ECLI:CZ:US:2007:3.US.910.06.1
sp. zn. III. ÚS 910/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného JUDr. Tomášem Pezlem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jana Zajíce 32, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2006, č.j. 6 Ads 83/2005-181, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2005, č.j. 58 Ca 49/2004 -108, rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 22. 3. 2004, č.j. 1217/SZ/SD/SP/04, a rozhodnutí Městského úřadu Mariánské Lázně ze dne 12. 12. 2003, č.j. SOC/PI/03/27/281, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §4 odst. 1 písm. b) a c) a §4 odst. 2 zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o životním minimu"), takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení části ustanovení §4 odst. 1 písm. b) a c) a §4 odst. 2 zákona o životním minimu se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst.2, čl. 30 odst. 2 a odst. 3, čl. 36 odst. 1 a odst.2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí správních orgánů a správních soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu se podává, že napadeným rozhodnutím Městského úřadu Mariánské Lázně byla k žádosti stěžovatele přiznána jednorázová peněžitá dávka sociální péče ve výši 3 859,- Kč "s účinností od 1. 1. 2003 do 31. 1. 2003" s odůvodněním, že je třeba dle §4 odst. 2 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o sociální potřebnosti") "sociální potřebnost žadatele o dávku sociální péče...posuzovat společně se sociální potřebností nesvéprávné M. S." a tyto společně posuzované osoby podmínky sociální potřebnosti [§1 odst. 1, 3 písm. a) zákona o sociální potřebnosti] splňují.
Krajský úřad Karlovarského kraje rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil a odvolání stěžovatele a "pí M. S." zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že "slečna S. žila ve společné domácnosti" se stěžovatelem a fakticky "mohla měsíčně ....disponovat celou částkou plného invalidního důchodu", a proto uzavřel, že pro účely stanovení životního minima je nutno na stěžovatele a jmenovanou ženu pohlížet jako na druha a družku, tedy jako na společně posuzované osoby ve smyslu §4 odst. 1 písm. c) a odst.2 zákona o životním minimu, jejichž příjmy se pro tento účel posuzují společně.
Rozsudkem krajského soudu ze dne 26. 5. 2005, č.j. 58 Ca 49/2004-108, byla žaloba stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu jako nedůvodná zamítnuta. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí se podává, že správní orgány obou stupňů řádným způsobem "shromáždily dostatek podkladů pro přesné a úplné zjištění skutečného stavu věci", rozhodnutí o dávce, jež bylo vydáno na základě zákonem povoleného správního uvážení, nevybočilo z mezí a hledisek zákonem stanovených, a stěžovatel tudíž nebyl zkrácen ve svých veřejných subjektivních právech ve smyslu §65 s.ř.s.
Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. 9. 2006, č.j. 6 Ads 83/2005-181, jako nedůvodnou zamítl. Ve shodě s krajským soudem přitom vycházel z §4 odst. 2 zákona o sociální potřebnosti a (zejména) z ustanovení §4 odst. 1 zákona o životním minimu, podle něhož společným definičním znakem osob společně posuzovaných, mezi něž zákon zařazuje i druha a družku, pokud spolu žijí alespoň tři měsíce [§4 odst. 1 písm. c), odst. 2 zákona o životním minimu], je to, že (tyto osoby) spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Z dokazování, jež bylo v posuzované věci provedeno, pak podle soudu "zřetelně plyne, že stěžovatel a M. S. spolu dlouhodobě žijí" (již od roku 1996 vedou společnou domácnost), a okolnost, že jmenovaná je omezena ve způsobilosti k právním úkonům, k "nemožnosti vůbec s kýmkoli společně uhrazovat náklady na své potřeby" nevede. Za nedůvodnou pokládal kasační soud i námitku stěžovatelem tvrzenými vadami řízení před správním orgánem a žádné významné pochybení pak neshledal ani v postupu krajského soudu co do dalších procesních návrhů stěžovatele.
V obsáhle pojaté ústavní stížnosti stěžovatel podrobně rozvádí průběh řízení před správními orgány a obecnými soudy, poukazuje též na to, že ve svých právech dle čl. 10 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny byla zasažena i "jeho přítelkyně", a především nesouhlasí se závěrem jak správních orgánů tak soudů, že pro účely stanovení životního minima a následné poskytnutí jednorázové peněžité dávky sociální péče bylo nutno jeho sociální potřebnost posuzovat společně se sociální potřebností "nesvéprávné M. S.", resp. že zde jde o společně posuzované osoby ve smyslu §4 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona o životním minimu, jejichž příjmy se uvažují společně.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [rov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení (zde soudním řízení správním), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Jelikož - jak se podává z obsahu ústavní stížnosti - je jejím předmětem kritika nesprávného právního posouzení věci, a není-li, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak vedle zmíněného zjištění, že se aplikovaný výklad právní normy dotýká (porušuje) některé ze základních práv a svobod, se jeho kontext nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, které byly v dané věci obecným soudem užity, za protiústavní - v uvedeném smyslu - zjevně mít nelze.
Především platí, že oponentura předestřená stěžovatelem nemá ústavněprávní reflex proto, že jím otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; správními orgány ani obecnými soudy podaný výklad evidentně není svévolný, nepostrádá racionální základnu a je i adekvátně odůvodněn.
Že nebylo dosaženo ústavněprávní roviny přezkumu platí i v otázce, zda bylo možno (na základě výsledků šetření a provedeného dokazování) na vztah stěžovatele a jeho "přítelkyně" (zejména v rámci správního uvážení správním orgánem) pohlížet pro potřeby rozhodování o jednorázové peněžité dávce sociální péče jako na poměr druha a družky, tedy jako na osoby, jež jsou pro tyto účely považovány ve smyslu §4 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona o životním minimu za osoby společně posuzované.
Podle čl. 30 odst. 2 Listiny má každý, kdo je v hmotné nouzi, právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek; podrobnosti však stanoví zákon (čl. 30 odst. 3 Listiny). Dovolávaného práva na sociální pomoc dle čl. 30 odst. 2 je pak možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny).
Hmotná nouze je vymezena vazbou na tzv. životní minimum; podle §1 zákona o životním minimu stanoví tento zákon životní minimum jako společensky uznanou minimální hranici příjmů občana, pod níž nastává stav jeho hmotné nouze.
Zákony, na které odkazuje citovaný čl. 30 odst. 3 Listiny, pak vytváří nástroje, kterými stát zajišťuje, aby se jedinci, jenž se ocitl v hmotné nouzi, dostalo pomoci, předjímané v čl. 30 odst. 2., a mohl s jejich využitím dosáhnout příjmů nad hranicí životního minima; jde zde především o oblast přerozdělování finančních prostředků v rámci systému sociálního zabezpečení (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 282/02).
Pro určení životního minima jednotlivce vymezuje zákon o životním minimu v §4 okruh taxativně vyjmenovaných osob, jejichž příjmy jsou pro tyto účely posuzovány společně (tzv. osoby společně posuzované). Podmínkou pro hodnocení, zda lze za tyto osoby označit i druha a družku [§4 odst. 1 písm. c) zákona o životním minimu] je, že tyto osoby spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby (§115 obč. zák.), jestliže doba jejich společného soužití je alespoň tři měsíce (§4 odst. 2 zákona o životním minimu). Z učiněných zjištění v dané věci není důvod k pochybnostem, že tyto podmínky na straně stěžovatele byly splněny; okolnost, že "vůle přítelkyně být společně posuzovanou osobou nikdy dána nebyla" a že je osobou omezenou ve způsobilosti k právním úkonům, není zjevně nikterak relevantní.
Jinak řečeno, rozhodné právní názory, jež byly v dané věci uplatněny, nejsou zpochybnitelné ani v rovině podústavního práva, tím méně v kontextu ústavněprávním.
Namítat existenci "svévolných" rozhodnutí, jak činí stěžovatel, je tedy vyloučeno. Že bylo postupem státních orgánů (zde zejména správního orgánu) při zjišťování rozhodných skutečností porušeno jeho právo "na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních potřeb", stejně jako právo na spravedlivý proces, dovodit nelze.
Lze proto uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, a kdy ústavní stížnost je důvodná, zde splněny nejsou.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Je-li ústavní stížnost odmítnuta pro neexistenci zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv, není zde ani podkladu pro projednání návrhu na zrušení části ustanovení §4 odst. 1 písm. b) a c) a §4 odst. 2 zákona o životním minimu, neboť tato
ustanovení se ústavně zaručených práv stěžovatele objektivně netýkají. Takový návrh musí být proto odmítnut rovněž [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu