ECLI:CZ:US:2007:3.US.919.06.1
sp. zn. III. ÚS 919/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Zuzanou Volfovou, advokátkou se sídlem v Trutnově, Svatojánské nám. 47, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, č.j. 21 Cdo 2111/2005-126, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 11. 2004, č.j. 26 Co 316/2004-100, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhl, aby je Ústavní soud zrušil. Je přesvědčen, že v řízení (napadenými rozhodnutími) došlo k porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, "protože případ nebyl posouzen spravedlivě".
Ve stěžovatelově věci o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od listopadu 2000 do června 2001 obecné soudy rozhodovaly opakovaně. Pro právní posouzení věci se stal klíčovým rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2003, č.j. 21 Cdo 1250/2003-64, jímž byla zrušena rozhodnutí předchozí, v němž dovolací soud vyslovil právní názor (žalobci nepříznivý), že "poškozenému ... přísluší i v době po rozvázání pracovního poměru provedenému z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) až c) zákoníku práce náhrada za ztrátu na výdělku (§195 zákoníku práce) v dosavadní výši, v jaké mu vznikl nárok ještě za trvání pracovního poměru", tj. že - naopak - není rozhodné následné snížení (příp. ztráta) příjmů poškozeného, vyvolaná okolnostmi, jež ve snížení jeho pracovního potenciálu nemají kauzální původ (kupříkladu "situací na trhu práce"). Na základě tohoto právního názoru soud prvního stupně žalobu stěžovatele zamítl, a odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil. V dovolání stěžovatel namítal, že o jeho nároku (za období od října 1988 do konce roku 1994) bylo (naopak) pozitivně rozhodnuto Okresním soudem v Trutnově rozsudkem ze dne 28. 3. 1995, č.j. 7 C 49/91-89, a jestliže žalovaný podle něj plnil, došlo "konkludentně k dohodě o tom, že renta bude vyplácena ve výši, jak stanovil soud", a tato dohoda podle jeho názoru "nemůže být měněna". Nejvyšší soud dovolání odmítl, když neshledal, že by napadené rozhodnutí mělo zásadní právní význam (§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.); o nároku stěžovatele nebylo rozhodnuto (zmíněný rozsudek Okresního soudu v Trutnově se vztahuje k jinému, předešlému, období), nemůže jít o dohodu o sporných nárocích podle §259 zákoníku práce (již proto, že zde není písemnosti) a dohoda podle §244 zákoníku práce není právním titulem, z něhož by mohl "vzniknout nárok na požadované plnění".
Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně namítá, že Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 28. 3. 1995, č.j. 7 C 49/91-81, sice vskutku "rozhodl o konkrétní dlužné částce za období říjen 1988-1994", avšak "jako předběžnou otázku velmi důkladně a pečlivě zjišťoval, zda nárok stěžovatele na doplatek vůbec existuje a konstatoval, že nárok byl prokázán, a ve vlastním výroku pak fakticky dopočetl konkrétní dlužnou částku". Odpovídající "zjištění" považuje stěžovatel za "závazné i pro další řízení, pokud účastníky tohoto dalšího řízení jsou totožní účastníci a předmětem dalšího sporu je pouze výše plnění"; přijmout opačný názor by znamenalo "popření pravomocného soudního rozhodnutí", které "oba účastníci respektovali a žalovaný po dobu cca 6 roků také plnil".
Podstatou ústavní stížnosti je tedy kritika z nesprávného právního posouzení věci obecnými soudy.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudů obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní (což stěžovatel ani netvrdí), nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
K tomu stěžovatel směřuje, poukazuje-li na čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, které byly v dané věci obecnými soudy užity, za protiústavní - v uvedeném smyslu - zjevně mít nelze.
I kdyby o nich mohla být pochybnost, oponentura předestřená stěžovatelem nemá ústavněprávní reflex proto, že jimi otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; soudy podaný výklad není zjevně svévolný, nepostrádá racionální základnu, ani nevybočuje ze standardů, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat; obecné soudy své právní názory rozumně a uspokojivě odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.
Ústavní soud však nevidí důvodu ani pro úsudek, že v rovině samotného podústavního práva je výsledek sporu, jenž byl obecnými soudy ustaven, nesprávný. Předchozí řízení (a jeho výsledek) ve věci Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 7 C 49/91 nevytváří ani věcnou ani procesní překážku pro samostatné (na něm nezávislé) řízení o nároku na náhradu za ztrátu na výdělku, jestliže je vztažena k jinému časovému období. Neplatí ani, že předchozí rozhodnutí o plnění může představovat i rozhodnutí o základu nároku na plnění jiné. Pro danou věc bylo podstatné, že o nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za žalobou vymezené období nebylo rozhodnuto soudem a že zde nebylo ani dohody o sporných nárocích podle §259 zákoníku práce; pak musel být uplatněný nárok posuzován jen z hlediska jeho zákonných předpokladů, zakotvených v ustanoveních §190 a násl. zákoníku práce, což se v řízení před obecnými soudy také fakticky stalo.
Je tedy zjevné, že požadavky, kladené na "spravedlivý proces", jak byly shora vyloženy (přičemž jiná ústavněprávní argumentace stěžovateli k dispozici zjevně není), obecné soudy respektovaly.
Lze proto uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, a kdy ústavní stížnost je důvodná, zde splněny nejsou.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu