ECLI:CZ:US:2007:3.US.764.07.1
sp. zn. III. ÚS 764/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem, se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Riegrova 172, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2007, č.j. 26 Co 92/2007-154, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 90 Ústavy České republiky bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení, kterým Krajský soud v Praze zrušil usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 26. 1. 2007, č.j. 15 C 148/2004-148, jímž mu byl ustanoven pro řízení v jeho občanskoprávní věci zástupce - advokát JUDr. Jiří Stránský.
V napadeném usnesení krajský soud dospěl k závěru, že u stěžovatele nejsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků (§30 odst.1 o.s.ř.) a k ustanovení zástupce proto nebyly splněny zákonné podmínky. Odkázal přitom na své dřívější rozhodnutí ve shodné věci téhož stěžovatele ze dne 28. 2. 2006, č.j. 26 Co 84/2006-108) a dodal, že přípustnost jím zvoleného postupu je dovoditelná z ustanovení §138 odst. 1 o.s.ř. a z komentářové literatury.
Podle názoru stěžovatele nebyly pro vydání napadeného rozhodnutí dány věcné ani procesní podmínky, neboť krajský soud rozhodoval, aniž by zde byl opravný prostředek proti usnesení soudu prvního stupně (o ustanovení zástupce) a aniž se jeho rozhodné osobní a majetkové poměry od tohoto rozhodnutí relevantně změnily, resp. byly vůbec zjišťovány. Na tom podle stěžovatele nic nemění, že osvobození od soudních poplatků mu bylo již jiným usnesením krajského soudu odňato, neboť podmínkou ustanovení zástupce podle §30 odst. 1, 2 o.s.ř. není osvobození od soudních poplatků, nýbrž sama existence předpokladů pro ně. Stěžovatel též polemizuje s některými názory Ústavního soudu, vtělenými do usnesení ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 771/06, jmenovitě že "nastal ... případ, kdy odvolací soud, dodatečně zjistil, že poměry účastníka byly v době přiznání osvobození jiné, než z jakých vycházel soud prvního stupně", neboť má nadále za to, že napadené rozhodnutí je založeno pouze na změně v "hodnocení jeho poměrů" (což považuje za nesprávné), a setrvává konečně i na tom, že krajský soud nepřípustně rozhodoval o zrušení jeho zastoupení "mimo rámec rozhodování o odvolání", a "fakticky" jej tak zbavil "jinak zákonem připuštěné možnosti opravného prostředku".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (viz též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející obdobná ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.
To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.
Usnesením ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 771/06, odmítl Ústavní soud ústavní stížnost téhož stěžovatele, jež směřovala proti usnesení ze dne 28. 2. 2006, č. j. 26 Co 84/2006-108, jímž mu Krajský soud v Praze odňal dříve (soudem prvního stupně) přiznané osvobození od soudních poplatků, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2006, č. j. 30 Cdo 2383/2006-124, kterým řízení ve věci jím podaného odvolání bylo (pro nedostatek funkční příslušnosti) zastaveno.
Ústavní soud v tomto usnesení ve vztahu k postupu krajského soudu vyložil, že "v dané věci rozhodoval Krajský soud v Praze o odnětí přiznaného osvobození sice jako první, ale nelze hovořit o tom, že se jedná o rozhodnutí soudu prvního stupně". Krajský soud, podle Ústavního soudu "posoudil poměry účastníka odlišně od soudu prvního stupně", tedy "nastal případ, kdy odvolací soud dodatečně zjistil, že poměry účastníka řízení byly v době přiznání osvobození jiné, než z jakých vycházel soud prvního stupně", a nic procesně nebrání, aby bylo i v rámci odvolacího řízení ve věci rozhodováno o odnětí osvobození od soudních poplatků. Z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, uvedl Ústavní soud, "a jednostupňové soudnictví ve věcech objektivně bagatelního významu nikterak nevybočuje z ústavních mezí (srov. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 22, č. 22, str. 387)", přičemž platí, že "rozhodnutí o osvobození či odnětí osvobození od soudního poplatku navíc není rozhodnutím meritorním a tedy konečným, přestože se může účastníka řízení v konkrétním případě i citelně dotknout". K samotné povaze rozhodnutí obecného soudu o tom, zda byly či nikoliv naplněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků či jeho odnětí pak Ústavní soud konstatoval, že odpovídající posouzení "spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl".
To, že Ústavní soud neshledává ani v případě posuzovaném důvod, aby se od svých dříve prezentovaných právních názorů a vyslovených závěrů odchýlil, předznamenává i jeho hodnocení ústavní stížnosti předmětné.
V dané věci nelze přehlédnout, že právě rozhodnutí krajského soudu ze dne 28.2.2006 o odnětí osvobození od soudních poplatků, jež bylo podrobeno i "testu ústavnosti", se stalo následně podkladem pro usnesení krajského soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně o ustanovení zástupce - advokáta, zde napadené ústavní stížností.
Je nyní zcela bezpředmětné vést polemiku o tom, zda krajský soud dostatečným způsobem přezkoumával stěžovatelovy majetkové poměry ke dni vydání rozhodnutí okresního soudu (26. 1. 2007), resp. ke dni vydání rozhodnutí stížností napadeného, jestliže toto usnesení je (resp. bylo) přímou reflexí důsledků rozhodnutí jiného, které nebylo odstraněno, a jímž bylo rozhodnuto o odnětí přiznaného osvobození od soudních poplatků. O existenci "předpokladů" pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu §30 odst. 1, 2 o.s.ř. totiž nemůže být řeč v situaci, kdy dříve přiznané osvobození bylo - ve smyslu §138 odst. 1, 2 o.s.ř. - odňato (stejně jako byl-li návrh na přiznání osvobození od soudních poplatků zamítnut); zrušení rozhodnutí o ustanovení zástupce je pak toho jen logickým a nevyhnutelným důsledkem (srov. též Bureš J., Drápal L., Mazanec M., Občanský soudní řád, komentář, C.H.Beck 7. vydání 2001, díl I. str. 132).
K námitce nedostatku "oprávnění" krajského soudu k vydání napadeného rozhodnutí postačí rovněž odkázat na odůvodnění shora označeného usnesení Ústavního soudu; procesní situace je logicky tam i zde rovnocenná, pročež Ústavním soudem dříve vyslovené závěry plně dopadají i na věc nyní projednávanou.
Proto také v dané věci, stejně jako ve věci sp. zn. II. ÚS 771/06, posoudil Ústavní stěžovatelovu stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu