ECLI:CZ:US:2007:3.US.818.07.1
sp. zn. III. ÚS 818/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 24. října 2007 v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti B. J., zastoupeného Mgr. Jiřím Koubou, advokátem se sídlem v Praze 9, Pod Pekárnami 245/10, proti rozsudkům Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 6 C 305/2001 ze dne 31. 10. 2005 a Krajského soudu v Brně sp. zn. 17 Co 35/2006 ze dne 26. 2. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 4 odst. 1 a 90 Ústavy ČR, čl. 3 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti i obsahu spisu Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 6 C 305/2001, byla napadená rozhodnutí vydána v řízení zahájeném k žalobě Správy majetku města Moravský Krumlov a Města Moravský Krumlov, směřující proti stěžovateli jako žalovanému, pro zaplacení dlužného nájemného a služeb spojených s užíváním jednopokojového bytu v Moravském Krumlově, jehož byl stěžovatel nájemcem na základě nájemní smlouvy ze dne 2. 1. 1992. V průběhu řízení bylo zastaveno řízení ve vztahu k prvému žalobci, neboť tento vzal v celém rozsahu svou žalobu zpět. Po dokazování provedeném řadou listinných důkazů, výslechem stěžovatele i jím navrženého svědka, soud I. stupně - Okresní soud ve Znojmě (v pořadí svým druhým) rozsudkem shora označeným žalobě vyhověl a zavázal stěžovatele k zaplacení dlužného nájemného za období od listopadu 1998 do července 2001 ve výši 6.324,- Kč s příslušenstvím a k náhradě nákladů řízení v částce 8.097,- Kč 2. žalobci.
Proti rozsudku soudu I. stupně se odvolal stěžovatel, který nesouhlasil se závěrem soudu, že žalobci dluží žalovanou částku, neboť, jak tvrdil, nájemné řádně platil podle dohody o výši nájemného a sám je později i zvýšil. V bytě se nezdržoval, po celou dobu bydlel v Praze a o změnách ve výši nájemného nebyl informován.
Odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu I. stupně neshledal odvolání stěžovatele důvodným a rozsudek jako věcně správný potvrdil. Jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, vycházel ze zjištění, že původně účastníky sjednané nájemné a úhrada za plnění služeb spojených s užíváním bytu byla pronajímatelem několikrát upravována podle regulačního pravidla vyplývajícího z ust. §5a v té době platné vyhlášky č. 176/1993 Sb., přičemž žalobce řádně své nájemce, tedy i stěžovatele, seznamoval s navýšením nájemného ještě před datem splatnosti tohoto zvýšení a to i vyvěšením ve společných prostorách domu. Žalobce také doložil, že stěžovatel nájemné neplatil ve stanovené výši, platil je nepravidelně v různých částkách a bylo také podle soudu prokázáno - a to i s přihlédnutím k platbám, které dokládal stěžovatel - že tento na nájemném a spojených službách skutečně žalovanou částku dluží. K námitce stěžovatele, že nevěděl o zvyšování nájemného, odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce postupoval v souladu s příslušnými předpisy a i když písemné oznámení o zvyšování nájemného nemuselo být skutečně stěžovateli vždy doručeno vzhledem k tomu, že v předmětném bytě nebydlel, mohl se s navyšováním nájemného seznámit z informace vyvěšené v domě. Nemůže totiž jít k tíži žalobce, že stěžovatel jen proto, že v domě nebydlel, o navýšení nájmu nevěděl. V této souvislosti odvolací soud zdůraznil, že povinnost platit nájemné vzniká od okamžiku vzniku nájmu k bytu a končí jeho zánikem bez ohledu na to, zda nájemce v bytě bydlí či nikoliv.
Proti těmto rozhodnutím soudů obou stupňů směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel oponuje závěrům soudů, které ve věci učinily. Obdobně jako v odvolání tvrdí, že o zvyšování nájemného a úhrad za služby nevěděl a zvýšené nájemné tedy hradit nemohl. Je přesvědčen o tom, že je povinností pronajímatele seznámit nájemce s navyšováním nájemného takovým způsobem, aby se o tomto zvýšení prokazatelně dověděl. Žalobci přitom nic nebránilo, aby stěžovatele vyrozuměl o zvýšení, neboť měl k dispozici jeho adresu na poštovních poukázkách, jimiž bylo nájemné hrazeno. Pokud tedy obecné soudy svým nesprávným posouzením věci v podstatě potvrdily nezákonný postup pronajímatele, porušily výše uvedená ústavně zaručená práva stěžovatele, a proto se domáhá zrušení jejich rozsudků shora označených.
Ústavní soud, poté co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem napadených rozhodnutí i připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel ve stížnosti v podstatě dává najevo nesouhlas s postupem obecných soudů v dané věci, s provedeným dokazováním, jeho zhodnocením a následným právním posouzením věci, přičemž však opakuje své námitky uplatňované již v předchozím řízení a staví tak Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší. Jak je patrno ze shora uvedeného, bylo na tvrzení stěžovatele dostatečně reagováno již v řízení před obecnými soudy, na jejichž rozhodnutí - která Ústavní soud, za stavu, kdy právním předpisem nebyla stanovena forma oznámení o zvýšení nájemného, považuje za ústavně konformní - tak lze zcela odkázat. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, jak plyne z jeho dosavadní obecně přístupné judikatury, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.
Jak shora naznačeno, již soud I. stupně věci věnoval náležitou pozornost a své rozhodnutí řádně zdůvodnil. Dostatečně objasnil, na základě kterých důkazů, jejich zhodnocení a na ně navazujícího právního posouzení, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, akcentující také povinnosti nájemce, žalobu zamítl. Odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí považuje Ústavní soud za přesvědčivé, věcí stěžovatele se podrobně zabývající, dostatečně objasňující učiněné závěry a nevykazující tak prvky libovůle. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z toho vyvozenými, což by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995), v daném případě zjištěn nebyl.
Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto z uvedených důvodů ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2007
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu