ECLI:CZ:US:2007:3.US.80.07
sp. zn. III. ÚS 80/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Pavla Korty, advokáta se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Poštovní 2, správce konkurzní podstaty úpadce Česká národní záložna, spořitelní a úvěrní družstvo, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem v Karviné - Fryštátě, K. Sliwky 126, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. února 2006, čj. 19 Cm 206/2002-30, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. listopadu 2006, čj. 8 Cmo 400/2006-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti shora označeným usnesením obecných soudů, a to pro jím tvrzené porušení základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina". Ve věci vedené před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 19 Cm 206/2002 žaloval stěžovatel jako žalobce vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti (v řízení před obecnými soudy žalovaného) F. L. o zaplacení částky ve výši 1 250,- Kč s příslušenstvím. Částka vznikla z důvodu povinnosti vedlejšího účastníka podílet se na úhradě ztráty vzniklé z hospodaření úpadce Česká národní záložna, spořitelní a úvěrní družstvo. Žalobě bylo co do základu žalované částky vyhověno, a co do příslušenství byla zamítnuta. Stěžovatel se odvoláním domáhal zaplacení částky odpovídající nákladům řízení ve výši 6 333,- Kč. Vrchní soud v Ostravě odvolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, protože základ žalované částky byl ve smyslu §202 odst. 2 o. s. ř. nižší než 2 000,- Kč.
Ústavní stížnost polemizuje s právním závěrem vrchního soudu o nepřípustnosti odvolání, a žádá Ústavní soud o zodpovězení "otázky jednoduchého práva", zda se na nesporné řízení aplikuje též ust. §202 odst. 2 o. s. ř., přičemž pokud bude odpověď na tuto otázku kladná, bude nutno vyslovit též odepření "přístupu k soudu" podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"], resp. některé z ústavních kautel. V daném případě je přitom očividné, že k žádnému porušení základních práv stěžovatele nedošlo a usnesením Vrchního soudu v Olomouci ani dojít nemohlo. Není úkolem Ústavního soudu sjednocovat judikaturu obecných soudů ohledně aplikace ust. §202 odst. 2 o. s. ř., čehož se stěžovatel ve své ústavní stížnosti domáhá. Pokud v daném případě dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání nebylo přípustné, protože základ žalované částky byl nižší než 2 000,- Kč, nemohlo tím dojít k porušení základních práv stěžovatele. K tomuto závěru ostatně došel též Krajský soud v Ostravě (viz poučení soudu na str. 6). Listina základních práv a svobod nezaručuje ničím neomezené právo na odvolání. Jak navíc vyplývá z judikatury Ústavního soudu, v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§202 odst. 2 o. s. ř.), tedy ve věcech jako je věc i nyní Ústavním soudem posuzovaná, je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena (viz např. III. ÚS 405/04, Sb.n.u.ÚS, sv. č. 34, str. 421).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu