ECLI:CZ:US:2007:3.US.650.06
sp. zn. III. ÚS 650/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. F., zastoupeného JUDr. Martinem Pavlíkem, advokátem v Praze 1, Václavské náměstí 66/808, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 1. 2006, čj. 1 T 131/2005-807, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2006, čj. 10 To 141/2006-853, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 13. 8. 2006, doplněnou podáním ze dne 28. 12. 2006, napadl stěžovatel v záhlaví uvedená soudní rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ byl stěžovatel podle §226 písm. a) trestního řádu zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství Praha-západ sp. zn. 1 Zt 45/95 pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 trestního zákona a dále podle §250 odst. 3 trestního zákona za skutek, kterým byl stěžovatel uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. 10. 2000, sp. zn. 1 T 55/99, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 10 To 577/2000, mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 42 měsíců. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatel i státní zástupce odvolání, která však Krajský soud v Praze podle §256 trestního řádu zamítl usnesením napadeným touto ústavní stížností.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl protiprávně odsouzen za spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, a to na základě jen těch důkazů, které svědčily v jeho neprospěch, přičemž důkazy, které by jeho vinu vyvracely, provedeny nebyly. Jako stěžejní důkaz soudu prý posloužil soupis zboží (inventurní zápis), jenž však není řádným inventurním protokolem o stavu peněz a zboží, neboť není datován, podepsán, není z něj patrno, kdy se tato kontrola konala, a stěžovatel nebyl u tohoto úkonu (jako úkonu trestního řízení) přítomen. Nebylo možno jej tedy použít v trestním řízení. Vzhledem k těmto skutečnostem stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na vady, které se týkají rozhodování obecných soudu o jeho vině, jde-li o trestný čin podvodu. Napadeným rozsudkem soudu prvního stupně však o vině stěžovatele rozhodováno nebylo, nýbrž pouze o výši trestu stěžovatele (odhlédne-li se od skutečnosti, že stěžovatel jím byl zproštěn obžaloby stran trestného činu zpronevěry), když o jeho vině bylo pravomocně rozhodnuto již výše zmíněným rozsudkem téhož soudu ze dne 13. 10. 2000, sp. zn. 1 T 55/99, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 10 To 577/2000. Z toho plyne, že se obecné soudy v napadených rozhodnutích nemohly dopustit pochybení, která jim stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká. Za relevantní by bylo možno považovat pouze námitky, které by se týkaly rozhodování soudů o samotném trestu, tyto však ústavní stížnost neobsahuje. Ostatně na skutečnost, že námitky proti výroku o vině trestným činem podvodu jsou bezpředmětné, upozornil stěžovatele již Krajský soud v Praze ve svém, ústavní stížností napadeném usnesení. Námitky obsažené v nyní posuzované ústavní stížnosti měl tedy stěžovatel uplatnit ve vztahu k soudním rozhodnutím, jež jsou uvedena v tomto odstavci, a to v ústavní stížnosti podané ve lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
S ohledem na tyto důvody Ústavní soud podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu