ECLI:CZ:US:2007:3.US.776.06.1
sp. zn. III. ÚS 776/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. prosince 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Českého zahrádkářského svazu, ZO - SEDLEC PRAHA-VÝCHOD, se sídlem Praha - Dolní Chabry, Ústecká 551/57, zastoupené JUDr. Zdeňkem Karfíkem, CSc., advokátem v Praze 1, Politických vězňů 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 8. 2006, čj. 28 Cdo 2816/2005-382, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2005, čj. 26 Co 224/2005-353, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2004, čj. 26 Co 65/2004-284, a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 1. 3. 2005, čj. 12 C 65/2000-320, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 12. 10. 2006 napadl stěžovatel shora uvedená rozhodnutí obecných soudů a s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na "svého" soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, na spravedlivé soudní řízení podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na ochranu práv ze strany soudů podle čl. 90 Ústavy České republiky, se domáhal jejich zrušení.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 12 C 65/2000, rozsudkem Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 7. 2003, čj. 12 C 65/2000-180, bylo vyhověno žalobě stěžovatele, kterou se domáhal určení, že vlastníkem nemovitostí, jež jsou blíže specifikovány ve výroku tohoto rozsudku, nejsou žalovaní V. T. a E. V., nýbrž Česká republika. Toto rozhodnutí bylo zrušeno v záhlaví uvedeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 31. 3. 2004, čj. 26 Co 65/2004-284, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že se věc přikazuje k projednání a rozhodnutí soudci Okresního soudu Praha-východ JUDr. Aloisi Cihlářovi. V další fázi řízení byla předmětná žaloba zamítnuta ústavní stížností napadeným rozsudkem. Proti němu podal stěžovatel odvolání, Krajský soud v Praze však rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, a to rozsudkem rovněž napadeným touto ústavní stížností. Proti němu podal stěžovatel dovolání, které bylo Nejvyšším soudem v záhlaví specifikovaným usnesením pro nepřípustnost [§237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")] podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti krajskému soudu vytýká, že svým rozhodnutím o odvolání soudce u soudu prvního stupně a o údajně účelovém "jmenování" jiného soudce u téhož soudu (pozn.: uvedený soud tak učinil pro závažné procesní vady na základě ustanovení §221 odst. 3 o. s. ř., v tehdy platném znění) zasáhl do jeho práv chráněných čl. 38 odst. 1 Listiny. Dále uvádí, že sdružuje zahrádkáře - fyzické osoby a že vybudoval zahrádkářskou osadu. Rozhodnutím Okresního úřadu Praha-východ, pozemkového úřadu, ze dne 25. 6. 1993, čj. PÚ 15119/93-R2125-1, byla část této osady vydána žalovaným, a to prý v rozporu s §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění. Toto rozhodnutí bylo zrušeno rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu, ze dne 27. 2. 1996, čj. PŘ 1331/95-3150. Proti němu podali žalovaní rozklad, načež ministr zemědělství rozhodnutí Ústředního pozemkového úřadu zrušil a řízení zastavil (s odkazem na §68 odst. 1 správního řádu). Ve vztahu k napadenému rozhodnutí okresního soudu stěžovatel namítá, že tento soud neprovedl důkazy, které mu byly předloženy, ačkoli tyto prokazovaly naléhavý právní zájem, jehož údajná absence vedla soud k zamítnutí žaloby. Dle stěžovatele naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. existuje všude tam, kde jde o dosažení shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v Katastru nemovitostí České republiky, což má být i v nyní posuzované věci. Stěžovatel rovněž poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 215/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, č. 30), s výtkou, že výklad právních předpisů soudy byl dogmatický a ústavně nekonformní.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření výše uvedených soudů k ústavní stížnosti. Okresní soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku; jde-li pak o přikázání věci, na odůvodnění příslušného usnesení krajského soudu. Krajský soud rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a dále doplnil, že v době rozhodování bylo relativně málo zkušeností s ustanovením §221 odst. 3 o. s. ř., takže měl za to, že pokud může učinit tak závažné opatření, jakým je přikázání věci jinému soudu, není překážka pro rozhodnutí, že věc projedná konkrétní soudce, což se ovšem odchyluje od současné soudní praxe; rozhodně však odmítl jako účelové tvrzení, že by takto určil "svého soudce". Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání bylo formulováno co do námitek čistě skutkově a procesně, takže vzhledem k neexistenci diformity v rozhodnutích nižších stupňů mu nezbylo, než dovolání odmítnout. V replice stěžovatel uvedl, že odejmutí případu soudkyni okresního soudu nebylo v souladu s právním řádem a vedlo ke zvratu v rozhodování v jeho neprospěch.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká krajskému soudu, že ve smyslu §221 odst. 3 o. s. ř., v tehdy platném znění, nařídil, aby věc projednal a rozhodl samosoudce JUDr. Alois Cihlář, vyvstává zde otázka včasnosti podání ústavní stížnosti, neboť uvedené usnesení bylo stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci, doručeno již dne 23. 4. 2004 (srov. §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně poukazuje na princip minimalizace zásahů tohoto soudu do činnosti soudů obecných a zásadu subsidiarity ústavní stížnosti (jež tak představuje ultima ratio), které pokládá za jedno ze základních vodítek interpretace a aplikace zákona o Ústavním soudu, resp. těch jeho ustanovení, která dopadají na řízení o ústavní stížnosti. V souvislosti s tím Ústavní soud dospěl k závěru, že je oprávněn věcně rozhodovat o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti (srov. např. usnesení ze dne 5. 9. 2001, sp. zn. I. ÚS 339/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, usn. č. 33). Za taková "konečná" rozhodnutí je však možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se sice řízení nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část, kdy jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí žádným způsobem napadnout. Možno poukázat např. na současnou, již konstantní judikaturu Ústavního soudu, stran rozhodnutí obecných soudů ve věci vyloučení soudců podle §14 a násl. o. s. ř., což je věc srovnatelná s případem stěžovatele. Zde byla jednoznačně zakotvena možnost jejich "samostatného" přezkumu (viz např. nález ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, či ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 448/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 23, č. 98, a svazek 36, č. 51), nepochybně také s ohledem na zásadu ekonomie řízení, neboť pokud by porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny bylo shledáno až na samém konci řízení, toto by probíhalo zcela zbytečně. Ústavní soud má z těchto důvodů za to, že stěžovatel mohl (a měl) včas podanou ústavní stížností napadnout uvedené usnesení krajského soudu, a pokud tak neučinil a proti danému postupu (a rozhodnutí) brojí ústavní stížností ex post, tedy až po vydání pro něj nepříznivého meritorního rozhodnutí, lze označit danou námitku za účelovou, a ústavní stížnost v této části pokládat za opožděně podanou.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s tím, jak obecné soudy posoudily otázku "naléhavého právního zájmu" ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. Ústavní soud opakovaně však ve svých rozhodnutích konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je zásadně věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za další "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vyložily, na základě jakých důvodů k výše uvedenému závěru dospěly. Stěžovatel kromě obecného konstatování, že naléhavý právní zájem je dle judikatury dán vždy, kdy jde o dosažení shody mezi stavem právním a stavem uvedeným v Katastru nemovitostí České republiky, odkazuje na jím podané opravné prostředky. Jde-li o zmíněný odkaz, stěžovatel se v podstatě domáhá toho, aby Ústavní soud celkově přezkoumal zákonnost soudního řízení a posoudil věcnou správnost napadených rozhodnutí, když by sám, s přihlédnutím k obsahu stěžovatelem uplatněných opravných prostředků, vyhledával eventuální vady a následně zkoumal, zda zjištěná pochybení obecných soudů nemají dopad v rovině ústavně zaručených základních práv. Ovšem takový přístup by stavěl Ústavní soud do role zmíněné, s jeho postavením neslučitelné role "superrevizní" instance ve vztahu k soudům obecným. Ústavní stížnost je speciálním prostředkem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, a je proto povinností stěžovatele, povinně zastoupeného kvalifikovanou osobou, aby specifikoval konkrétní vady, jež dle jeho názoru mají nebo mohou mít dopad na jeho ústavně zaručená základní práva. Argumentuje-li stěžovatel judikaturou obecných soudů, opomíjí předpoklad platnosti příslušného právního závěru, a to, že se týká osoby, která se domáhá určení svého vlastnického práva k nemovitosti nebo jiného práva, které se zapisuje do katastru nemovitostí (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, 7. vydání, C. H. BECK, str. 357); pokud by tomu tak nebylo, mohl by podat žalobu na určení k takovým právům v podstatě každý. K poukazu stěžovatele na údajnou nezákonnost rozhodnutí pozemkového úřadu možno snad jen dodat, že pro správní akt platí presumpce správnosti, tedy že na něj nutno hledět jako na bezvadný, a tudíž i závazný, pokud není předepsaným způsobem zrušen.
Pro tyto důvody Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu