ECLI:CZ:US:2007:3.US.916.06.1
sp. zn. III. ÚS 916/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti TRIKOTISK, s.r.o. se sídlem v České u Brna, Pod Šibernou 485/3, zastoupené JUDr. Jiřím Jančou, advokátem se sídlem v Brně, Jeřábkova 5, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2006, č.j. 44 Co 65/2003-75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, neboť jím podle jejího názoru mělo dojít k porušení čl. 11 odst. 1, věty druhé a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 5. 12. 2002, č.j. 14 C 699/2001-50, byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka, vycházejíc z ustanovení §127 odst. 1 a §420 obč. zák., domáhala proti žalovaným Ing. F. Š. a MUDr. J. Š. (dále jen "vedlejším účastníkům") vydání rozhodnutí, že jsou oba "povinni společně a nerozdílně uhradit žalobci na náhradě škody částku 11.308,20 Kč s 10% úrokem z prodlení od 16. 5. 2001 do zaplacení". Stěžovatelka v žalobě dovozovala vznik škody ze skutečnosti, že vedlejší účastníci "v noci z 31. 3. 2001 na 1. 4. 2001" nechali provést oplocení části svého pozemku parc. č. 493/3 v k.ú Česká (dále jen "pozemku parc. č. 493/3"), a to jednak uzamykatelnou branou nacházející se při ústí cesty na veřejnou komunikaci procházející obcí Česká a jednak drátěným plotem při hranicích pozemku parc. č. 493/3 a pozemku parc. č. 485/3 v témže k.ú. ve vlastnictví společnosti SERVIS CENTRUM a.s.; přitom tato společnost stěžovatelce pronajímala nebytové prostory, k nimž uvedená cesta zajišťovala přístup, jenž tím byl znemožněn. Vedlejší účastníci dle tvrzení stěžovatelky tak způsobili, že její zaměstnanci museli být dne 2. 4. 2001 "posláni na nucenou dovolenou, jelikož nemohli nastoupit na pracoviště", přičemž "rovněž byla přerušena telefonní linka, střežení objektu a požární zabezpečení objektu" a "byli ve dnech 7. a 8. 4. 2001 tj. v sobotu a neděli nuceni pracovat na zakázce, která měla být uskutečněna ve dnech 2. 4. a 3. 4.2001", čímž stěžovatelce měly vzniknout "další mzdové náklady... včetně odvodů na sociálním a zdravotním pojištění" ve výši 5.162,- Kč a "v důsledku neuskutečněné zakázky pro firmu EXCALIBUR Production a.s." též škoda ve formě ušlého zisku ve výši 6.050,- Kč.
Soud prvního stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že mezi účastníky nebyl žádný věcný nebo závazkový vztah opravňující stěžovatelku k užívání pozemku vedlejších účastníků a jednání vedlejších účastníků nepřesáhlo předpoklady pro využití svépomoci jako jednání vylučujícího protiprávnost (§6 obč. zák.). Konstatoval, že na pozemek parc. č. 493/3 bez souhlasu vlastníků a bez povolení stavebního úřadu "dne 26. 3. v dopoledních hodinách vnikla... těžká zemní technika a začala výkopové práce pro uložení kanalizace", přičemž z charakteru tohoto jednání bylo zřejmé, že zásah se může "znovu opakovat". Postup vedlejších účastníků spočívající ve výstavbě oplocení, aby byl zamezen přístup na jejich pozemek, proto shledal soud za uvedených okolností přiměřeným povaze zásahu. Bylo též nesporné, že k odstranění plotu nakonec došlo, a okolnost, že nebyla odstraněna uzamykatelná brána, ani sama stěžovatelka za překážku pro svoji hospodářskou činnost nepovažovala. V době vzniku oplocení měl vlastník pozemku parc. č. 485/3 na základě dohody zajištěn přístup na něj přes pozemek jiného vlastníka (Ing. M.); cesta vedoucí přes pozemek vedlejších účastníků tak podle soudu prvního stupně "nebyla jediným možným přístupem" do nebytových prostor pronajatých stěžovatelce. Odvolací soud tento rozsudek v záhlaví uvedeným rozhodnutím jako věcně správný potvrdil, sdíleje jeho skutková zjištění, jakož i právní závěry.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala 1/ že "přístup k provozovně přes pozemky Ing. M. ... existuje jen de iure v projektové dokumentaci, ovšem de facto neexistoval, resp. neexistoval v rozhodné době", 2/ že "postavení plotu, na rozdíl od postavení brány u výjezdu ze státní silnice mezi obcemi Česká u Brna a Kuřim, nemohlo bránit vjezdu vozidel, kterými měla být ničena a znečišťována cesta po pozemku parc. č. 493/3 v k.ú. Česká, ... bránilo však užívání průmyslového objektu na pozemku parc. č. 485/3 v k.ú. Česká", 3/ že "svépomoc vlastníků pozemku by byla akceptovatelná, pokud by tímto způsobem nepůsobili škodu dalšímu subjektu rozdílnému od subjektu vůči němuž měla směřovat" a konečně 4/ že svépomoc byla uplatňována "nad přiměřený, resp. nezbytný rozsah".
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Co do námitek proti skutkovým zjištěním, zejména hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Tak tomu však v posuzovaném případě zjevně není a stěžovatelka opak ani netvrdí; oponenturou zjištění ohledně přístupu "přes pozemky Ing. M.", resp. absencí vlivu "postavení plotu" na "zabránění průjezdu vozidel" totiž toliko pokračuje v polemice se skutkovými závěry, k nimž obecné soudy dospěly po obsáhlém dokazování, a to zásadně uplatněním námitek, jež jim již dříve adresovala (viz procesní spis, č.l. 53 verte). Obecné soudy se s nimi vypořádaly nejen obšírně, nýbrž i způsobem, který nepostrádá racionální a logicky konzistentní základnu; pouhá možnost jiné skutkové verze, byť i obhajitelné, z něj hodnocení důkazů "excesivní" samozřejmě nečiní.
Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Tyto podmínky v dané věci splněny nejsou. Nemá totiž rozumnou oporu představa, že by v právním posouzení věci (v jejích jednotlivých částech) mohl být zahrnut prvek libovůle, resp. že výkladem rozhodného hmotného práva mohlo být porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces; právní názory, které soudy uplatnily za excesivní (svévolné) pokládat zjevně nelze. To je třeba vztáhnout specificky k výkladu normy, jež užívá tzv. relativně neurčitých pojmů, jímž je "bezprostřední hrozba" zásahu do práva a "přiměřenost" použité svépomoci hrozícímu zásahu (§6 obč. zák.), kdy o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, resp. vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů, je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria (přitom ale nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně). Taková situace v dané věci však nenastala; rozhodnou "bezprostřednost hrozby" a "přiměřenost" svépomoci dovodily soudy z adekvátní skutkové základny a uplatněná hlediska jejich chápání daly srozumitelně najevo.
Napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jakož i rozsudku soudu prvního stupně) nechybí ani smysluplné a srozumitelné odůvodnění.
Tvrzení, že napadeným rozhodnutím obecného soudu bylo porušeno i ustanovení čl. 11 odst. 1, věty druhé, Listiny, stěžovatelka nikterak nedoložila, a z rozhodného kontextu (právního či skutkového) se ani nepodává.
Je proto namístě uzavřít, že podmínky, za kterých obecným soudem provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu