ECLI:CZ:US:2007:3.US.929.06
sp. zn. III. ÚS 929/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. února 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. K., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Rudoleckým, advokátem v Hradci Králové, Tylovo nábřeží 367, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. září 2006, čj. 5 Afs 54/2005-96, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. ledna 2005, čj. 31 Ca 137/2004-58, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 9. března 2004, čj. 2011/130/2003-Jan, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí a z napadených rozhodnutí vyplývá, že se před správními soudy domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti platebním výměrům na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíců leden až prosinec 1999 a leden až prosinec 2000, na celkovou částku doměřené daně ve výši 3 165 936 Kč. Platební výměry byly vydány na základě kontroly provedené u stěžovatele v období od 19. července 2001 do 18. června 2002 specializovaným oddělením Finančního úřadu v Hradci Králové (dále též "správce daně"). Vzhledem k tomu, že obchod s kovovým odpadem byl v dané době hlavním předmětem podnikání stěžovatele, byl tento obchod i hlavním předmětem daňové kontroly. Žaloba stěžovatele proti rozhodnutí finančního ředitelství byla v záhlaví citovaným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové zamítnuta, následně byla zamítnuta i jeho kasační stížnost v záhlaví označeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti stručně rekapituluje proběhlé řízení a obsáhle cituje z rozhodnutí správních soudů. Dále pak předestírá argumenty pro jím tvrzenou protiústavnost napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V této souvislosti je nejprve třeba zdůraznit základní rozhraničení pravomocí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení III. ÚS 219/04, Sb.n.u.ÚS, sv. 33, str. 591 a konstantní judikatura). Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu podústavního práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů (srov. k tomu v literatuře např. Šimíček V., Imperativ ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů, Právník, sv. 138, č. 12/1999, str. 1081 násl.). Vyjádřeno jinými slovy, Nejvyšší správní soud, ani jakýkoliv jiný soud, není nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy ČR. Tomuto úkolu správní soudy v této věci dostály.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předně argumentuje, že byl porušen princip rovnosti účastníků v daňovém řízení, neboť mu nebylo umožněno nahlédnout do daňového spisu. K tomu postačí odkázat na ty pasáže rozsudku Nejvyššího správního soudu, které se otázce výkladu §23 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, věnují, a které nejsou ani ústavně nekonformní, ani nejsou rozporné se stěžovatelem citovanými právními závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. IV. ÚS 359/05 ze dne 28. března 2006 (stěžovatel nesprávně cituje neexistující nález sp. zn. IV. ÚS 359/02), neboť na rozdíl od věci sp. zn. IV. ÚS 359/05 bylo umožněno právnímu zástupci stěžovatele nahlédnout do spisu v maximálním možném rozsahu, a nebylo umožněno nahlédnout jen tam, kde pomůcky obsahovaly citlivé údaje o třetích subjektech. Ústavní soud odkazuje v tomto na citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 359/05, podle jehož právního závěru právo daňového subjektu nahlédnout do spisu "může být omezeno toliko na základě zákona, omezení musí sledovat legitimní cíl a musí být přiměřené co do volby prostředků. Za ústavně konformní interpretaci §23 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků lze proto označit pouze takovou, která zachovává přiměřenost omezení základního práva zvolením adekvátních prostředků". Z tohoto právního závěru neplyne neomezený přístup stěžovatele do spisu, jak v ústavní stížnosti dovozuje, ale zvolení takového postupu, který bude maximálně šetřit práva stěžovatele, a současně nepoškodí práva třetích osob. To ostatně plyne též z nálezu sp. zn. IV. ÚS 360/05 ze dne 20. listopadu 2006, podle něhož "nelze s ohledem na ústavní konformitu výkladu ustanovení §23 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků vykládat tak, že by striktně zakazovalo nahlížet do specifikovaných podkladů vůbec. Nebudou-li porušena práva ostatních daňových subjektů na ochranu údajů o nich, pak není důvodu odepřít daňovému subjektu nahlédnout do spisu v případě, že pomůckami konstruovaná daň využívá pouze údajů z dokladů a účetnictví, byť nesprávného a neúplného, samotného daňového subjektu" (zvýraznění doplněno). Při postupu podle §23 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků mají správci daně určité uvážení, přičemž to, zda nevykročily ze zákonného rámce, musí přezkoumávat v prvé řadě správní soudy, a Ústavní soud zasáhne toliko tehdy, pokud je zřejmé, že správní soudy ochranu základního práva stěžovatele neprovedly (např. cit. nález sp. zn. IV. ÚS 359/05). Tak tomu ovšem v tomto případě rozhodně není.
V dalších částech pak ústavní stížnost pozůstává z pouhé polemiky s některými pasážemi odůvodnění Nejvyššího správního soudu, aniž stěžovatel jakkoliv argumentuje ústavně relevantním způsobem. Ústavní soud nemohl pominout, že ve věci rozhodly dvě instance správního soudnictví, kterým zejména přísluší výklad norem podústavního práva, jehož údajné vady stěžovatel namítá. Stěžovatel tak ve svých argumentech pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu. Rozhodnutí Nejvyššího správní soudu je dostatečně pregnantně, racionálně přesvědčivým a logicky věcně odpovídajícím způsobem odůvodněno. Námitky stěžovatele v podstatě jen rekapitulují argumenty uváděné ve správní žalobě a kasační stížnosti, s nimiž stěžovatel před správními soudy neuspěl. V tomto ohledu proto postačí na napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu odkázat, aniž by bylo třeba vývody tam blíže rozvedené pro nadbytečnost znovu opakovat. Ústavní soud připomíná, že v kontextu své dosavadní judikatury se cítí být oprávněn výklad podústavního práva, provedený obecnými nebo správními soudy, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. obdobně např. sp. zn. III. ÚS 224/98 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 15, str. 17, a další).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu