ECLI:CZ:US:2007:3.US.739.06.1
sp. zn. III. ÚS 739/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Ch., zastoupeného JUDr. Jindřichem Vališem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2004, č.j. 16 Co 239/2004-104, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 9. 1999, č.j. 17 C 353/98-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavního soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Z připojených rozhodnutí obecných soudů, jakož i z procesního spisu, se podává, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že smrtí nájemce "bytu č. 19, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, I. kategorie, v 5. podlaží domu čp. 98 v ul. Za Hládkovem č. 6, v Praze 6 - Střešovicích" (dále jen "bytu v Praze 6") V. Ch. (otce stěžovatele) dne 1. 9. 1997 nájemní vztah k tomuto bytu zanikl, neboť v osobě stěžovatele nebyly splněny podmínky přechodu práva nájmu bytu zakotvené v ustanovení §706 odst. 1, věty prvé, obč. zák., v rozhodném znění; proto mu uložil povinnost byt vyklidit a žalobci (Městské části Praha 6, dále jen "vedlejšímu účastníku") jej předat do dvou měsíců od právní moci rozsudku.
Odvolací soud toto rozhodnutí rovněž napadeným rozsudkem potvrdil, sdíleje jeho skutková zjištění, jakož i právní závěry.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 1. 2006, č.j. 26 Cdo 610/2005-113, podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., ve znění účinném do 1.1.2001 (dále jen "o.s.ř."), tak, že je odmítl jako nepřípustné. Dovolání by totiž mohlo být přípustné jen za podmínek vyslovených v §238 odst. 1 písm. b) a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř., avšak o takový případ zde nejde; odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž tomuto rozhodnutí předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, a nenavrhl-li stěžovatel vyslovení přípustnosti dovolání, nelze uvažovat o nevyhovění návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a tím o přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř., přičemž odvolací soud sám přípustnost dovolání (ve smyslu §239 odst. 1 o.s.ř.) proti potvrzujícímu rozsudku nevyslovil.
V ústavní stížnosti stěžovatel zpochybňuje závěry právního posouzení soudu prvního a druhého stupně, a dovozuje, že podmínku, aby v době smrti nájemce předmětného bytu "neměl vlastní byt", splnil navzdory tomu, že předtím uzavřel manželství s ženou, jež byla oprávněnou z práva nájmu jiného bytu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Stěžovatel s doručením usnesení dovolacího soudu (dne 7. 9. 2006) zjevně spojil úsudek, že k podání ústavní stížnosti dodržel zákonem stanovenou lhůtu. Ústavní stížnost však proti tomuto usnesení nesměřuje; stěžovatel mu ničeho nevytýká, resp. nenavrhuje, aby je Ústavní soud zrušil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2001). Podle bodu 15. téhož ustanovení odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Podle "dosavadních předpisů" tudíž právem rozhodoval (byť až 26. 10. 2004) odvolací soud o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže bylo vydáno 6. 9. 1999, a v důsledku toho i o dovolání platí, že se projedná a rozhodne podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2001 (směřuje totiž proti rozhodnutí, jež bylo "vydáno po řízení provedeném podle dosavadních předpisů", jak výslovně odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl). Projednání a rozhodnutí dovolání podle dosavadních právních předpisů ve smyslu citovaného bodu 17. části dvanácté, hlavy první, zákona č. 30/2000 Sb. zahrnuje - kromě jiného - i posouzení otázky, zda dovolání je přípustné. To respektoval zjevně i stěžovatel, jestliže přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř.; vycházel však z mylného názoru, že na založení přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení lze usuzovat z poučení o opravných prostředcích, uvedeného v závěru písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu. To je zjevné ze samotného znění §239 odst. 1 o.s.ř., jež stanoví, že dovolání je přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedl-li odvolací soud v poučení svého rozsudku, že "lze podat dovolání ... za podmínek zakotvených v ustanovení §236 a násl. o.s.ř." pak šlo jen o obecné upozornění na existenci dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, jež přípustnost dovolání podle §239 odst. 1 o.s.ř. založit nemohlo. Jestliže stěžovatel netvrdil (a ani z obsahu spisu se nepodávalo), že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., bylo nepochybné, že jím podané dovolání směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž nebyl tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přitom nešlo o situaci, kdy se stěžovatel řídil objektivně nesprávným poučením, jež Ústavní soud standardně vyhodnocuje jakožto okolnost, která mu nemůže jít k tíži (srov. např. sp. zn. II. ÚS 618/01, III. ÚS 597/02, I. ÚS 574/03, III. ÚS 332/04, IV. ÚS 52/05, III. ÚS 27/06). Poučení sice šlo nad rámec požadavků ustanovení §157 odst. 1 o.s.ř., nebylo však nesprávné (srov. §237 odst. 1 o.s.ř.).
Za tohoto procesního stavu bylo odmítnutí dovolání přímým (bezprostředním) a nevyhnutelným důsledkem toho, že dovolání nebylo přípustné (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 22/93, III. ÚS 40/93, I. ÚS 129/97, II. ÚS 414/99, I. ÚS 120/01, III. ÚS 308/05, IV. ÚS 371/05, III. ÚS 641/05, IV. ÚS 785/05).
Dovolání, které není přípustné, nelze považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje (ve smyslu citovaného §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a nepřichází-li ani v úvahu, že by odmítnutí dovolání zde mohlo být jakkoli výrazem "uvážení" ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, pak ani dobrodiní (další) lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu (ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího) se uplatnit nemůže (to je v dané věci významné proto, že stěžovatel zjevně vycházel z toho, že mu naopak svědčí).
Vzhledem k tomu bylo nezbytné šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uplynutí této lhůty, tedy opožděně (rozsudek odvolacího soudu byl stěžovateli, resp. jeho zástupci doručen již dne 3. 12. 2004).
Bylo výše zaznamenáno, že proti odmítavému rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel žádné námitky nevznesl (o jeho věcné správnosti nemůže být pochyb), a ústavní stížnost - formálně ani materiálně - proti němu nesměřuje.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost (soudcem zpravodajem) odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2007
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj