ECLI:CZ:US:2007:3.US.811.06.1
sp. zn. III. ÚS 811/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek a/ M. V. a b/ L. V.,zastoupených JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 7. 2006, č.j. 26 Co 191/2006-174, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelky navrhly, aby pro porušení čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod byl zrušen výrok II v záhlaví označeného rozsudku, kterým odvolací soud - mimo jiné - změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení tak, že "žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem".
Z ústavní stížnosti a odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se podává následující.
Stěžovatelky uplatnily žalobou nárok na zaplacení 30.000,- Kč s příslušenstvím z titulu porušení smíru schváleného usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 24. 4. 2001, č.j. 6 C 143/99-73. Tímto smírem žalovaný J. P. "uznal", že v průběhu měsíce dubna 1998 vykácel "bez vědomí a souhlasu" na pozemku v podílovém spoluvlastnictví stěžovatelek lesní porost, vzal na sebe na sebe povinnost "provést na svůj náklad vyčištění pozemku potřebné k opětovnému zalesnění, zalesnit jej smíšeným porostem v obdobné skladbě počtem sazenic 250 ks, a to do 31. 5. 2001, a na svůj náklad o něj pečovat po dobu 5 let tak, aby les vzešel, tj. případně uschlé nebo zničené sazenice průběžně nahradit po celou dobu péče", a konečně se i zavázal, že v případě nesplnění "povinnosti k obnově a péči o les" zaplatí "smluvní pokutu 30.000,- Kč se splatností 30 dnů od odeslání výzvy k nápravě na jeho adresu s tím, že žalobkyně jsou oprávněny práce provést jinou firmou na jeho náklad".
Soud prvního stupně (poté, co jeho předchozí rozsudek byl odvolacím soudem zrušen) rozsudkem ze dne 29. 12. 2005, č.j. 10 C 264/2001-150, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyním 30.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8% ročně za dobu od 10. 7. 2001 do zaplacení (co do úroku z prodlení ve výši 2% ročně za dobu od 10. 7. 2001 do zaplacení žalobu zamítl) a na náhradě nákladů řízení dalších 49.516,50 Kč.
K odvolání žalovaného odvolací soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, stěžovatelkám přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 13.030,50 Kč, a co do nákladů řízení před soudem prvního stupně rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Odvolací soud dovodil, že jsou dány "důvody zvláštního zřetele", které odůvodňují aplikaci ustanovení §150 o.s.ř.; ty podle jeho názoru spočívají v tom, že "za situace, kdy žalovaný v důsledku svého subjektivně chybného chápání ujednání obsaženého ve smíru vyčistil pouze část paseky, avšak řádně plnil všechny ostatní smírem sjednané povinnosti, by vůči němu bylo nepřiměřenou tvrdostí, aby vedle smluvní pokuty byl žalobkyním povinen nahradit i náklady řízení před okresním soudem, které smluvní pokutu takřka dvojnásobně převyšují". Podle odvolacího soudu "až závěry znalce Ing. N. odhalily, že skutečnou příčinou současného stavu lesa, který nevykazuje znaky původního porostu, není nedostatečná péče žalovaného o vysázený porost, ale osázení paseky nedostatečným počtem sazenic". Množství sazenic přitom bylo stanoveno "zejména s ohledem na závěry znalce" přibraného do řízení, vedeného u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 143/99 .
Obsahové těžiště ústavní stížnosti spočívá v námitce stěžovatelek, že "je zcela v rozporu s jejich právy (včetně práv ústavně garantovaných), aby přes svůj procesní úspěch v řízení před soudem I. i II. stupně celkový výsledek tohoto řízení ... byl pro ně negativní v tom smyslu, že jim přiznaná žalovaná částka nepokrývá celé náklady řízení před soudem I. stupně". Tím jsou nuceny část vynaložených nákladů řízení nést ze svého, v důsledku čehož jim soudní řízení nejenže "nepřineslo žádný pozitivní efekt", nýbrž je "finančně značně zatížilo". Podle stěžovatelek je "taková situace" nepochybně v rozporu se zásadou, že občanské soudní řízení má poskytovat ochranu právům občanů proti jejich porušování, a ku podpoře tohoto názoru odkázaly též na nálezy Ústavního soudu vydané ve věcech sp. zn. II. ÚS 635/04, IV. ÚS 199/05 a II. ÚS 237/05.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ve smyslu §142 odst. 1 o.s.ř. platí - coby zásada - že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl; jsou-li však tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud - výjimečně - náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat (§150 o.s.ř.). Závěr soudu o tom, zda existují "důvody hodné zvláštního zřetele", musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci; nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Významné jsou z pohledu aplikace §150 o.s.ř. především okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoje účastníků v průběhu řízení a další (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád, komentář I.díl, Praha: C. H. Beck 2003, 6. vydání, str. 555).
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Ústavní soud ve své judikatuře dává současně najevo, že posouzení podmínek aplikace §150 o.s.ř. v konkrétní věci je zásadně záležitostí obecného soudu, na němž je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících otázku přiznání nákladů řízení je nejvhodněji (a v souladu se zákonem) v konkrétním případě použitelným. Pouhá skutečnost, že soud shledal na straně "neúspěšného" účastníka řízení důvody pro aplikaci §150 o.s.ř., není zpravidla způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo na soudní ochranu (srov. sp. zn. II. ÚS 167/2005); povinností soudu (ústavněprávní reflexe) je však své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit.
Výklad rozhodných "důvodů hodných zvláštního zřetele" spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu, kdy o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, resp. vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria (přitom ale nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně).
Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu ústavní stížnosti stěžovatelek nesvědčí; stěžovatelky toliko pokračují v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi užitého podústavního práva a samy nikterak nedávají najevo, proč by spor o výklad (a aplikaci v jejich věci) ustanovení §142 odst. 1 a §150 o.s.ř. měl nabýt ústavněprávního rozměru. Proti závěrům obecných soudů toliko kladou konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", nicméně neuvádí, proč by ty, jimž oponují, měly být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud. Jinak řečeno, stěžovatelky zjevně podléhají představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (třetí) instance (když dovolání není přípustné) již není.
Posouzení podmínek aplikace ustanovení §150 o.s.ř. odvolacím soudem nestojí ani v rozporu s nosnými důvody odkazovaných rozhodnutí Ústavního soudu, jak je zjevné již z těch jejich částí, jež stěžovatelky z nich samy citují (nadto vycházejí z nesouměřitelných procesních poměrů).
Ústavní soud se tedy omezuje na sdělení, že v rozhodnutí odvolacího soudu nespatřuje ani exces ani libovůli (viz výše), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.
Jen na vysvětlenou stěžovatelkám je namístě zaznamenat, že ani jedna z hodnotících verzí obecných soudů není zhodnotitelná jako prima facie nesprávná.
Řečené pak vede logicky k závěru, že se stěžovatelkám existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelek jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu