ECLI:CZ:US:2007:3.US.905.07.1
sp. zn. III. ÚS 905/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. prosince 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. F. K., 2. V. J., 3. J. B. a 4. V. K. všech zastoupených JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou v Příbrami VII, 28. října 184, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 1. 2007, čj. 26 Cdo 1268/2006-251, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2005, čj. 19 Co 347/2005-223, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 5. 2005, čj. 16 C 145/2004-182, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 5. 4. 2007 napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená soudní rozhodnutí a s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, se domáhali jejich zrušení.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, výše označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 bylo k vzájemnému (a soudem k samostatnému projednání vyloučenému) návrhu žalované J. M. (vedlejší účastnice), směřujícímu proti stěžovatelům jako žalobcům, určeno, že J. M. je nájemcem bytu, specifikovaného ve výroku předmětného rozsudku, který se nachází v domě, jehož podílovými spoluvlastníky jsou stěžovatelé. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podali stěžovatelé odvolání, avšak soud odvolací je, co do výroku o věci samé, potvrdil výše označeným rozsudkem. Stěžovatelé rozhodnutí odvolacího soudu napadli dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením, rovněž shora označeným, jako nepřípustné podle §243b odst. 5 v návaznosti na §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že vedlejší účastnice ve smyslu §706 odst. 1 občanského zákoníku neprokázala, že by ke dni úmrtí O. P. s tímto sdílela společnou domácnost a že jí ke stejnému datu nesvědčilo užívací právo k jinému bytu. Současně obecným soudům vytýkají, že přisoudily vyšší váhu listinným důkazům navrženým vedlejší účastnicí, že "nepodpořily" jejich důkazní návrhy (resp. že toto dobrovolně odmítla učinit vedlejší účastnice), že provedené "zpochybňující" důkazy hodnotily v rozporu s právním předpisem, který stěžovatelům neukládá povinnost prokázat opak tvrzení vedlejší účastnice, že obecné soudy chránily sociálně slabší vedlejší účastnici, když se "odvrátily" od důkazů a důkazních návrhů stěžovatelů, které vyvracejí její tvrzení, že vadně zhodnotily skutečnost, že vedlejší účastnice vypovídala nepravdivě či rozporuplně, resp. se s touto skutečností nevypořádaly, a že se "smířily" s tím, že rozvodový spis Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 17 C 161/94 je nedostupný. V důsledku tohoto postupu porušily zásadu nestrannosti, principy spravedlivého procesu a nedostály své povinnosti chránit práva. Odvolacímu soudu pak vytýkají, že jimi navrhované důkazy posoudil jako "nova", jež nemohou být odvolacím důvodem (§205a odst. 1 o. s. ř.), ačkoliv těmito měla být zpochybněna věrohodnost svědecké výpovědi podporující údajně nepravdivé tvrzení vedlejší účastnice, že nesdílela společnou domácnost se svým manželem. Konečně stěžovatelé namítají, že soud neodůvodnil, na základě jakých právních předpisů bylo možno původnímu uživateli a vlastníkovi bytu J. K. ke dni 9. 9. 1949 "zrušit" nájem bytu, tedy jak mohl vzniknout nájem bytu O. P., když existovalo J. K. právo užívání; dle názoru stěžovatelů "důkaz výměrem bytového referátu ONV pro Prahu 11 ze dne 9. 9. 1949 o zrušení nájemní smlouvy J. K. je nutno doložit odkazem na platný právní předpis, dle kterého by bylo možno ‚užívací právo k vlastnímu bytu' posuzovat jako ‚nájem bytu' a jako takový jej zrušit"; příkaz O. P. "za nájemce do bytu po panu J. K.i" nutno prý hodnotit jako od samého počátku neplatný.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je zásadně věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za další, "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat až za situace, že by příslušný proces (v obecném slova smyslu) byl zatížen "kvalifikovanými" vadami, tedy takovými vadami, jež mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (jejichž definování se Ústavní soud soustavně věnuje ve své rozhodovací činnosti).
Pokud stěžovatelé vytýkají obecným soudům, jakým způsobem hodnotily provedené důkazy ohledně skutečnosti, zda vedlejší účastnice žila ve společné domácnosti s O. P. v den jeho smrti, pak Ústavní soud s odkazem na svou konstantní judikaturu předesílá, že mu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval; výjimkou zásahu do této činnosti pak tvoří ty případy, kdy skutkové (a následně právní závěry) soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (provedenými důkazy) anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, č. 34). Jinými slovy řečeno, ingerence ze strany Ústavního soudu připadá v úvahu až v případě zásadních vad v daném hodnotícím procesu, což obvykle nastává, když soudní rozhodnutí v příslušném ohledu postrádá adekvátní odůvodnění (viz §132, §157 odst. 2 o. s. ř.), a soudní rozhodování tak vykazuje znaky libovůle, nebo v případě, že hodnocení důkazu/ů nese známky zjevného faktického omylu nebo je zatíženo evidentní logickou chybou. Ovšem žádné takové pochybení Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu je zcela zřejmé, že se až "nadstandardním" způsobem, tj. velice podrobně a pečlivě, hodnocením provedených důkazů zabýval, přičemž z hlediska ústavnosti relevantní vady v daném rozhodovacím procesu zjištěny nebyly (a nebyly ostatně ani namítány). Skutečnost, že se stěžovatelé s tímto hodnocením neztotožňují, namítajíce, že vedlejší účastnice své tvrzení dostatečně neprokázala, opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Ve vztahu k otázce, zda vedlejší účastnice v době úmrtí O. P. neměla svůj byt, stěžovatelé uvádějí, že vedlejší účastnice tuto skutečnost neprokázala. Předně je třeba poznamenat, že jde o "negativní" skutečnost, kterou lze v dané situaci (a bez dalšího) prokázat jen stěží; nutno v tomto světle posuzovat i otázku tzv. břemene tvrzení a důkazního břemene. Dle názoru Ústavního soudu bylo na stěžovatelích, aby napadli a zpochybnili tvrzení stěžovatelky, že v rozhodné době svůj byt neměla; pokud by tak učinili např. poukazem na konkrétní byt, bylo by na vedlejší účastnici, aby prokázala, že jí k danému bytu nesvědčilo právo bydlení. Stěžovatelé však namítali v řízení před soudem prvního stupně, že vedlejší účastnice si později pořídila vlastní nemovitost v Malíkovicích, přičemž tuto námitku soud (zcela správně) posoudil z hlediska ustanovení §706 odst. 1 občanského zákoníku jako irelevantní. Navíc se uvedený soud zabýval i tím, zda nesvědčilo manželovi vedlejší účastnice k okamžiku uzavření manželství právo k jinému bytu či zda nevedli tito manželé jinde společnou domácnost, přičemž na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Pokud stěžovatelé v odvolacím řízení navrhovali k prokázání této skutečnosti další důkazy a tyto byly s odkazem na ustanovení §205a o. s. ř. odmítnuty, Ústavnímu soudu nezbývá než odkázat na příslušnou pasáž odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, která se týká interpretace ustanovení §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř., resp. rozlišení mezi novými skutečnostmi (důkazy) a těmi, jimiž má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků. Možno jen dodat, že pokud by se vycházelo z výkladu uplatněného stěžovateli, pak by uvedené ustanovení ztratilo smysl, neboť "věrohodnost" důkazních prostředků tak, jak ji chápou stěžovatelé, lze novými skutečnostmi (důkazy) zpochybnit v podstatě vždy.
Jde-li o námitku stěžovatelů, že O. P. nevzniklo právo nájmu k předmětnému bytu, i danou otázkou se obecné soudy zabývaly, přičemž vycházely z toho, že se tak stalo na základě konkrétních správních rozhodnutí, vydaných podle zákona č. 138/1948 Sb., o hospodaření s byty, jejichž věcnou správnost či zákonnost nejsou v daném řízení oprávněny přezkoumávat a z nichž musí vycházet (§135 o. s. ř.). Proto poukazují-li stěžovatelé na vady v postupu tehdejších správních orgánů, nebyly příslušné soudy oprávněny se jimi věcně zabývat.
S ohledem na tyto důvody Ústavní soud podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu