispozici potřebné finanční prostředky, tj. že příslušné částky svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd skutečně srazil a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je k jiným účelům", tuto skutečnost spolehlivě prokázaly. To se také v daném trestním řízení stalo. Znalecky totiž bylo zjištěno, že v žalovaném období byly na účtech volné finanční prostředky, které mohly být použity na srážky oprávněným příjemcům. Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že se soudy se znaleckým posudkem znalce dostatečně nevypořádaly nebo námitce o nedostatku formy posudku. Soud prvního stupně znalce k vypracovanému posudku u hlavního líčení vyslechl a znalec se k námitkám obhajoby v rámci svého výslechu vyjádřil. O správnosti znaleckého posudku nevznikly v průběhu řízení žádné pochybnosti. Nedostatek formy stěžovatel začal namítat až v průběhu odvolacího řízení, před soudem prvního stupně tuto námitku neuplatnil, ani závěry znaleckého posudku nijak nezpochybnil (než v obecné rovině), provedení revizního znaleckého posudku rovněž nenavrhl. Dlužno připomenout, že závěr znaleckého posudku se opírá o doklady z účetnictví stěžovatele, které byly pro znalce disponibilní, což však jejich relevantnost nijak nezpochybňuje. Stěžovatel byl opakovaně vyzýván znalcem i soudem k předložení řádných dokladů z účetnictví, což však neučinil ani neuvedl důvod. Závěry znaleckého posudku mohl zvrátit právě tím, že by doložil, že řádně účetnictví v rozhodné době vedl. To se však nestalo.
Nadto bylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatel pokračoval po celou dobu v podnikatelské činnosti, přijímal úhrady za činnost firmy, jakož i zálohy na úhradu jejích dalších podnikatelských aktivit. To samo o sobě prokazuje, že měl k dispozici potřebné finanční prostředky, a že je použil nikoli k odvodu povinných plateb, nýbrž k jiným účelům. Nelze přitom přisvědčit jeho námitce, že šlo o účelově vázané zálohy na nákup materiálu. Taková skutečnost nebyla v řízení nijak prokázána, ani se o její prokázání stěžovatel nijak nepokusil. Nadto stěžovatel mohl a měl provést výpočet zálohy na úhradu podnikatelské činnosti tak, aby z ní mohla být činnost, která byla předmětem závazku, hrazena, byť jen částečně, nikoliv však tak, aby byl hrazen pouze nákup materiálu, neboť uvedená podnikatelská činnost vykazuje mnohem více nákladových položek než je pouze použitý materiál.
Ústavní soud se nemůže ztotožnit ani s další námitkou stěžovatele, že soudy neprokázaly náležitě spáchání trestného činu a nerespektovaly zásadu in dubio pro reo. Obecné soudy se naopak otázkou, zda namítané jednání je trestným činem, jakož i otázkou viny stěžovatele, v odůvodnění svých rozhodnutí ústavně konformně zabývaly. Z důkazů provedených v trestním řízení lze dostatečně seznat nejméně nepřímý úmysl podle §4 písm. b) trestního zákona. K prokázání nepřímého úmyslu postačí závěr, že pachatel věděl, že neodvedení sražené částky ze mzdy zaměstnanců v termínu, ve kterém k němu mělo dojít, a její použití na jiné účely může způsobit, že tato částka nebude vůbec odvedena oprávněným příjemcům, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. Při déle trvajícím jednání je naplnění subjektivní stránky zpravidla zřejmé právě z délky doby neplnění zákonných povinností sražené částky odvádět a z jejich používání k jiným účelům. V posuzovaném případě trvalo trestné jednání několik let. Z dlouhodobého pokračování trestného jednání, lze spolehlivě dovodit závěr o jeho srozumění s nastalým následkem.
Ústavní soud souhlasí se závěrem soudů, který koresponduje s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. 3 Tz 155/2000, 5 Tdo 456/2002), že stěžovatel byl povinen při vedení svých firem přizpůsobit hospodaření tak, aby svou zákonnou povinnost odvádět platby uvedené v ust. §147 odst. 1 trestního zákona plnil, a pokud nebyl dlouhodobě schopen zajistit pokrytí nákladů provozu, platy zaměstnanců a zákonné odvody, měl takové podnikání ukončit. K tomu lze jen dodat, že obecně nelze dovozovat zájem státu na zachování chodu takových společností, u nichž delší dobu přichází v úvahu jejich zánik. Lze ostatně poukázat též na nález pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 21/2000, posuzující ústavnost ustanovení §147 trestního zákona. Ústavní soud v něm dospěl k závěru, že toto ustanovení je ústavně konformní, neboť chrání důležitý zájem státu na řádném odvedení poplatníkům sražených finančních prostředků, a není ani v rozporu s čl. 8 odst. 2 věty druhé Listiny, který se týká jen závazku vzniklého na základě smluvního vztahu, nikoli povinnosti stanovené přímo zákonem bez možnosti stran smluvně dohodnout jiná práva a povinnosti, než zákon uvádí.
Ústavní soud posoudil jako nedůvodné i námitky stěžovatele vůči usnesení Nejvyššího soudu, v němž soud dospěl k závěru, že v dovolání uplatněné námitky materiálně nenaplňují dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu než je uveden v §265b trestního řádu. Ústavní soud považuje závěr Nejvyššího soudu za správný a řádně odůvodněný. S poukazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nelze totiž přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů. Stěžovatel sice namítal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, pro který lze i v rámci řízení o dovolání zásah do skutkového zjištění připustit (srov. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03), z tohoto pohledu se však Nejvyšší soud věcí zabýval a s touto námitkou se v odůvodnění svého rozhodnutí vyrovnal.
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení jakýchkoli ústavních práv nebo svobod stěžovatele.
Ústavnímu soudu tudíž nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2007
Jan Musil v. r.
předseda senátu