ECLI:CZ:US:2007:3.US.913.06.1
sp. zn. III. ÚS 913/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Stanislavem Brtníkem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravská Ostrava, ul. Dr. Šmerala 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2006, č.j. 25 Cdo 714/2006-216, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2005, č.j. 44 Co 94/2005-203, a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 30. 9. 2004, č.j. 6 C 223/2003-174, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavního soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.
Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel - vycházeje z ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona č. 82/1998 Sb.), domáhal proti žalované Česká republice - Generálnímu ředitelství cel náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem; ten spatřoval v tom, že celník Celního úřadu Sudoměřice nepropustil zboží převážené stěžovatelem do České republiky, v důsledku čehož mu měla vzniknout škoda v celkové výši 129.345.408,80 Kč, sestávající se z neuhrazené kupní ceny, nákladů spojených s převozem a uskladněním zboží a z ušlého zisku. Soud žalobu zamítl s odůvodněním, že zaviněným jednáním stěžovatele nedošlo k zahájení celního řízení, a proto nemohlo ani dojít k nesprávnému úřednímu postupu celních orgánů.
Odvolací soud tento rozsudek potvrdil, sdíleje skutková zjištění, jakož i právní závěry soudu prvního stupně. Pro procesní překážky odpovídající režimu neúplné apelace (§119a, §205a, §213 odst. 3 o.s.ř.) nepřihlédl k stěžovatelem v odvolacím řízení nově uplatňovaným tvrzením, kterými "zcela jinak popisuje průběh jednání řidiče kamionu na celnici".
Dovolací soud dovolání stěžovatele odmítl, když jím předestřené námitky shledal za nezpůsobilé otevřít právní otázky zásadního významu [§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c), §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
V ústavní stížnosti stěžovatel popsal průběh řízení před obecnými soudy, jmenovitě v něm vydaná rozhodnutí, a podrobil je kritice jak z hlediska dodržení zákonem stanovených procesních pravidel tak správnosti výkladu a aplikace hmotného práva. V obou směrech především tvrdil porušení zásad spravedlivého procesu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ohledně napadeného rozhodnutí dovolacího soudu je nutné zdůraznit, že dovolací soud posuzoval toliko otázku, zda stěžovatelkou podané dovolání je přípustné, jestliže v úvahu přicházela přípustnost dovolání výhradně podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolacímu soudu - ve smyslu tohoto ustanovení - příslušelo hodnocení, zda pro dovolací přezkum byla předestřena (uplatněným dovolacím důvodem) právní otázka zásadního významu.
Ve vazbě na ustálenou judikaturu Ústavního soudu je vhodné zaznamenat, že usnesení dovolacího soudu, jímž dovolaní bylo odmítnuto jako nepřípustné, je rozhodnutím deklaratorní povahy, které autoritativním způsobem konstatuje neexistenci práva stěžovatele podat dovolání (např. viz nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 40/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 1, č. 6, str. 47-49); předmětem ústavní stížnosti, směřující proti takovému usnesení, je případná denegatio iustitiae, a nikoliv samotné subjektivní právo stěžovatele.
Ústavní soud v usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 181/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 4, č. 19, str. 345-346, konstatoval, že za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" nutno považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež z této povahy není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Přesněji řečeno, úvahu dovolacího soudu, zda se jedná o otázku zásadního právního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.), není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, jestliže - se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím - nejde o projev svévole (srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06, III. ÚS 466/06).
O protiústavnost - ve smyslu uvedené "svévole" - však v případě ústavní stížností napadeného usnesení zjevně nejde.
Není důvod pochybovat o tom, že stěžovatel v dovolání, přípustném jen podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neuplatnil této situaci způsobilý dovolací důvod, totiž důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
V dovolání jednak namítal nesprávné "posouzení odpovědnosti účastníka za svá skutková tvrzení", z jejichž "přednesu" je "evidentní nesmyslnost takových (vlastních) tvrzení", jednak obecným soudům vytkl, že mu neposkytly procesně správné poučení, jež by reflektovalo "neprojednatelnost žaloby".
Samozřejmým předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je, že dovoláním byla otevřena otázka vskutku právní, a že její posouzení mělo pro rozhodnutí o věci určující význam; to v případě námitky vlastní (stěžovatelovy) "evidentní nesmyslnosti tvrzení" zjevně splněno nebylo.
Je nade vší pochybnost, že rozhodující skutečnosti byly v řízení před soudem prvního stupně stěžovatelem vylíčeny takovým způsobem, že z nich bylo možné jednoznačně dovodit, jaké skutečnosti vlastně tvrdí a co má být předmětem řízení, což jediné mohlo být z hlediska použití §43 odst. 1 a 2 o.s.ř. v daných souvislostech významné. Stěžovatel (zastoupený advokátem) na výzvu soudu, aby "žalobu doplnil, upřesnil svá skutková tvrzení a označil důkazy pro věc podstatné" reagoval obsáhlým podáním doručeným soudu prvního stupně dne 31. 5. 2000. Odvolací soud pak uvedl, že "nejde o popis skutku nemožného" a "přednese-li účastník (bez ohledu na své procesní postavení) svá skutková tvrzení nesprávně, nese též procesní následky takového omylu (břemeno tvrzení)".
Dovolací soud právem konstatoval, že "závěr o nedůvodnosti žaloby obsažený v rozsudcích soudů obou stupňů, spočívá na základním argumentu, že zaviněným jednáním žalobce nedošlo k zahájení celního řízení, nemohlo tedy v něm dojít ani k nesprávnému úřednímu postupu celních orgánů, v jehož důsledku měla vzniknout žalobci tvrzená škoda", přičemž "jen prostřednictvím tohoto konkrétního závěru může dovolací soud přezkoumávat význam rozhodnutí odvolacího soudu po stránce právní"; dovolatel však v tomto směru právní posouzení věci nezpochybnil.
Z uvedeného se podává, že - vskutku - jak uzavřel dovolací soud, stěžovatel dovoláním jednak neuplatnil způsobilý dovolací důvod [podle obsahu jen tvrdil existenci jiné vady řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], jednak jím ani nemířil proti závěru, který byl pro výsledek řízení určující.
Z řečeného plyne, že stěžovatelově kritice "vyhodnocení", zda v dovolání uplatněné námitky otevírají "otázku obecnějšího významu" přisvědčit nelze. Dovolací soud přesvědčivě (a v souladu se svojí ustálenou praxí) vyložil, proč nelze dospět k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Stěžovateli se tudíž zásah (usnesením dovolacího soudu) do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, což implikuje posouzení ústavní stížnosti (v této části) jako návrhu zjevně neopodstatněného, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.
Zbývá se zabývat ústavní stížností v části, v níž napadá rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Je-li tedy mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení podle §236 a násl. o.s.ř., přichází v úvahu (jeho) odmítnutí coby nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) - z povahy věci [srov. a contr. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř.] - jen v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (případně přípustného podle jeho obdobného užití podle §238 odst. 2, §238a odst. 2 o.s.ř.).
Ani v případě odmítnutí dovolání přípustného toliko podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. však nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy; tak tomu kupříkladu není, jestliže k odmítnutí došlo proto, že dovolání bylo podáno opožděně (§243b odst. 5 o.s.ř.) nebo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody (srov. §241b odst. 3, s přiměřeným užitím §43 odst. 2 o.s.ř.). Dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá.
Stejná situace nastává v případě, že dovolatel uplatnil tzv. nezpůsobilé dovolací důvody.
Výše bylo již řečeno, při hodnocení ústavní stížnosti v části, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, že z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je pak logicky možné posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., stejně jako námitky existencí tzv. jiných procesních vad ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (nezahrnují-li podmínku existence právní otázky zásadního významu) nebo vad tzv. zmatečnostních (viz jejich výčet v §242 odst. 3 o.s.ř.).
Proto také v případech, kdy dovolatel uplatnil proti dovoláním napadenému rozhodnutí (pouze) tyto důvody, není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení", nýbrž přímým (bezprostředním) a nevyhnutelným důsledkem toho, že nebyla-li při vázanosti dovolacím důvodem k přezkumu otevřena právní otázka vůbec, nemůže být - již logicky - řeč o právní otázce zásadního významu. Teprve však toto posouzení je založeno na "uvážení", jelikož je hodnocením relativně neurčitě definované významové kvality rozhodnutí, jež spočívá v jeho dispozici být (příp. nikoli) podkladem pro formulaci právních závěrů způsobilých ovlivnit všeobecnou soudní praxi (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Není tedy pochyb, že právě (a jen) toto "uvážení" (vyvstal-li z něj důvod odmítnutí dovolání) je relevantní v řízení o ústavní stížnosti z hlediska výše citovaného ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Podmínka, že dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, však ve věci stěžovatele splněna není.
Stěžovatel způsobem, kterým napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, neotevřel prostor pro to, aby dovolací soud - objektivně vzato - měl příležitost posuzovat (jakoukoli) právní otázku, natožpak její specifický judikatorní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.). Že dovolací soud dovolání (pro nepřípustnost) proto - a nikoli z důvodů závisejících na jeho uvážení - odmítne, mělo (mohlo) být stěžovateli zřejmé od počátku.
V důsledku toho ovšem neplatí (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího, což je v dané věci významné proto, že stěžovatel vycházel z toho, že jí dobrodiní ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu naopak svědčí.
Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně.
V této části proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout, a to podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu