ECLI:CZ:US:2007:3.US.858.06.1
sp. zn. III. ÚS 858/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. dubna 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti společnosti T-Mobile Czech Republic a. s., se sídlem Praha 4, Tomíčkova 2144/1, IČ: 64949681, právně zastoupené JUDr. P. H., Ph.D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2006 č. j. 5 Ca 196/2005-31, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Vodafone Czech Republic a. s., se sídlem Vinohradská 167, Praha 10, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 21. 11. 2006, napadá stěžovatelka rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2006 č. j. 5 Ca 196/2005-31, který nabyl právní moci dne 8. 3. 2006, a tvrdí, že jak napadeným rozsudkem, tak i řízením, které mu předcházelo, bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu článku 36 a ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K porušení posledně označeného článku Listiny stěžovatelka uvádí, že z hlediska jí podané ústavní stížnosti je relevantní zejména právo na projednání věci za přítomnosti všech dotčených subjektů a právo vyjádřit se k prováděným důkazům tak, jak tato práva v oblasti správního soudnictví chrání zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Stěžovatelka zdůrazňuje především skutečnost, že měla být jako osoba zúčastněná na řízení (ve smyslu ustanovení §34 s. ř. s.) ve věci návrhu vedlejšího účastníka - společnosti Vodafone Czech Republic a. s. - na povolení obnovy správního řízení, vedeného před Českým telekomunikačním úřadem, jako jeho přímá účastnice vyrozuměna, neboť podle jejího názoru soud v řízení o povolení obnovy řízení zrušujícím rozsudkem "determinuje" v něm obsaženým právním názorem i následné rozhodování správního orgánu.
Městskému soudu v Praze stěžovatelka vytýká, že porušil svou zákonnou povinnost, pokud stěžovatelku o probíhajícím řízení neinformoval, takže ta se o něm dověděla až z rozhodnutí Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 15. 9. 2006 č. j. 5137/2005/603-VI, jímž byla povolena obnova řízení, přičemž o rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2006 č. j. 5 Ca 196/2005-31 se stěžovatelka dověděla až při nahlížení do správního spisu dne 3. 10. 2006.
Ve vztahu k porušení svých procesních práv stěžovatelka zdůrazňuje, že Městský soud v Praze porušením ustanovení §34 s. ř. s. znemožnil stěžovatelce nejen účastnit se na řízení, které bylo před ním vedeno, ale i uplatnit své argumenty proti povolení obnovy, jako jsou: marné uplynutí tříleté prekluzívní lhůty k podání návrhu na obnovu řízení a nicotnost rozhodnutí Úřadu pro hospodářskou soutěž vyslovená Krajským soudem v Brně.
II.
Ústavní soud si pro posouzení důvodnosti námitek stěžovatelky vyžádal zapůjčení spisu vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 5 Ca 196/2005, z něhož mimo jiné zjistil, že žalobce - Oskar Mobil a. s. (dříve Český Mobil a. s., v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník Vodafone Czech Republic a. s.) se žalobou proti Českému telekomunikačnímu úřadu domáhal zrušení rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 6. 5. 2005 č. j. 5137/2005/603-III z důvodu jeho nezákonnosti, neboť označené rozhodnutí opomíjí argumenty uvedené žalobcem v jeho návrhu na obnovu řízení, přičemž tyto závěry nevycházejí ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci.
Podle pokynů pro soudní tajemnici (na č. l. 20) bylo k podané žalobě vyžádáno pouze vyjádření žalovaného.
Z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2006 č. j. 5 Ca 196/2005-31 se zjišťuje, že v právní věci žalobce (vedlejšího účastníka) proti žalovanému Českému telekomunikačnímu úřadu (dále jen "ČTÚ"), o žalobě proti rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 6. 5. 2005 č. j. 5137/2005/603-III městský soud pod bodem I. výroku rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 6. 5. 2005 č. j. 5137/2005/603-III zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II.).
Městský soud v Praze v odůvodnění rozsudku konstatoval, že žalobce se domáhá přezkoumání rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí předsedy ČTÚ ze dne 24. 2. 2005 č. j. 5137/2005/603-II o zamítnutí návrhu žalobce na obnovu řízení ve věci pravomocného rozhodnutí předsedy ČTÚ ze dne 28. 6. 2002 č. j. 13109/2002/603 a ve věci rovněž pravomocného rozhodnutí předsedy ČTÚ ze dne 22. 1. 2002 č. j. 34729/2001/603, které však správní žalobou nebylo napadeno.
Součástí odůvodnění výše označeného rozsudku byla i podrobná rekapitulace obsahu správní žalobou napadeného rozhodnutí, přičemž městský soud mimo jiné v této souvislosti uvedl, že již počátkem roku 2002 požádala společnost Český Mobil, a. s. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže o určení, zda smlouva o propojení ze dne 20. 12. 2000 podléhá zákazu dohod narušujících hospodářskou soutěž, a navrhovala z tohoto důvodu přerušení řízení, kterému však správní orgán nevyhověl a dne 28. 2. 2002 rozhodl ve věci samé.
V řízení o správní žalobě konstatoval městský soud jak obsah správního spisu ČTÚ, tak i rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže.
Městský soud se především ztotožnil s názorem žalobce, že správní orgán rozhodující o návrhu na obnovu řízení argumenty žalobce pominul, přičemž názor ČTÚ, že rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže nemohlo mít vliv na rozhodování ČTÚ proto, že jeho rozhodnutí nezávisela na posouzení otázky, zda smlouva podléhá zákazu dohod porušujících hospodářskou soutěž či nikoli, není přezkoumatelným způsobem odůvodněn. Tento nedostatek srozumitelné argumentace v odůvodnění napadeného správního rozhodnutí zpochybňuje podle názoru městského soudu jednak samotný závěr správního orgánu, že rozhodnutí ČTÚ nezáviselo na posouzení smlouvy z hlediska ochrany hospodářské soutěže, zejména však skutečnost, že z předmětného rozhodnutí nejsou zřejmé ani ty konkrétní důvody, které správní orgán k takovému závěru vedly. Závěrem městský soud konstatoval, že v konečném důsledku je sporné, zda ČTÚ svým rozhodnutím neukládá takové povinnosti, které zákon o ochraně hospodářské soutěže nezakazuje.
Z výše uvedených důvodů proto městský soud správní žalobou napadené rozhodnutí jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a nesrozumitelnost [§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] zrušil a věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení (§78 odst. 1, odst. 4 s. ř. s.).
Předmětný rozsudek Městského soudu v Praze byl ve zkráceném znění (na č. l. 41) vyvěšen dne 3. 3. 2006 na úřední desce soudu po stanovenou dobu.
Dne 8. 11. 2006 požádala stěžovatelka předsedkyni senátu 5 Ca Městského soudu v Praze o možnost nahlédnout do výše označeného soudního spisu.
Z připojeného správního spisu Českého telekomunikačního úřadu č. j. 5137/2005-603 se podává, že vedlejší účastník podal v roce 2004 k předsedovi ČTÚ návrhy na obnovu řízení ve smyslu ustanovení §62 odst. 1 písm. b) zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád"). Tyto návrhy vedlejšího účastníka byly rozhodnutím předsedy ČTÚ zamítnuty s tím, že obnova řízení se nepovoluje. Odvolání vedlejšího účastníka bylo rozhodnutím předsedy Rady ČTÚ zamítnuto a napadené správní rozhodnutí bylo potvrzeno. Posledně uvedené rozhodnutí napadl vedlejší účastník správní žalobou podanou k Městskému soudu v Praze, o níž bylo rozhodnuto jak výše vyloženo.
Po zrušení napadeného rozhodnutí z důvodu jeho formálních vad a na doporučení rozkladové komise Rady ČTÚ, Rada ČTÚ rozhodnutím ze dne 15. 9. 2006 pod č. j. 5137/2005/603-VI vyhověla vedlejšímu účastníkovi a změnila napadené rozhodnutí tak, že obnovu řízení ve věci ukončené pravomocným rozhodnutím předsedy ČTÚ ze dne 28.6. 2002 č. j. 13109/2002/603 a ze dne 22. 1. 2002 č. j. 34729/2001/603 povolila [§62 odst. 1 písm. b) správního řádu].
Předmětné rozhodnutí bylo doručeno do vlastních rukou jak vedlejšímu účastníkovi, tak i stěžovatelce (21. 9. 2006).
Dne 18. 10. 2006 obdržel správní orgán podnět stěžovatelky k zahájení přezkumného řízení. Stěžovatelka v podání vyjádřila přesvědčení, že rozhodnutí o povolení obnovy nebylo vydáno v souladu s platnými právními předpisy zejména z toho důvodu, že bylo vydáno až po uplynutí tříleté prekluzívní lhůty, rozhodnutí mimo jiné vychází jak z rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, tak i z rozhodnutí předsedy tohoto úřadu přesto, že obě tato rozhodnutí byla "prohlášena" Krajským soudem v Brně za nicotná, neboť úřad nebyl k vydání těchto rozhodnutí věcně příslušný. Stěžovatelka dále argumentovala tím, že nebyla účastníkem správního řízení, takže rozhodnutí o povolení obnovy trpí z tohoto důvodu procesní vadou, která měla vliv na zákonnost tohoto rozhodnutí. Závěrem stěžovatelka vyslovila přesvědčení, že i když se názor Městského soudu v Praze o právním významu souladu smlouvy o propojení se zákonem o ochraně hospodářské soutěže liší od názoru ČTÚ, nemělo být po zrušení jeho rozhodnutí městským soudem postupováno mechanicky, ale veškerá tvrzení vedlejšího účastníka měla být podrobena podrobné analýze.
Rada ČTÚ na doporučení rozkladové komise Rady ČTÚ vyslyšela všechny námitky stěžovatelky a dne 14. 12. 2006 pod č. j. 5 137/2005/603-VII rozhodla tak, že své rozhodnutí ze dne 15. 9. 2006 změnila s tím, že potvrdila rozhodnutí předsedy Rady ČTÚ z 6. 5. 2005 a obnovu řízení nepovolila.
I toto správní rozhodnutí bylo napadeno rozkladem vedlejšího účastníka. Dalším podáním stěžovatelky ze dne 5. 2. 2007 (o němž nebylo do doby rozhodnutí Ústavního soudu dosud rozhodnuto) bylo navrženo přerušit řízení o rozkladu do doby rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze.
III.
Ústavní soud dříve, než se může zabývat meritem věci, musí vždy zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje formální náležitosti a předpoklady pro její projednání, které vyplývají ze zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je specifický prostředek, tedy nikoli řádný či mimořádný opravný prostředek, kterým je možno napadnout pravomocné rozhodnutí a jiný zásah orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, přičemž podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, která tvrdí, že k takovému porušení jejích základních práv nebo svobod došlo za situace, kdy byla účastníkem řízení posléze skončeného pravomocným rozhodnutím, nebo jestliže k porušení jejího základního práva nebo svobody došlo jiným zásahem orgánu veřejné moci.
Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Z výše uvedených ustanovení zákona o Ústavním soudu vyplývá, že Ústavní soud musí vždy zkoumat aktivní legitimaci stěžovatele, přípustnost ústavní stížnosti a zachování zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti.
Ústavní soud ve své judikatuře vždy zdůrazňuje, že jako orgán ochrany ústavnosti není další přezkumnou instancí rozhodnutí orgánů veřejné moci, natož aby upravoval či korigoval postup orgánů státní moci v řízeních, v nichž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. V otázce zachování práva na fair proces pak přezkoumává Ústavní soud pravomocné rozhodnutí, které nemůže být zvráceno dalšími procesními prostředky vyjma návrhu na obnovu řízení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), jakož i řízení, v jehož průběhu bylo napadené rozhodnutí vydáno vždy jako celek, nikoli jen z pohledu jeho dílčích rozhodnutí. V zásadě platí, že není třeba ingerence Ústavního soudu ve věcech dosud meritorně a tedy ani pravomocně nerozhodnutých, protože vady rozhodnutí mohou být zhojeny v průběhu řízení následným rozhodnutím o podaném opravném prostředku či dalšími procesními kroky účastníků řízení (obdobně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 768/06). Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti totiž zřetelně vyvstává povinnost konkrétní fyzické nebo právnické osoby před podáním ústavní stížnosti vyčerpat všechny procesní prostředky, které, vyjma návrhu na obnovu řízení, takové osobě k ochraně jejího práva poskytuje.
V projednávané věci Ústavní soud nejprve zkoumal splnění výše uvedené zásady pro meritorní projednání návrhu.
Ze zapůjčených spisů, jejich obsah byl rekapitulován výše, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka nebyla přibrána jako účastnice správního řízení, které předcházelo žalobě proti rozhodnutí předsedy ČTÚ, ačkoli podle názoru Ústavního soudu jí takové procesní postavení náleželo a je nepochybné, že tímto postupem správního orgánu byla dotčena na svých procesních právech. Zjevně právě z toho důvodu s ní v řízení před Městským soudem v Praze nebylo jako s účastnicí řízení, resp. jako s osobou zúčastněnou na řízení o správní žalobě, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo, jednáno.
Stěžovatelka zakládá svou argumentaci na tvrzení, že v řízení před Městským soudem v Praze s ní mělo být jednáno jako s osobou zúčastněnou na řízení ve smyslu ustanovení §34 odst. 1 s. ř. s., neboť podle jejího vyjádření "mohla být přímo dotčena zrušením druhoinstančního rozhodnutí o obnově, vydaného předsedou ČTÚ". Dotčení na svých právech dovozuje stěžovatelka ze skutečnosti, že byla jedním z účastníků správního řízení vedeného před ČTÚ o smlouvě o směrování provozu. Stěžovatelka sice připouští, že nebyla účastníkem správního řízení ve věci obnovy správního řízení, a žalobce ji ve smyslu ustanovení §34 odst. 2 s. ř. s. v návrhu neoznačil ani jako osobu, která přichází v úvahu jako osoba zúčastněná na řízení, přičemž za takovou ji nepovažoval ani správní soud, přes tyto skutečnosti však stěžovatelka tvrdí (byť až v ústavní stížnosti), že ústavní stížností napadené rozhodnutí zasáhlo do její "právní sféry" tím, že po vrácení věci správnímu orgánu k dalšímu řízení bude záležet na jeho rozhodnutí, zda obnovu pravomocně skončeného správního řízení povolí či nikoli. V této souvislosti stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že zásah do svých práv chápe především jako (možné) ohrožení výsledku pro ni dosud příznivého pravomocně skončeného správního řízení o směrování provozu.
Stěžovatelka jednoznačně vystavěla svůj nesouhlas s rozhodnutím Městského soudu v Praze a s řízením jemu předcházejícím na porušení svých procesních práv (čl. 38 odst. 2 Listiny), která jí znemožnila vyjádřit se k prováděným důkazům, uplatnit své námitky ať již skutkové nebo procesní, v jejichž důsledku by podle přesvědčení stěžovatelky nemohlo dojít k rozhodnutí, jímž byla povolena obnova řízení v předmětné věci.
V této souvislosti je však třeba připomenout, že ústavní stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze není oním konečným rozhodnutím ve věci samé, s nímž zákon o Ústavním soudu spojuje přípustnost ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť soud zrušujícím výrokem vrátil řízení o návrhu na obnovu správního řízení do stadia odvolacího řízení, jehož výsledek může být dalšími procesními prostředky účastníků zvrácen, což je ostatně potvrzováno obsahem připojeného správního spisu.
Rovněž nelze souhlasit se stěžovatelkou v tom, že její neúčast v řízení o správní žalobě před Městským soudem v Praze, byť v postavení osoby zúčastněné na řízení, znemožnila realizaci jejích procesních práv, čímž byly ohroženy hmotně právní aspekty jí sledovaných zájmů.
Ústavní soud, který je při svém rozhodování nucen zvážit všechny aspekty věci, tedy i ty skutečnosti, které vyšly najevo i v době po podání ústavní stížnosti, neboť je pro něj určující stav řízení v době jeho rozhodování, konstatuje, že stěžovatelce se dostalo možnosti uplatnit všechny námitky (a tedy v plném rozsahu realizovat svá procesní práva) v řízení před správním orgánem. V konečném důsledku se z tohoto důvodu nelze ztotožnit s jejím tvrzením o porušení zásad fair procesu, který by pro ni znamenal ohrožení dosud příznivého výsledku správního řízení o směrování provozu.
Ze všech výše uvedených důvodů posoudil Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a jako takovou ji odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2007
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj