ECLI:CZ:US:2007:3.US.746.06
sp. zn. III. ÚS 746/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. února 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. M., zastoupené JUDr. Marií Šupkovou, advokátkou v Uherském Hradišti, Moravní nábř. 1208, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2005, čj. 57 Co 403/2004-145, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 26. 9. 2006 se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí obecného soudu. Dle tvrzení stěžovatelky bylo rozhodnutím porušeno její vlastnické právo a právo na spravedlivý proces, která jsou zakotvena v čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a kopií rozhodnutí obecných soudů v dané věci zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 14. 5. 2004, čj. 12 C 266/2002-102, 13 C 88/2003, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na určení, že je vlastnicí pozemku p. č. 257/3 v obci Rožnov pod Radhoštěm, k. ú. Hážovice, zapsaného na LV 530 (výměra 214 m2). Současně bylo určeno, že pozemek je v podílovém spoluvlastnictví D. F. a M. J..
Soud takto rozhodl zejména na základě notářsky sepsané kupní smlouvy ze dne 21. 8. 1981 (specifikace předmětu koupě v bodu druhém) a rozhodnutí o její registraci ze dne 30. 12. 1981, dále geometrického plánu ze dne 7. 4. 1981, na který kupní smlouva odkazuje (soud poukázal na pozemek p. č. 1188 a jeho díly a, b, c, d; konstatoval, že díly b, c, d jsou nyní spornou p. č. 257/3). Z důkazů vzal soud za prokázané, že nemovitosti, které svědek J. F. (kupující z kupní smlouvy z 21. 8. 1981) ze smlouvy nabyl, jsou pozemek p. č. 257/1 (původně p. č. 63/1), p. č. 258 (původně p .č. 718/3) a p. č. 259 (původně p. č. 721/2). Dále soud vycházel z výpovědi svědka J. F., který uvedl, že kupoval pouze to, co bylo jako předmět v kupní smlouvě uvedeno, a parcely (jak byly soudem specifikovány) ukázal na geometrickém plánu. Soud vycházel i z Postupní smlouvy ze dne 17. 7. 1957 (vlastnictví D. F. - prodávající ze smlouvy z 21. 8. 1981) a rozhodnutí o dědictví ze dne 19. 12. 1980 (vlastnictví M. J. - prodávající ze smlouvy z 21. 8. 1981). Dle soudu stěžovatelka nemohla kupní smlouvou ze dne 29. 6. 2000 nabýt více práv, než prodávající - svědek J. F. a K. F. - měli. Soud současně dospěl k závěru, že vlastnické právo k danému pozemku nemohlo být stěžovatelkou vydrženo, neboť u jejích právních předchůdců - J. F. a K. F. - nebyla splněna podmínka "oprávněné držby" (při objektivní míře pozornosti jim muselo být zřejmé, které pozemky jsou předmětem koupě - viz geometrický plán) a doba, po kterou nemovitost vlastnila stěžovatelka, pro vydržení nestačí.
Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání (do řízení vstoupila jako vedlejší účastnice na straně stěžovatelky K. F.). Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 1. 2005, čj. 57 Co 403/2004-145, prvostupňový rozsudek potvrdil.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry prvostupňového soudu a konkretizoval důkazy, na základě jejichž byla učiněna zjištění o skutkovém stavu, se kterým se ztotožňuje (důkaz kupní smlouvou ze dne 21. 8. 1981 zopakoval). Uvedl, které z důkazů navržených stěžovatelkou a novou vedlejší účastnicí K. F. jsou s ohledem na systém neúplné apelace nepřípustné, které důkazy byly navrženy opakovaně (a byly již provedeny prvostupňovým soudem) a znovu odůvodnil neprovedení tří navržených důkazů (výslech svědků: K. F., geometra V., V.). Dále se podrobně vyjádřil k namítané vadě řízení, spočívající údajně v nerozhodnutí o připuštění vedlejší účastnice K. F. (resp. i J. F.) do řízení. Uvedl, že se ztotožňuje s hodnocením smlouvy jako platného právního úkonu, že nepochybuje, že geometrický plán byl součástí smlouvy (referát na doručení), a dále že výměře uváděné u p. č. 63/1 (266 m2) odpovídá i cena ve znaleckém posudku (vyjádřil se nesouhlasně k námitce o nepřesném uvedení výměry pozemku). Ztotožnil se také se závěry prvostupňového soudu v otázce vydržení sporného pozemku.
Proti druhostupňovému rozsudku podala stěžovatelka dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, které bylo dne 28. 8. 2006 pod čj. 22 Cdo 996/2006-233 odmítnuto, neboť Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí neřeší otázku zásadního právního významu.
V ústavní stížnosti stěžovatelka opět namítla, že její právní předchůdci neměli důvod pochybovat, že jsou vlastníky sporného pozemku. Uvedla, že došlo k manipulaci s notářským zápisem kupní smlouvy z 21. 8. 1981 (chybné údaje výměr); že notářský zápis kupní smlouvy byl vyhotoven v rozporu s písemnými pokyny a vůlí účastníků smlouvy, neboť v pokynech (odkázala na listinné důkazy předložené obecným soudům) bylo uvedeno, že předmětem prodeje je "pozemek p. č. 63/1 zast. pl." (poukázala také na písařské chyby zápisu) a že dle originálu notářského zápisu kupní smlouvy nebyl geometrický plán součástí kupní smlouvy.
Znovu uvedla, že předmětem kupní smlouvy nemohla být reálná část zastavěného stavebního pozemku, tj. nebylo možno rozdělit zastavěný pozemek bez předchozího územního rozhodnutí, které však nebylo vydáno (v odvolání byl poukaz na §490 odst. 2 občanského zákoníku v tehdy platném znění). S ohledem na absenci územního rozhodnutí také nemohlo dojít geometrickým plánem k dělení pozemku p. č. 63/1.
Opět uvedla, že výměra parcely nemusela být v listinách o právních vztazích k nemovitostem uváděna, proto předmětem převodu dle této kupní smlouvy byl celý pozemek p. č. 63/1 (výměra 494 m2), nikoliv jen jeho část o výměře 266 m2 (v odvolání byl odkaz na sedmý bod kupní smlouvy).
Stěžovatelka odkázala na Protokol o vytyčení hranic mezi pozemky ze dne 5. 4. 2001. Uvedla, že v letech 1988 až 2001 se stav pozemku p. č. 63/1 (p. č. 257/1) co do výměry, umístění a hranic neměnil (odkázala na snímky pozemkové mapy a další listiny), že její právní předchůdci (svědek J. F., K. F.) platili daň z nemovitosti a nikdo vlastnictví ani výměru daného pozemku nezpochybňoval, dokonce M. J. v roce 2002 žádala stěžovatelku o zřízení věcného břemene.
Nově stěžovatelka namítla, že odvolací soud formalisticky nepřipustil, s ohledem na systém neúplné apelace, stěžovatelkou navržené důkazy, a nebylo tak rozhodnuto s ohledem na všechny známé skutečnosti.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou uvedená tvrzení, prostudoval obsah soudního spisu sp. zn. 12 C 266/2002, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí (ve spojení s rozhodnutím prvostupňovým) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Proto postupují-li soudy ve shodě s ustanoveními hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže Ústavní soud na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Z ústavního principu nezávislosti soudce vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, a jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují tuto zásadu, není v pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. To však nemění nic na jeho oprávnění a povinnosti zjišťovat, zda napadenými soudními rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod.
V dané věci provedl dokazování prvostupňový soud (odvolací soud pouze zopakoval důkaz kupní smlouvou). Ústavní soud neshledal, že by v procesu dokazování došlo k porušení ústavně zaručených práv tím, že by některé důkazy byly neprávem opomenuty, nebo že by došlo ke svévolnému hodnocení důkazů.
V §120 odst. 1 o. s. ř. je zakotvena jedna ze zásad sporného řízení - zásada projednací, dle které je věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a navrhovat pro ně důkazy. Soud je oprávněn rozhodnout, které z navržených důkazů provede. Nepřipuštění navržených důkazů je však soud povinen řádně odůvodnit. Prvostupňový i odvolací soud se otázkou rozsahu dokazování i nepřipuštěním některých důkazů velmi podrobně zabývaly v odůvodnění svých rozsudků. V jejich závěrech (postupu) Ústavní soud neshledává prvky libovůle, porušení procesních předpisů nebo logické nesrovnalosti s obsahem spisu nebo se závěry, které soudy provedly ve věci samé.
Ústavní soud také neshledává, že by postup odvolacího soudu, odkazující na zásadu neúplné apelace, představoval porušení ústavních práv stěžovatelky. Ze spisu jasně vyplývá, jaké důkazy byly stěžovatelkou v prvostupňovém řízení předloženy (navrženy), i to, že prvostupňový soud dal účastníkům řízení řádné poučení dle §119a odst. 1 občanského soudního řádu (č. l. 96 spisu obecného soudu). V daném případě proto nelze hovořit o příliš formalistickém přístupu odvolacího soudu, který postupoval v souladu se zásadou neúplné apelace. Stěžovatelka si byla právních následků ve smyslu §119a občanského soudního řádu vědoma. Od počátku řízení byla zastoupena právními zástupci (č. l. 4, 42, 80 spisu obecného soudu) a u ústního jednání dne 5. 5. 2004, kdy bylo dáno poučení dle §119a občanského soudního řádu, byla stěžovatelka osobně přítomna a byla taktéž odborně právně zastoupena. Odvolací soud tedy neporušil stěžovatelčina práva, pokud nově navržené důkazy nepřipustil. Svůj postup také řádně odůvodnil ve svém rozsudku. Ústavní soud v této souvislosti také uvádí (ohledně důkazů navržených novou vedlejší účastnicí K.F.), že ani v postupu obecných soudů v otázce přistoupení vedlejší účastnice K. F. neshledal vybočení z ústavních kautel.
Další námitky a důkazy uvedené v ústavní stížnosti stěžovatelka předestřela již před obecnými soudy, které se jimi zabývaly a námitky neshledaly důvodnými, příp. důkazy buď provedly, nebo je nepřipustily. Obecné soudy dospěly k závěrům, které zcela transparentním způsobem odůvodnily ve svých rozhodnutích, přičemž jejich rozhodnutí obsahově navazují jak vzájemně, tak i na obsah soudního spisu. Ústavní soud neshledal, že by v hodnocení důkazů postupovaly svévolně, či že by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Soudy srozumitelně a podrobně uvedly, jaké skutečnosti vzaly za prokázané a jaké právní závěry z nich vyvozují. Ústavní soud přitom, jak již uvedl výše, není oprávněn přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy.
V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatelku příznivý, nelze spatřovat porušení práva chráněného článkem 36 Listiny základních práv a svobod. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení nebo že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Z ústavního hlediska jsou napadená rozhodnutí akceptovatelná a jejich odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Ani otázce vydržení vlastnického práva nemůže Ústavní soud stěžovatelce přisvědčit a ztotožňuje se se závěry, k nimž došly obecné soudy. Obecné soudy při posuzování podmínek pro vydržení předmětného pozemku (dobrá víra stěžovatelky, svědků J. F., K. F.) postupovaly v souladu se zákonnou úpravou a nevybočily ani z rámce daného ústavním pořádkem. V této souvislosti proto Ústavní soud odkazuje jak na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů (zejména prvostupňového), tak na své předchozí usnesení sp. zn. III. ÚS 50/04 (publ. in: Sb.n.u.ÚS, sv. 33, č. 35) a nález sp. zn. II. ÚS 349/03 ze dne 1. 8. 2006 (dostupný na www.judikatura.cz), ve kterých se již vyjádřil k otázce dobré víry (v právním institutu držby), principu právní jistoty, zásadě "nemo plus iuris ad alium transfere potest quam ipse habet", absolutní povaze vlastnického práva, a institutu vydržení.
S ohledem na výše uvedené má Ústavní soud za to, že nedošlo k porušení stěžovatelčina vlastnického práva či práva na spravedlivý proces. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu