ECLI:CZ:US:2007:3.US.712.06.1
sp. zn. III. ÚS 712/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. J., zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, č.j. 25 Cdo 1195/2005-73, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2005, č.j. 35 Co 510/2004-66, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 7. 2004, č.j. 21 C 181/2003-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi podle jejího názoru mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 6 odst. 1 a čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Stěžovatelka se žalobou, odvolávající se na ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 82/1998 Sb."), domáhala proti žalované Česká republice - Ministerstvu spravedlnosti náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem; ten spatřovala v průtazích v řízení o výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí, jež coby oprávněná vedla u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 2 E 630/2001 k vydobytí pohledávky ve výši 930.000,- Kč a nákladů výkonu v částce 22.725,- Kč proti povinnému L. S. Podle stěžovatelky "průtahy v řízení ze strany soudu v období od 15. 10. 2001 do 22. 8. 2002 však způsobily, že výkon rozhodnutí byl zmařen a řízení bylo proto zastaveno". Stěžovatelka spatřovala vznik škody ve výši 952.725,- Kč v tom, že "se povinný v uvedeném období zbavil veškerého majetku, z něhož mohlo být plněno, respektive nechal tento majetek zničit" (čímž to, co bylo předmětem výkonu rozhodnutí, vymoženo nebylo), a dále v částce 19.500,- Kč spočívající v "nákladech právního zastupování v období od 15. 10. 2001 do 18. 12. 2002", resp. v nákladech vynaložených na "řešení průtahů v řízení".
Soud prvního stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka neprokázala příčinnou souvislost mezi postupem vykonávacího soudu a vznikem škody "jako jeden z předpokladů odpovědnosti státu podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů". Soud dospěl k závěru, že k nesprávnému úřednímu postupu skutečně došlo (spočíval v "neodůvodněné nečinnosti soudu ve věci výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí v době od 15. 10. 2001 do 22. 8. 2002), stěžovatelce se však nepodařilo prokázat splnění podmínky příčinné souvislosti, tedy "že nesprávný úřední postup spočívající v průtazích v řízení a jí uplatňovaná škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku". Jinak řečeno, nebylo "tedy prokázáno, že kdyby nebylo nesprávného úředního postupu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, pak by nedošlo ke škodě v majetkové sféře žalobkyně, tedy že by došlo k tomu, že by v rámci výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí byla plně uspokojena pohledávka žalobkyně jak v části požadavku na zaplacení 930.000,- Kč tak i v části přiznaných nákladů v řízení ve výši 22.725,- Kč".
Odvolací soud tento rozsudek potvrdil, sdíleje jeho skutková zjištění, jakož i právní závěry. Vycházel rovněž z toho, že stěžovatelka musela vedle nesprávného úředního postupu soudu a vzniku škody prokázat, že "bylo reálné uspokojení pohledávky žalobkyně ve výši 952.725,- Kč v případě, že by k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo". Dle odvolacího soudu však "závěr žalobkyně, že její pohledávka uplatněná v exekučním řízení nebyla uspokojena v důsledku nesprávného úředního postupu, zůstala ve sféře domněnek a neprokázaných tvrzení, neboť žalobkyní navržené a soudem I. stupně provedené důkazy příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody neprokázaly".
O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením tak, že je jako nepřípustné odmítl [srov. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.]; vysvětlil, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu, jelikož soudy přijaté řešení je souladné s názory, jež jsou v soudní praxi ustálené. V odůvodnění svého usnesení odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/1997 (uveřejněný v časopisu Soudní judikatura pod č. 5/2000), resp. na tam formulovaný závěr, že stát odpovídá za škodu v důsledku nesprávného úředního postupu za předpokladu, že poškozenému vznikla škoda (majetková újma vyjádřitelná v penězích), která je v příčinné souvislosti s uvedeným postupem, tedy je-li nesprávný postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku. Konstrukce odpovědnostního vztahu podle §13 odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb. je podle dovolacího soudu jednoznačná; poškozený nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno, že mu vznikla škoda a že je dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem. Posouzení této otázky (jediné k dovolacímu přezkumu předestřené), uzavřel dovolací soud, tudíž nečiní napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadně významným
Stěžovatelka v ústavní stížnosti za "zásadní spornou otázku" považuje "do jaké míry musí občan dokazovat", že prokázaný nesprávný úřední postup byl bezprostřední příčinou vzniku újmy", a dovozuje, že "kritérium" pro přiznání žalovaného nároku "není prokazování škody, ale prokázání nesprávného postupu a přiměřenost nároku". Ku podpoře tohoto závěru stěžovatelka odkázala jednak na nález ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04, v němž Ústavní soud vysvětlil, že "nárok na náhradu za nemateriální újmu jednoznačně vyplývá z judikatury Evropského soudu", jednak na ustanovení §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (jež Nejvyšší soud podle jejího názoru opomněl vzít v úvahu), podle kterého "bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu".
Obecné soudy ve vyjádřeních k ústavní stížnosti, jež byla stěžovatelce intimována, daly najevo, že ji nepokládají za důvodnou a dovozovaly, že k namítaným porušením základních práv stěžovatelky v řízení nedošlo. Odvolací soud připomněl, že "nemajetková újma, již stěžovatelka nyní uplatňuje v ústavní stížnosti", nebyla předmětem řízení, které obecné soudy vedly, a dovolací soud upozornil na to, že přezkumu bylo podrobeno rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 14. 1. 2005 (zatímco zákon č. 160/2006 Sb. nabyl účinnosti až dne 27. 4. 2006), a proto "nemohl v rámci uplatněných dovolacích námitek vytknout odvolacímu soudu, že neaplikoval ustanovení, které nabylo účinnosti dlouho po vydání napadeného rozhodnutí". Dovolací soud rovněž odkázal na usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 607/06.
Stěžovatelka v replice k vyloženým vyjádřením obecných soudů (s poukazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 85/04 a IV. ÚS 428/05) uvedla, že se "v každém případě domáhala odškodnění za nesprávný úřední postup a je zcela nevýznamné, zda je to označeno jako zadostiučinění, či nikoli". Rovněž časová působnost zákona č. 160/2006 Sb. není na překážku, jelikož podle uvedených nálezů "právo na přiměřené zadostiučinění pramení z vyšších právních norem (např. článek 10 odst. 2 Listiny či článek 5 odst. 5 Úmluvy) a není tedy závislé na novele zákona č. 82/1998 Sb."
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Oproti očekáváním stěžovatelky protiústavnost v uvedeném smyslu v její věci dovodit nelze.
V občanském soudním řízení, které je založeno na procesní aktivitě účastníků, se uplatňuje projednací zásada, podle které mají účastníci ohledně skutečností, ze kterých vyvozují pro sebe příznivé právní následky, břemeno tvrzení a důkazní povinnost. Názory, jež vyslovil dovolací soud k otázce, kterou mu předložila k posouzení stěžovatelka, včetně důsledků, vyvozených ve vztahu k nárokům podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., jsou - mimo jakoukoli pochybnost - správné.
Lze dodat, že Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 27. 9. 1990 ve věci Wassink v. Nizozemsko, stížnost č. 12535/86, odst. 38, konstatoval, že čl. 5 odst. 5 Úmluvy nezakazuje smluvním státům učinit přiznání odškodného závislé na schopnosti dotčené osoby prokázat újmu vyplývající z (předmětného) porušení; k tomu srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 21/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 106/2006 Sb.
Podstatné pak je, že stěžovatelka v řízení před obecnými soudy vznik nemajetkové újmy (způsobené nesprávným úředním postupem) netvrdila, a její náhradu, v podobě nyní tvrzeného nároku (přiměřeného zadostiučinění), neuplatnila. Vzhledem k nezpochybnitelné zásadě (§153 odst. 2 o.s.ř.), že soud je vázán žalobním návrhem (petitem), včetně jeho skutkového vymezení (vylíčením rozhodujících skutečností ve smyslu §79 odst. 1 o.s.ř.), tudíž neotevřela procesní prostor pro to, aby obecné soudy měly možnost se v tomto smyslu její žalobou zabývat. To je zjevné ze všech rozhodných procesních podání, která stěžovatelka učinila (žaloby, odvolání i dovolání), a především již z toho, jak sestavila výši uplatněného nároku; ta reflektuje bez jakýchkoli pochybností toliko újmy nesporně majetkové (viz identifikace pohledávky, jež nebyla vymožena, jakož i vynaložené náklady řízení).
Obecné soudy proto právem obracely svoji pozornost k újmě majetkové, jestliže právě tak stěžovatelka vymezila předmět sporu; se vznesenými nároky týkajícími se majetkové újmy korespondovaly i stěžovatelkou uplatněné důkazní návrhy, jakož i právní námitky ohledně důkazních povinností (že "další důkazní břemeno mělo ležet na žalované, která by měla prokázat, že navzdory hrubě nesprávnému úřednímu postupu a navzdory vzniklé škodě žalovaná škodu nezavinila").
Pro výsledek sporu rozhodný (skutkový) závěr obecných soudů, že nebyla prokázána existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem (materiální) újmy (škody), stěžovatelka v ústavní stížnosti již nenapadá.
I kdyby stěžovatelka nárok na náhradu nemajetkové újmy (přiměřené zadostiučinění) uplatnila, nemohl by obstát její názor, že postačí tvrdit "přiměřenost nároku". I zde by samozřejmě existence (imateriální) újmy a příčinná souvislost mezi ní a nesprávných úředním postupem musela být tvrzena a doložena (viz ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb.)
Neobstojí ani stěžovatelčina výtka, že dovolací soud nedůvodně nepřihlédl k novele zákona č. 82/1998 Sb., provedené zákonem č. 160/2006. Dovolací soud tak skutečně, jak uvedl ve svém vyjádření, učinit nemohl, neboť v dovolacím řízení je přezkoumáváno pravomocné rozhodnutí (odvolacího soudu), v důsledku čehož se konzervuje jak skutkový stav zjištěný před soudem prvního, resp. druhého stupně, tak právo účinné v době rozhodování odvolacího soudu. Otázka přímé aplikovatelnosti "vyšších právních norem", na niž poukazuje stěžovatelka, je věc jiná.
O újmě "nemajetkové" se stěžovatelka zmiňuje až v ústavní stížnosti, z hlediska principů subsidiarity ústavněprávního přezkumu však nepřípustně, resp. bez toho, že by se Ústavní soud mohl jí odpovídající námitkou (jakožto hlediskem přezkumu) relevantně zabývat. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 359/96 a nález sp. zn. I. ÚS 650/99, dostupné v elektronické verzi na www.judikatura.cz) vyplývá, že v řízení před obecnými soudy neuplatněné námitky již v řízení o ústavní stížnosti efektivně vznést nelze.
Závěry obecných soudů ostatně nestojí v rozporu ani s nosnými důvody nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 85/04, na nějž stěžovatelka poukazovala, dle kterého úprava obsažená v ustanovení §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., právo na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu "nekonstituuje, ale pouze v rovině vnitrostátní právní úpravy deklaruje jeho existenci", přičemž před účinností zákona č. 160/2006 Sb. bylo povinností obecných soudů přímo použít čl. 5 odst. 5 Úmluvy (viz obdobně navazující nález sp. zn. IV. ÚS 428/05). Jednak se dotčený článek vztahuje specificky k omezení svobody a tomu odpovídajícímu nároku na odškodnění (rovněž zmiňované ustanovení čl. 10 odst. 2 Listiny každému zaručuje právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života), jednak - jak patrné z odůvodnění odkazovaného nálezu - stěžovatel "nárok na náhradu nemateriální újmy" způsobené nezákonným zbavením svobody - oproti situaci ve věci posuzované - v řízení před obecnými již explicite (marně) uplatňoval.
Dle stěžovatelkou odkazovaného článku 41 Úmluvy přiznává "v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění" Evropský soud pro lidská práva samotný, nikoli soudy smluvních států.
Jelikož námitka stěžovatelky vycházející z čl. 36 odst. 3 Listiny a čl. 41 Úmluvy je tím vypořádána, soustřeďuje se pozornost k druhé námitce, obsažené v ústavní stížnosti, jíž se stěžovatelka dovolávala čl. 6 odst. 1 Úmluvy; zde jde o to, zda užitým výkladem ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. ve znění před účinností zákona č. 160/2006 Sb., ze kterého správně vycházel i dovolací soud, nebyly založeny nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zde jmenovitě do práva na spravedlivý proces.
V posuzované věci - vzhledem k výše prezentovaným názorům - nejde již o nic jiného, než zda se obecné soudy nedopustily výkladové "svévole" (vybočení z konsensuálně, doktrinálně i judikatorně ustaveného rámce výkladu a užití uvedeného ustanovení), jestliže za základ svých rozhodnutí pojaly závěr, že stát dle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění před účinností zákona č. 160/2006 Sb., odpovídá za škodu v důsledku nesprávného úředního postupu za předpokladu, že poškozenému vznikla škoda (zde uplatněná majetková újma vyjádřitelná v penězích), která je s nesprávným úředním postupem v příčinné souvislosti.
Tak tomu v dané věci zjevně není (srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 429/01, II. ÚS 136/02, III. ÚS 165/02, I. ÚS 153/02, I. ÚS 513/02, II. ÚS 596/02, III. ÚS 245/04, I. ÚS 603/06); jak bylo výše zaznamenáno, stěžovatelka ostatně (ve zde sledovaném směru) v ústavní stížnosti neuplatnila ani námitky interpretační ani skutkové.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však soudy užité právní názory náležitě (úplně a srozumitelně) odůvodnily, a zakotvily ve zjištěních, které nebyly zpochybněny. Ani potud není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
K porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy zaručujícího právo na spravedlivý proces nemůže dojít jen tím, že stěžovatelka nesouhlasí s právními závěry obecných soudů.
Je tedy namístě uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu