ECLI:CZ:US:2007:3.US.946.07.1
sp. zn. III. ÚS 946/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. Janou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Palackého 33, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6 .2007, sp. zn. 3 Tdo 641/2007, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 8 To 414/2006, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. 1 T 112/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v článcích 36 a 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
V jednotlivostech stěžovatel především tvrdil, že skutkový stav nebyl v řízení před obecnými soudy (prvního a druhého stupně) dostatečně objasněn, a to zejména proto, že soudy nepřipustily důkazy obhajoby svědčící v jeho prospěch, v důsledku čehož byl skutek, který je mu kladen za vinu, podroben i nesprávnému právnímu posouzení. Tak, jak byl popsán ve výroku o vině, podle něj nenaplňuje znaky trestného činu vydírání spáchaného se zbraní; soudy obou stupňů se nezabývaly otázkou jeho poměru ke zbrani ani ke spolupachateli, jakož i k činnosti, kterou se zbraní prováděl. Stěžovatel má za to, že bylo prokázáno, že zbraň nebyla použita ani jím ani spoluobviněným, což vyplývá především ze svědecké výpovědi Dr. K. týkající se genetické expertízy; tento důkaz byl však odvolacím soudem použit "nesmyslně" a "nelogicky". Také část rozsudku, která pojednává o násilí v souvislosti s trestným činem vydírání, "nevychází z provedeného dokazování a trpí nepřesností"; není zřejmé, jakého násilí, pohrůžky násilí či jiné těžké újmy se měl dopustit a k jakému výsledku tato činnost směřovala. Obdobně ve vztahu k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele nelze podle stěžovatele z rozsudků obecných soudů zjistit, jakou škodu měl stěžovatel v úmyslu způsobit nebo o jaký neoprávněný prospěch mělo jít. Napadeným rozsudkům chybí specifikace "nejméně jednoho ze zákonných znaků" trestných činů, za které byl odsouzen, a odsouzení za trestný čin vydírání se zbraní bylo postaveno toliko na "rozporuplné" výpovědi poškozeného. Odvolací soud si pak vytvořil vlastní skutková zjištění, která neodpovídají provedenému dokazování. Žádný ze soudů se nevypořádal s rozpory ve svědecké výpovědi poškozeného, nepředestřel mu jeho původní výpovědi a nevyzval jej k vysvětlení těchto rozporů; ostatně není jednoznačné, že byl poškozeným při rekognici identifikován. Za porušenou pokládá stěžovatel i zásadu rovnosti stran, neboť soudy si "všímaly" více argumentů státního zástupce než obhajoby.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 17. 9. 2007 stěžovatel uvedl, že ani Nejvyšší soud nedokázal objasnit a vypořádat se s rozpory v důkazech, zejména výpovědích svědků, a v rozporech plynoucích z "nepochopení" genetické expertízy, a taktéž ponechal bez povšimnutí námitku porušení zásady in dubio pro reo.
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že stěžovatel (a spoluobžalovaný P. T.) byl napadeným rozsudkem městského soudu uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele dle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 2 let, který byl na zkušební dobu pěti let odložen. Oběma spoluobžalovaným byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce veřejného činitele a jakéhokoliv užívání či nošení střelné zbraně na dobu pěti let. O odvolání spoluobžalovaných a státního zástupce rozhodl krajský soud tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) d), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a nově oba spoluobžalované odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Nově byl také formulován trest zákazu činnosti a to tak, že oběma spoluobžalovaným byl uložen zákaz držet, nosit a užívat střelné zbraně na dobu pěti let. Odvolání obžalovaných odvolací soud podle §256 tr. řádu zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.
V rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 359/05 (jakož i mnoha jiných) Ústavní soud vymezil obecné podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu zásahu do pravidel spravedlivého procesu. Ohledně kategorie tzv. opomenutých důkazů (čehož se stěžovatel také dovolává) jde o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, avšak důkazní návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, případně zcela opomenut, "což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci" (ostatní uvažované typové situace "opomenutých" důkazů jsou v dané věci nepodstatné). Na druhé straně Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému; je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí.
Co do tvrzených vad při provádění a hodnocení důkazů platí, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro úsudek, že obecné soudy (prvního a druhého stupně) pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů - při organizaci provádění dokazování, stejně jako při hodnocení důkazů. Přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Stěžovatelovými námitkami se zabývaly již obecné soudy; adekvátně vyložily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že provedené důkazy (výpovědi svědků, genetická expertíza, protokol o ohledání místa činu, záznam o vyhodnocení GPS vozidla Městské policie Brno, výpis telefonů, lékařská zpráva o vyšetření poškozeného aj.) tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci. Odvolací soud také v podrobnostech rozvedl, proč navrhovaná doplnění dokazovaní jsou nadbytečná (výslechem MUDr. B., Mgr. M. K. a znaleckým posudkem). Z pohledu judikatury Ústavního soudu se tedy o tzv. opomenuté důkazy nejedná.
Tím nemůže být dovozeno ani porušení zásady rovnosti a zásady "in dubio pro reo", neboť je stěžovatel spojil právě s tvrzením deficitu spravedlivého procesu, založeného údajnou nesprávností (neúplností) skutkových zjištění.
Stěžovatel tedy v ústavní stížnosti opakuje výhrady, jež uplatnil již v předchozích stadiích řízení, a - nepřípustně - očekává, že rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již shora zaznamenáno, že postavení čtvrté opravné instance mu nepřísluší.
Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu