ECLI:CZ:US:2007:3.US.864.07.1
sp. zn. III. ÚS 864/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. září 2007 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky AGRO CZ, a. s., se sídlem v Hradci Králové, Komenského 247, zastoupené Mgr. Miroslavem Dosedělem, advokátem v Olomouci, U Sportovní haly 3, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2005, čj. 7 C 45/2003-110, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2006, čj. 19 Co 562/2005-156, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 2. dubna 2007 napadla stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2006, čj. 19 Co 562/2005-156, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2005, čj. 7 C 45/2003-110, a s tvrzením, že těmito rozhodnutími byla porušena její základní ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 4, čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 38 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě, se domáhala jejich zrušení.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, výše označeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti České republice - Finančnímu úřadu v Hradci Králové na určení neexistence zástavního práva, kde předmětem zástavy byly nemovitosti blíže specifikované ve výroku uvedeného rozsudku (dále jen "předmětné nemovitosti"). K odvolání stěžovatelky pak Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem rovněž výše označeným toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Uvedenému sporu předcházelo, že žalovaná, jakožto správce daně, vydala dne 2. 4. 1997 pod čj. 62471/97/228940/5678 ve vztahu k daňovému dlužníkovi společnosti FIREX, a. s., rozhodnutí dle §72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v tehdy platném znění, v němž rozhodla o tom, že k zajištění pohledávky se uplatňuje zástavní právo mj. k předmětným nemovitostem. Poté stěžovatelka nabyla předmětné nemovitosti, a to na základě kupní smlouvy ze dne 16. 12. 1998, přičemž si existence zástavního práva ve prospěch žalované byla vědoma. Následně byl na majetek společnosti FIREX, a. s., usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. 45 K 348/98, prohlášen konkurz, v souvislosti s nímž nyní vede stěžovatelka se správcem konkurzní podstaty spor o vyloučení předmětných nemovitostí ze soupisu konkurzní podstaty.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že existence či neexistence zástavního práva nebyla soudy dostatečně zjištěna a posouzena. K tomuto závěru dospěla na základě toho, že obecné soudy odmítly provést jí navržené důkazy. Stěžovatelka pak obecným soudům vytýká, že opomněly, ač tak měly činit z úřední povinnosti, zabývat se otázkou řádného doručení písemností (rozhodnutí), což je předpokladem "existence realizace" zástavního práva. Blíže tyto své výtky stěžovatelka rozvádí v další části ústavní stížnosti, když uvádí, že se obecné soudy odmítly zabývat otázkou doručení dodatečných platebních výměrů ze dne 15. 2. 1996 č. 255/96 a č. 256/96 na daň z příjmů právnických osob, že nepřezkoumaly zmíněné rozhodnutí ze dne 2. 4. 1997 čj. 62471/97/228940/5678, že se odmítly zabývat obsahem protokolu o ústním jednání ze dne 3. 4. 1997, jehož předmětem bylo předání rozhodnutí správce daně společnosti FIREX, a. s., přičemž stěžovatelka má za to, že žádný záznam o předání posledně citovaného rozhodnutí neexistuje, a konečně že "nezajistily" plnou moc ze dne 25. 11. 1996, rozhodnutí představenstva společnosti FIREX, a. s., o rozsahu udělení této plné moci a rovněž knihu došlé pošty. Odmítnuté důkazy prý mají mít vliv na posouzení řádného doručování, a to z hlediska ustanovení §17 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Stěžovatelka je proto toho názoru, že řízení je stiženo procesními pochybeními, spočívajícími v "ignoraci" jejích důkazních návrhů, jež v konečném důsledku způsobuje nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, což představuje libovůli v soudním rozhodování, a v konečném důsledku vede k porušení jejího práva na spravedlivý proces a zasahuje tak i do jejího vlastnického práva a do principu právní jistoty.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je zásadně věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za další, "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat až za situace, že by příslušný proces (v obecném slova smyslu) byl zatížen "kvalifikovanými" vadami, tedy takovými vadami, jež mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (jejichž definování se Ústavní soud soustavně věnuje ve své rozhodovací činnosti).
Pokud stěžovatelka namítá, že soud neprovedl jí navržené důkazy, dle konstantní judikatury Ústavního soudu není povinností obecných soudů vyhovět důkazním návrhům účastníka řízení, jejich povinností je však ve svém rozhodnutí řádně (tj. srozumitelně a s pravidly logiky), v rozsahu adekvátním významu takového návrhu zdůvodnit, proč ten který důkaz odmítly provést. Jde-li o důkazní návrhy stěžovatelky, jež se týkají otázky zákonnosti rozhodnutí ze dne 2. 4. 1997 pod čj. 62471/97/228940/5678, a s nimi související požadavek přezkumu tohoto rozhodnutí, soudy obou stupňů stěžovatelce v odůvodnění svých rozsudků řádně (a ostatně i po věcné stránce správně) vysvětlily, jaké otázky lze v souvislosti s citovaným rozhodnutím žalované posuzovat. Z toho také zřetelně plyne, jaké důkazy a příp. námitky lze pokládat za relevantní a jaké nikoliv; přitom ty důkazy, jež stěžovatelka navrhovala, zjevně náleží do skupiny druhé.
Další část ústavní stížnosti se týká otázky doručení citovaného rozhodnutí žalované společnosti FIREX, a. s., jakožto předpokladu nabytí jeho právní moci a vykonatelnosti. Ovšem i touto otázkou se obecné soudy podrobně zabývaly, přičemž jednak dospěly, a to vzhledem k "rozhodnutí o jmenování" a plné moci ze dne 25. 11. 1996, k závěru, že Ing. J. V. byl oprávněn zastupovat uvedenou společnost, a jednak k tomu, že - s ohledem na protokol o ústním jednání ze dne 3. 4. 1997 - bylo prostřednictvím jmenované osoby dané rozhodnutí řádně společnosti FIREX, a. s., doručeno. Není tedy pravdivé tvrzení stěžovatelky, že by se obecné soudy odmítly zabývat zmíněným protokolem, jen tento důkaz (a také další, s danou otázkou související důkazy) hodnotily způsobem odchylným od názoru stěžovatelky. To ovšem, jak rovněž plyne z konstantní judikatury Ústavního soudu, dle níž tento soud není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, i kdyby se s ním neztotožňoval, samo o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
S ohledem na tyto důvody Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2007
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu