ECLI:CZ:US:2007:3.US.807.06.1
sp. zn. III. ÚS 807/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. listopadu 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudců Jiřího Muchy a soudce zpravodaje Jana Musila ve věci ústavní stížnosti S. D., zastoupené JUDr. Květoslavou Tomanovou, advokátkou se sídlem Tachov, nám. Republiky 87, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. července 2006 sp. zn. 10 Co 301/2006 a proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 26. ledna 2006 č. j. 7 C 26/2003-123, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Tachově jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatelka oba v záhlaví usnesení označené rozsudky, které podle jejího názoru porušily principy rovnosti účastníků řízení a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, přičemž v řízení a později i při rozhodování označených soudů měl být porušen i článek 90, článek 95 odst. 1 a článek 96 odst. 1 Ústavy.
Stěžovatelka po stručném shrnutí dosavadního průběhu a výsledku pravomocně skončeného řízení dovozuje, že oba obecné soudy v předmětné věci nerespektovaly rovné postavení účastníků řízení, neboť se zabývaly situací a majetkovými poměry na straně žalovaného bývalého manžela stěžovatelky pouze okrajově, aniž se blíže zabývaly a vypořádaly s důvody, které skutečně vedly k rozpadu manželství, či prospěchem žalovaného z podnikatelských aktivit, které vykonával za přispění stěžovatelky.
Oběma obecným soudům stěžovatelka vytýká, že se více zabývaly zjišťováním možností či podmínek, za nichž by byla schopna se sama živit, než prověřováním majetkových a výdělkových možností a schopností žalovaného.
II.
Z připojených listinných důkazů Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Tachově usnesením ze dne 26. 1. 2006 sp. zn. 7 C 26/2003 v právní věci stěžovatelky (v tomto řízení žalobkyně) proti žalovanému V. K. o výživné rozvedené manželky rozhodl tak, že návrh stěžovatelky, jímž požadovala uložit žalovanému povinnost přispívat na její výživu částkou 7 000,- Kč měsíčně ode dne podání žaloby, zamítl (výrok I.). Pod bodem II. výroku nepřiznal soud prvního stupně žalovanému náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně vycházel při svém rozhodování z rozsudku ze dne 13. 6. 2002, jímž bylo manželství účastníků rozvedeno a rozsudkem bylo žalovanému stanoveno výživné pro manželku ve výši 10 000,- Kč měsíčně. Soud prvního stupně dále vzal v úvahu především rozsudek o rozvodu manželství účastníků, v němž bylo prokázáno, že rozvrat manželství začal již od roku 1998, přičemž byl ovlivněn zdravotním stavem stěžovatelky, která v roce 2001 opustila společnou domácnost. Tedy na rozvratu manželství se podle závěru soudu podíleli oba manželé přibližně stejnou měrou.
Při zjišťování majetkových poměrů účastníků bylo zjištěno, že stěžovatelka žije společně s nezletilým synem v družstevním bytě, který byl pořízen (a zaplacen) za trvání manželství, je jí i nadále vyplácen částečný invalidní důchod a dávky státní sociální podpory. Stěžovatelka je osobou se změněnou pracovní schopností, takže není schopna těžké fyzické práce a práce ve stresovém prostředí.
Z rozsudku téhož soudu ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. 7 C 128/2002, potvrzeného rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 14. 10. 2003 sp. zn. 14 Co 356/2003, soud prvního stupně zjistil, že návrh stěžovatelky na výživné rozvedené manželky byl zamítnut pro nesplnění podmínek, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný porušil manželské povinnosti, a že by takovým jednáním byla stěžovatelce způsobena zvlášť závažná újma. Soud prvního stupně se v řízení zabýval rovněž možností stěžovatelky uplatnit se na trhu práce s tím závěrem, že by byla schopna mimo jiné vykonávat práci učitelky v mateřské školce.
Žalovaný byl v době rozhodování tohoto soudu vlastníkem zemědělské usedlosti včetně zastavěné parcely, rodinného domu a dalších dvou parcel.
Z takto provedeného dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané, že návrhu stěžovatelky nelze vyhovět, neboť nezjistil, že by se žalovaný podílel podstatným způsobem na rozpadu manželství účastníků, případně že by jeho chování mělo přímý vliv na zdravotní stav stěžovatelky. Naopak u stěžovatelky byla konstatována labilita osobnosti s nízkou schopností snášet psychickou zátěž, což se projevilo i v manželství účastníků. V řízení stěžovatelka sama připustila možnost vykonávat občasné práce lehčího charakteru, z čehož v souladu se znaleckým posudkem soud prvního stupně dovodil, že stěžovatelka je schopna takové práce i nadále vykonávat v rozsahu 60 %.
S ohledem na výsledky provedeného dokazování, včetně účastnické výpovědi stěžovatelky, dospěl soud prvního stupně k závěru, že "přiznání výživného rozvedené manželky v jakékoliv výši by bylo ve smyslu ustanovení §96 odst. 2 zákona o rodině v rozporu s dobrými mravy".
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. 7. 2006 sp. zn. 10 Co 301/2006 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zdůraznil, že v projednávané věci jde o posouzení, zda jsou dány podmínky pro uložení povinnosti žalovanému přispívat stěžovatelce výživným na rozvedenou manželku a pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Podle názoru odvolacího soudu prvostupňový soud ve věci provedl obsáhlé a pro posouzení žaloby zcela postačující dokazování, přičemž provedl všechny relevantní a účastníky navržené důkazy, zjistil skutkový stav způsobem dostačujícím pro rozhodnutí a z takto zjištěného skutkového stavu vyvodil odpovídající právní závěry. Označený soud zdůraznil, že je nutné vzít v úvahu dřívější rozsudek, kterým byl stěžovatelce zamítnut návrh na stanovení výživného rozvedené manželky a skutečnost, že i když byl stěžovatelce přiznán částečný invalidní důchod, je i nadále schopna se sama živit, neboť její pracovní způsobilost je ze 60% zachována, což bylo potvrzeno znaleckým posudkem. Protože od minulého rozsudku nedošlo ke změně poměrů ve smyslu ustanovení §99 odst. 1 zákona o rodině, nejsou i nadále splněny podmínky pro stanovení výživného rozvedené manželky, což připustila i sama stěžovatelka pokud uvedla, že od posledního rozhodnutí ve věci u ní nedošlo ke změně poměrů.
III.
Po zvážení velmi kusých námitek stěžovatelky, které v souvislosti s tvrzením o porušení jejích základních práv a svobod nejsou z hlediska ústavního práva relevantní, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (ve smyslu čl. 83 Ústavy) a nikoliv "běžné zákonnosti". Protože tedy Ústavní soud není součástí soudní moci a je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, nepřísluší mu z tohoto důvodu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak učinit pouze tehdy, pokud současně shledá porušení některých ústavních kautel. V této souvislosti Ústavní soud v souladu se svou konstantní judikaturou konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva nemůže sám o sobě založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 186/05).
V projednávané věci Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy interpretovaly ustanovení hmotného práva (v daném případě ustanovení §96 odst. 2 a §99 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o rodině") ústavně nesouladným způsobem, případně že by skutková zjištění těchto soudů byla v extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování, jak naznačuje stěžovatelka v ústavní stížnosti.
Jak již konstatoval odvolací soud v napadeném rozsudku, soud prvního stupně ve věci provedl obsáhlé a pro řádné zjištění skutkového stavu zcela relevantní dokazování, přičemž nezůstaly nepovšimnuty žádné stranami sporu navržené důkazy. S ohledem na skutečnost, že již předchozí žaloba stěžovatelky na uložení povinnosti žalovanému platit výživné rozvedené manželce byla zamítnuta pro nesplnění podmínek pro jeho přiznání, musely se oba soudy vypořádat se zjištěním, zda od doby posledního rozhodnutí došlo ve věci k podstatné změně poměrů (§163 o. s. ř.).
Jak konstatuje platná judikatura v této otázce, změna poměrů (resp. okolností rozhodných pro jeho přiznání) při rozhodování o výživném musí být natolik podstatná, že se musí projevit výrazným způsobem v dosavadních poměrech účastníků.
Jak však bylo v průběhu řízení zjištěno, důvody pro uložení povinnosti žalovanému platit výživné rozvedené manželce nebyly v době rozhodování obou obecných soudů dány, neboť se žádným výrazným způsobem nezměnila jak sociální, tak ani zdravotní situace stěžovatelky, která by jí bránila získat zaměstnání odpovídající jejímu zdravotnímu stavu i schopnostem. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací zjistily, že v rozvodovém řízení nebylo prokázáno, že by se žalovaný podstatným způsobem podílel na rozvratu manželství porušením svých manželských povinností, rovněž tak ve vztahu ke stěžovatelce nemohly označené soudy dospět z provedených důkazů ke zjištění, že by jí byla rozvodem manželství způsobena závažná újma (§93 odst. 1 zákona o rodině), která by přiznání výživného relevantním způsobem odůvodňovala.
Protože se tedy stěžovatelce nepodařilo prokázat její tvrzení, že by napadenými rozhodnutími obou obecných soudů byla porušena její základní práva a svobody, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu