ECLI:CZ:US:2007:3.US.862.06.1
sp. zn. III. ÚS 862/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti KRÁLOVOPOLSKÁ, a. s., IČ: 46347267, se sídlem v Brně, Křižíkova 68a, zastoupené JUDr. Alešem Ondrušem, advokátem, se sídlem AK v Brně, Těsnohlídkova 9, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2006 sp. zn. 17 (16) Cm 136/1998 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. srpna 2006 sp. zn. 2 Cmo 305/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 24. listopadu 2006 navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci pro rozpor s čl. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V odůvodnění ústavní stížnosti uvedla stěžovatelka, že k porušení označených práv došlo tím, že obecné soudy - stručně řečeno - v řízení postupovaly v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, dle něhož je nezbytné, aby v řízení byly respektovány zásady spravedlivého procesu. Obecné soudy dle tvrzení stěžovatelky nepostupovaly nestranně a nezávisle, nepřihlédly k okolnostem, jež byly v řízení tvrzeny (ohledně včasného odeslání odporu, provádění a hodnocení důkazů bylo v rozporu s procesními předpisy atd.). V řízení byla stěžovatelce odepřena dvojinstančnost řízení, neboť odvolací soud odvolání stěžovatelky řádně neprojednal pro jeho opožděnost. Stěžovatelka dále namítala, že soud prvního stupně nepřihlédl ke skutečnosti, že usnesením Krajského soudu v Brně (27 Kv 2/2001-243) bylo povoleno vyrovnání stěžovatelky, žalobkyně nepřihlásila svoji pohledávku do vyrovnávacího řízení a stěžovatelce tak ve smyslu ust. §63 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání zanikla povinnost tuto pohledávku uhradit.
Stěžovatelka dále tvrdila, že řízení bylo zatíženo značnými průtahy, argumentovala judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. Vzhledem k tomu, že postupem obecných soudů bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny, navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti, rozhodnutí obecných soudů i spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 16 Cm 136/98 vyplynuly následující skutečnosti:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. června 2006 [17 (16) Cm 136/98-203] odmítl odpor podaný stěžovatelkou proti platebnímu rozkazu ze dne 26. března 1998 (8 Ro 2361/97-26) a rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatelky dne 18. srpna 2006 (2 Cmo 305/2006-219) usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho závěrem o opožděnosti odporu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelka proti rozhodnutí odvolacího soudu podala současně s ústavní stížností i dovolání. V dovolání stěžovatelka namítala, že rozhodnutí o odmítnutí odporu vychází z nesprávného zjištění o doručení platebního rozkazu dne 3. dubna 1998, přestože byl doručen až dne 8. dubna 1998 a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť bylo rozhodnuto po sedmi letech od podání odporu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. února 2007 (29 Cdo 560/2007) dovolání odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř.
Při posuzování důvodnosti návrhu Ústavní soud vyšel ze spisového materiálu, napadených rozhodnutí a z řízení, jež jim předcházelo, tak jako i z argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a proto senát Ústavního soudu rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením, kterým návrh odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
III.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t. j. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu
s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z obsahu připojeného spisu obecného soudu je zřejmé, že Krajským obchodním soudem v Brně dne 26. března 1998 (8 Ro 2361/97) v souladu s ust. §172 odst. 1 o.s.ř. byl vydán platební rozkaz, jímž bylo stěžovatelce uloženo zaplatit 5.000.000,- Kč a nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 235.650,- Kč do 15 dnů od doručení platebního rozkazu, nebo v téže lhůtě podat odpor.
Stěžovatelka proti platebnímu rozkazu podala dne 21. dubna 1998 odpor, aniž by ho blíže odůvodnila.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. června 2006 [17(16) Cm 136/98-203] odmítl odpor podaný stěžovatelkou a žalobkyni přiznal na náhradě nákladů řízení částku ve výši 643.884,45 Kč. V projednávané věci je z doručenky založené ve spise (č. l. 26) zjištěno, že platební rozkaz byl stěžovatelce doručen do vlastních rukou dne 3. dubna 1998. Lhůta k podání odporu skončila s přihlédnutím k ust. §57 odst. 2 o.s.ř. 15. dnem po doručení platebního rozkazu (§172 odst.1 o.s.ř.), tj. v pondělí 20. dubna 1998, odpor byl u soudu osobně podán dne 21. dubna 1998 (č. l. 27), tedy po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Soud prvního stupně odpor proto podle §174 odst. 3 o.s.ř. odmítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 18. srpna 2006 (2 Cmo 305/2006-219) potvrdil rozhodnutí soudu jako věcně správné. Vliv na rozhodnutí odvolacího soudu nemá ani ta skutečnost, že soud prvního stupně ve věci i přes opožděné podání odporu původně jednal a rozhodoval. Stalo se tak zřejmě z důvodu, že uvedený soud přehlédl datum doručení platebního rozkazu stěžovatelky, avšak ani toto pochybení soudu prvního stupně nemůže pro stěžovatelku znamenat prodloužení lhůty k podání odporu. Rovněž skutečnost, že stěžovatelce po vydání platebního rozkazu v této věci bylo povoleno vyrovnání a že podmínky vyrovnání splnila, nic nezmění okolnost, že odpor proti platebnímu rozkazu byl podán opožděně. Je-li odpor jako opožděný odmítnut, nabývá platební rozkaz právní moci tak, jako by odpor vůbec nebyl podán. Ke skutečnostem, které nastaly po nabytí právní moci platebního rozkazu, již odvolací soud za této situace přihlížet nemůže.
Ústavní soud má za to, že v daném případě z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, jakou úvahou byl soud veden a na základě jakých skutečností shledal důvod pro aplikaci ustanovení zákona a náhrady nákladů řízení dle §224 odst.1, §142 odst. 1 o.s.ř. Ústavní soud v takovém postupu obecného soudu nespatřuje porušení základního práva stěžovatelky. V odůvodnění usnesení se odvolací soud zcela vypořádal s námitkami stěžovatelky (§167 a násl. o.s.ř.), které jsou shodné s ústavní stížností a proto lze na ně dále odkázat.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně nevyužila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecný soud odmítl opožděně podaný odpor a stěžovatelka se s tímto postupem neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Pokud jde o námitku týkající se délky řízení, porušení čl. 38 odst. 2 Listiny z důvodů nepřiměřených průtahů řízení, Ústavní soud v souladu se svou předchozí judikaturou konstatuje, že samotné průtahy nemohou být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí. Za situace, kdy ústavněprávní argumentace průtahy v řízení směřuje již proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů, má důvodnost takové argumentace za následek kasaci napadených rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu. V tomto smyslu Ústavní soud relevantní souvislosti v projednávané věci neshledal. Námitka stěžovatelky je navíc obecné povahy a ze spisu nevyplývá, že by ze strany obecných soudů v řízení předcházejícímu napadeným rozhodnutím k průtahům docházelo, konečně ani stěžovatelka neuplatňovala řádné procesní prostředky vedoucí k jejich odstranění.
Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelkou namítanému porušení základního práva ve smyslu čl. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 6 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. září 2007
Jan Musil v. r.
předseda senátu