ECLI:CZ:US:2007:3.US.671.06
sp. zn. III. ÚS 671/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. Janem Vlkem, advokátem v Praze 5, Lamačova 905, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 9. 2004, čj. 34 C 544/2003-73, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2005, čj. 53 Co 140/2005-111, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 7. 2006, čj. 20 Cdo 1122/2006-223, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 17. 8. 2006, doplněnou prostřednictvím právního zástupce podáním ze dne 9. 11. 2006, napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 9. 6. 2005, čj. 53 Co 140/2005-111, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 24. 9. 2004, čj. 34 C 544/2003-73, s tím, že jimi došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod "ve spojení" s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V této ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal jak zrušení těchto rozhodnutí, tak i zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR uvedeného v záhlaví.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem obvodního soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti Náboženské obci Církve československé husitské v Praze 5 - Smíchov a P. Š. na vydání věci. Toto rozhodnutí pak bylo ve věci samé k odvolání stěžovatele potvrzeno rozsudkem městského soudu, jenž je rovněž napadán touto ústavní stížností. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které však bylo Nejvyšším soudem shora označeným usnesením podle §43 odst. 2 a §241b odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že při řízení před městským a obvodním soudem nebyl předsedou senátu poučen ve smyslu §30 odst. 1 o. s. ř., ač splňoval podmínky pro osvobození od soudních poplatků. V důsledku toho nebyl v soudním řízení právně zastoupen, a neměl tak stejnou možnost k uplatnění svých práv jako druhá strana. Nadto dodává, že se mu daného poučení nedostalo v řízení před dovolacím soudem. Dále stěžovatel městskému soudu vytýká, že se nezabýval jeho tvrzeními, takže nedošlo k projednání dané věci. Obvodní soud, který zamítl žalobu zejména z důvodu res iudicata, nijak nehodnotil důkazy týkající se vydání jeho majetku, odvolací soud pak překážku res iudicata neshledal, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí pouze uvedl, že žaloba spočívala na odlišných skutkových tvrzeních, než v již dříve pravomocně rozsouzené věci.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
Domáhá-li se stěžovatel zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, ústavní stížnost v daném ohledu obsahuje pouze námitku, že stěžovatel nebyl v rámci dovolacího řízení poučen dle §30 odst. 1 o. s. ř. Tato skutečnost však byla dovolacímu soudu známa a vypořádal se s ní v odůvodnění svého rozhodnutí. Jde-li pak o samotné rozhodnutí dovolacího soudu, stěžovatel ve své ústavní stížnosti žádné námitky neuplatňuje. Vzhledem k tomu je nutno - v této části - pokládat ústavní stížnost za návrh zjevně neopodstatněný.
Napadá-li stěžovatel rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, vychází přitom z názoru, že zákonná lhůta pro podání ústavní stížnosti byla ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zachována, když dovolací soud odmítl příslušný mimořádný opravný prostředek jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. S tímto názorem se však Ústavní soud neztotožňuje. Dovolání stěžovatele nebylo jednak odmítnuto jako nepřípustné, ale z důvodu, že stěžovatel neodstranil vady daného návrhu ve stanovené lhůtě, jednak tomu nebylo ani z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu, neboť nebylo věcí volné úvahy, zda dovolání bude přijato či nikoliv. Výše uvedené ustanovení míří do zcela jiné situace, a to té, jež je upravena v §273 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tak ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu začala běžet doručením rozhodnutí o odvolání. To bylo - jak lze z usnesení dovolacího soudu zjistit - stěžovateli doručeno dne 30. srpna 2005. Z výše uvedeného je zřejmé, že pokud stěžovatel podal ústavní stížnost dne 22. srpna 2006, učinil tak opožděně.
S ohledem na tyto důvody Ústavní soud podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu