ECLI:CZ:US:2007:3.US.853.06.1
sp. zn. III. ÚS 853/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. V., zastoupeného Mgr. Jindřichem Skácelem, advokátem se sídlem v Brně, Zachova 4, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 9. 2006, sp. zn. 2 To 77/2006, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 7. 2006, sp. zn. 1 Nt 212/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť je toho názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v článcích 8, čl. 14, čl. 36, čl. 37 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
V jednotlivostech stěžovatel (v zastoupení advokátem) namítl, že mu nebylo doručeno nařízení výkonu trestu odnětí svobody, pročež nebyly splněny podmínky pro vydání evropského zatýkacího rozkazu, na jehož základě byl zadržen, a že v jeho trestní věci nebyly splněny podmínky řízení proti uprchlému, případně dříve odpadly. V České republice má (jako občan Slovenské republiky) rodinu a od roku 1998 povolení k dlouhodobému pobytu, pobytem zde se nevyhýbal trestnímu stíhání ve Slovenské republice a ani se neskrýval. Nemohl být ani "zadržen na útěku", neboť z předchozí vazby byl propuštěn dne 1. 7. 2006 v 0,00 hod a nikoliv, jak se uvádí v usnesení (krajského soudu) ve 14,00 hod předchozího dne. Porušení svých práv pak spatřuje také v tom, že v řízení vedeném pod sp. zn. 1 Nt 212/2006 mu od 1. 7. 2006 do 20. 9. 2006 nebyl ustanoven obhájce přesto, že trvaly důvody nutné obhajoby. Podle stěžovatelova názoru "mohlo dojít" též k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť se svých práv nemohl domáhat "u nestranného soudu, případně jiného orgánu", jelikož o jeho stížnostech opakovaně rozhodoval soudce Vrchního soudu v Olomouci JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D., vůči němuž opakovaně vznesl námitku podjatosti. "Na okraj" pak stěžovatel poznamenal, že v jeho věcech vícekrát rozhodoval státní zástupce krajského státního zastupitelství JUDr. J. H., jehož podjatost rovněž namítal, a na nějž podal i trestní oznámení, pročež nemohl být nestranný.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu vydaného Krajským soudem v Trenčíně dne 30. 11. 2005, sp. zn. 1 T 19/99, byl stěžovatel usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2006, sp. zn. 1 Nt 209/2006, podle ustanovení §396 odst. 1 tr. řádu vzat do předběžné vazby. Stížnost proti tomuto rozhodnutí byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2006, sp. zn. 2 To 61/2006, zamítnuta. Dne 28. 6. 2006 vydal Krajský soud v Trenčíně pod sp. zn. 1 T 19/99 evropský zatýkací rozkaz (dále "eurozatykač") a v návaznosti na to byl stěžovatel dne 30. 6. 2006 z vazby propuštěn s tím, že nadále bude konáno předávací řízení na základě eurozatykače. Následně byl stěžovatel napadeným usnesením krajského soudu podle §§410 a 396 odst. 1 tr. řádu opětovně vzat do předběžné vazby. Stěžovatelova stížnost proti tomuto usnesení byla napadeným rozhodnutím vrchního soudu podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodná) zamítnuta.
Z vyžádaného vyjádření předsedy senátu krajského soudu se podává, že o opětovném vzetí stěžovatele do předběžné předávací vazby bylo rozhodováno krajským soudem dne 3. 7. 2006 v 10:00 hod za účasti stěžovatelova obhájce, k jehož ustanovení došlo téhož dne; toto ustanovení však bylo "zažurnalizováno" do spisu teprve při jeho kontrole, což je doloženo "zápisem na č.l. 151 p.v.".
Vyjádření bylo stěžovateli zasláno k replice, který na ně (osobně, nikoli prostřednictvím zástupce) reagoval jednak kritikou předsedy senátu a vyjádřil názor, že jeho propuštěním z vazby dne 30. 6. 2006 zanikly všechny procesní úkony podle trestního řádu včetně ustanovení obhájce dr. Havlíčka; potvrdil sice, že dne 3. 7. 2006 "pri úkone podľa §u 410 TP" v budově Krajského soudu v Brně byl přítomen obhájce dr. Havlíček, zároveň však uvedl, že mu "nikto nepovedal, co tam robí", podobně jako tomu bylo dne 2. 6. 2006. Úvahy o "zažurnalizování" ustanovení obhájce dnem 3. 7. 2006 považuje stěžovatel za "podvod" a toto ustanovení mu bylo doručeno až 22. 9. 2006. Dále stěžovatel namítl, že nebyl seznámen s "útěkovým" či "skrývajícím" důvodem vazby; kritizoval také, že krajský soud rozhodoval dne 7. 3. 2007 o jeho žádosti o propuštění z vazby přesto, že v té době nebylo rozhodnuto o jeho návrhu na odnětí věci a vyslovil své výhrady k celkovému pojetí "soudní praxe při vydávání cizinců".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody předběžnou vazbou, jmenovitě rozhodování podle §410 resp. §396 tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté.
Podle §396 odst. 1 tr. řádu platí, že "jestliže zjištěné skutečnosti odůvodňují obavu z útěku osoby, o jejíž vydání jde, může předseda senátu krajského soudu na návrh státního zástupce provádějícího předběžné šetření rozhodnout o jejím vzetí do vazby ...".
Na základě §410 tr. řádu se citované ustanovení použije i pro řízení o předávání osob na základě eurozatykače.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kriteriem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaném čl. 8 (zejm. odst. 5) Listiny, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanovena v citovaných ustanoveních trestního řádu.
Ustanovení §396 odst. 1 tr. řádu poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "zjištěné skutečnosti odůvodňující obavu z útěku") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný bere do vazby či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §396 odst. 1 tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Úsudek obecných soudů o důvodnosti uvalení předběžné vazby je podložen především tím, že stěžovatel v průběhu trestního stíhání ve Slovenské republice, ve snaze se mu vyhnout, uprchl na Kypr, odkud po určité době přesídlil do České republiky (kde měl z minulosti vytvořené odpovídající zázemí), a proto proti němu od 11. 4. 2002 bylo vedeno řízení proti uprchlému. Rozsudkem Krajského soudu v Trenčíně, ve znění rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské republiky, byl stěžovatel odsouzen k jedenáctiletému trestu odnětí svobody, z něhož mu zbývá vykonat trest v trvání "bezmála devět a půl roku". Od roku 2001, kdy Slovenskou republiku opustil, se zpět nevrátil, a z toho, jakož i z vyjádření stěžovatele soudy usoudily, že to ani do budoucna nemá v úmyslu; stěžovatelovo chování tedy nasvědčuje tomu, že se vyhýbá nástupu výkonu trestu. Vzhledem k vysokému trestu, který stěžovateli zbývá vykonat a ke skutečnosti, že nyní již slovenské orgány činné v trestním řízení znají místo jeho pobytu, hrozí obava, uzavřely obecné soudy, že by znovu "utekl", aby se uloženému trestu vyhýbal i nadále.
Za uvedené situace nelze obecným soudům vytýkat, že by se v otázce odhadu nebezpečí stěžovatelova útěku dopustily nepřípustné svévole; i kdyby soudy zjištěné skutečnosti byly z hlediska podmínek předběžné vazby hodnotitelné i jinak, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů postupu rozhodujících orgánů stanovených trestním řádem zde zjevně nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení (inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu §396 tr. řádu) zde byly překročeny.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však rozhodující orgány přijaté závěry srozumitelně odůvodnily, a zakotvily v dostupných zjištěních, proti nimž stěžovatel jinak námitky nevznesl. Nelze přitom považovat za pochybení, pokud soudy odkázaly na odůvodnění obsažené v dřívějším rozhodnutí. Dostatečně zřejmý závěr, že v rozhodných souvislostech použily toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních (způsobilých odůvodnit obavu předvídanou §396 tr. řádu), k dispozici není.
Stěžovatel v ústavní stížnosti také namítl, že mu nebylo doručeno nařízení výkonu trestu odnětí svobody, pročež "nebyly splněny podmínky zatýkacího rozkazu vydaného dne 30. 11. 2005 Krajským soudem v Trenčíně (sp. zn. 1 T 19/99) podle §384 odst. 2 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., v té době platného a účinného v SR", na jehož základě byl stěžovatel zadržen, čímž "mohlo být porušeno i jeho právo zakotvené v čl. 8 a 14 Listiny".
Zde postačí připomenout, že vytýkaný zatýkací rozkaz je v dané situaci již bezvýznamný, neboť řízení, do kterého se stěžovatel obrací s ústavní stížností, je řízením o "předání z České republiky do jiného členského státu" ve smyslu §408 a násl. tr. řádu, jehož podkladem je zatýkací rozkaz jiný ("evropský"), vydaný příslušným orgánem Slovenské republiky (Krajským soudem v Trenčíně) dne 28. 6. 2006.
Stěžovatelovými dalšími námitkami, že se trestnímu stíhání v Slovenské republice nevyhýbal a ani se neskrýval, pročež podle jeho názoru nebyly splněny podmínky řízení proti uprchlému, se Ústavní soud nezabýval, neboť rámec posuzované ústavní stížnosti zjevně překračují.
Stěžovatel také tvrdil, že nemohl být zadržen na útěku, neboť byl z vazby propuštěn dne 1. 7. 2006 v 0,00 hod. a nikoliv, jak bylo uvedeno v usnesení (krajského soudu), ve 14,00 hod. Tomu lze sice podle obsahu spisového materiálu přisvědčit (jde o písařskou chybu), nicméně je zjevné, že tato výtka postrádá věcnou relevanci. Žádná zmínka o zadržení na útěku totiž není zaznamenána v protokole o stěžovatelově zatčení ze dne 1. 7. 2006 a není ani obsažena v odůvodnění napadených rozhodnutích, pročež nebyla ani důvodem jeho vzetí do vazby.
Porušení svých práv spatřuje stěžovatel dále v tom, že v souvislosti s řízením vedeným pod sp. zn. 1 Nt 212/2006, ve kterém na něj byla opětovně uvalena vazba, od 1. 7. 2006 do 20. 9. 2006 mu nebyl ustanoven obhájce, přestože trvaly důvody nutné obhajoby. Toto tvrzení však neodpovídá zjištěním Ústavního soudu (viz vyjádření předsedy senátu krajského soudu), podle kterých o vzetí stěžovatele do předběžné předávací vazby bylo rozhodováno krajským soudem dne 3. 7. 2006 v 10:00 hod. za účasti obhájce, což stěžovatel ostatně nepopírá.
Co do stěžovatelova názoru, že "mohlo dojít" i k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny z důvodu, že se svých práv nemohl domáhat u "nestranného soudu, případně jiného orgánu", se připomíná, že o námitkách podjatosti bylo obecnými soudy procesně adekvátně rozhodováno (usnesením Vrchního soudu ze dne 31. 7. 2006, sp. zn. 2 To 77/2006, bylo rozhodnuto, že soudce JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D. není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve stěžovatelově věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 1 Nt 212/2006, a stížnost proti tomuto usnesení Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 11 Tvo 14/2006, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodnou) zamítl). S tímto rozhodnutím stěžovatel zjevně nesouhlasí, neboť podjatost jmenovaného soudce opětovně namítá v ústavní stížnosti. Touto námitkou se však Ústavní soud, drže se zásady ultra petitum partium iudex condemnare non potest, v posuzovaném případě zabývat nemohl, neboť stěžovatel rozhodná usnesení v petitu ústavní stížnosti nenapadá, a jejich zrušení nenavrhuje. Totéž lze vztáhnout k poznámce "na okraj" ohledně státního zástupce krajského státního zastupitelství JUDr. J. H.
Dalšími námitkami, obsaženými ve stěžovatelem vypracovaných přípisech, kterými je obcházen smysl povinného zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem, se Ústavní soud nezabýval, nepovažuje je za srozumitelné či pro danou věc významné.
S ohledem na řečené je namístě závěr, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, a Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu