ECLI:CZ:US:2007:4.US.100.07.1
sp. zn. IV. ÚS 100/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 10. 2006, č.j. 28 Cdo 2822/2005-274, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 11. 1. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud ČR"), jímž Nejvyšší soud ČR v právní věci stěžovatele v postavení žalobce proti obchodní společnosti JP, a.s., v postavení žalované, o zaplacení částky 37.557 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 10 C 195/99, k dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc (dále jen "krajský soud"), ze dne 14. 6. 2005, č.j. 40 Co 1385/2004-255, dovolání stěžovatele zamítl a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatel se domníval, že Nejvyšší soud ČR při projednávání jeho dovolání nerespektoval ustanovení čl. 90, čl. 95 Ústavy České republiky a zasáhl tak do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jež je zakotveno v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel nejprve popsal průběh řízení před obecnými soudy, k čemuž připojil stručnou charakteristiku napadaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, stejně jako rozsudku krajského soudu ze dne 14. 6. 2005. Ve vztahu k napadanému rozsudku dovolacího soudu pak stěžovatel prohlašoval, že z jeho odůvodnění, v jehož rámci Nejvyšší soud ČR seznal uplatnění dovolacích důvodů stěžovatelem nikoliv po právu, nikterak nevyplývá, jakým způsobem se Nejvyšší soud ČR vypořádal s konkrétními dovolacími námitkami stěžovatele. Z odůvodnění napadaného rozsudku dovolacího soudu tak nelze zjistit, z jakých příčin nepovažoval Nejvyšší soud ČR za relevantní ty výhrady stěžovatele, dle nichž krajský soud při projednávání odvolání obchodní společnosti JP, a.s., opomenul určité, stěžovatelem v ústavní stížnosti specifikované, rozhodné okolnosti, neboť na argumentaci stěžovatele, v níž ten prokazoval naplnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), Nejvyšší soud ČR reagoval pouze obecným konstatováním, dle něhož odvolací soud dospěl k relevantnímu skutkovému shrnutí ze skutkových zjištění učiněných okresním soudem. Pokud se pak Nejvyšší soud ČR při posuzování dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, kterým bylo namítáno nesprávné právní posouzení věci krajským soudem, ztotožnil s právním názorem krajského soudu o platnosti odstoupení od nájemní smlouvy ze strany obchodní společnosti JP, a.s., ani v tomto směru Nejvyšší soud ČR své úvahy v odůvodnění jím vydaného napadaného rozsudku nerozvedl a zde tak zůstala pominuta výtka stěžovatele, dle níž obvyklým užíváním pronajatého pozemku nebylo v případě konkrétního smluvního vztahu účastníků jeho využívání v souladu s právním statusem tohoto pozemku, tedy k účelům zemědělským, nýbrž právě naopak, k účelům nezemědělským.
Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Šumperku, sp. zn. 10 C 195/99. Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti.
Ústavní soud poté vyzval účastníka řízení, Nejvyšší soud ČR, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřil. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření zdůraznil, že hmotněprávní stránka závisela v předmětné věci ve výrazné míře na skutkových zjištěních, která provedly soudy nižší instance. Jelikož Nejvyšší soud ČR vystupuje jako soud právního přezkumu, musel tak při svém právním posouzení vycházet z těch skutkových okolností, které byly právě nižšími soudy zjištěny. Tato důkazní východiska pak ovlivnila i samotné právní posouzení věci dovolacím soudem. V dalším Nejvyšší soud ČR stručně nastínil, z jakých příčin stěžovatel neuspěl se svým dovoláním v podobě těch uplatněných důvodů, jak je použil v dovolacím řízení a navrhl tak, aby Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele nevyhověl.
Vzhledem k tomu, že vyjádření Nejvyššího soudu ČR neobsahovalo žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebylo stěžovateli zasíláno na vědomí.
II.
Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z hlediska namítaných porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jelikož stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadá toliko rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho dovolání, Ústavní soud má za vhodné stěžovateli předně připomenout, zcela ve shodě se svou ustálenou judikaturou, že institut dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Ostatně již ve svém nálezu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 1/03, Ústavní soud judikoval, že: "právo na dovolání ústavně zaručeno není a tento mimořádný opravný prostředek, který zákon dává účastníkům civilního a trestního řízení k dispozici, jde tedy nad rámec ústavně zaručených procesních oprávnění" (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 1/03, publ. pod č. 153/2004 Sb.; dostupný také na www.judikatura.cz). S ohledem na zkoumanou problematiku pak Ústavní soud dále předesílá, že vnímá jako přirozené, pokud se rozhodnutí obecných soudů liší co do míry podrobnosti jejich odůvodnění, kdy tato je určována povahou jednotlivé záležitosti a současně, u rozhodnutí vyšších soudních instancí, rozsahem přezkumného rámce, který ovšem v řízení o mimořádných opravných prostředcích není natolik široký, jako u opravných prostředků řádných.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předkládá tvrzení, že dovolací soud nedostatečně odůvodnil rozsudek ze dne 18. 10. 2006, čímž způsobil zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. K této výtce stěžovatele Ústavní soud podotýká, že Evropský soud pro lidská práva sice požaduje pro naplnění kautel spravedlivého procesu splnění podmínky řádného odůvodnění soudního rozhodnutí, resp. považuje za nezbytné, aby soudní rozhodnutí v dostatečné míře uvádělo důvody, na nichž je založeno (srov. rozsudek ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku), ale současně připouští, že rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován s ohledem na okolnosti každého případu. K obecné povinnosti soudu odůvodnit své rozhodnutí pak Evropský soud pro lidská práva ve výše citovaném rozsudku doplňuje, že tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Jak vyplývá z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, dovolací soud se v rámci svých kompetencí vznesenými námitkami stěžovatele zabýval a vyložil, proč dovoláním napadené rozhodnutí krajského soudu shledal správným. Ač lze připustit, že odůvodnění napadaného rozhodnutí dovolacího soudu postrádá podrobnější rozvedení úvah Nejvyššího soudu ČR, napadaný rozsudek dovolacího soudu přesto splňuje kritérium přezkoumatelnosti. Ústavní soud rovněž nezjistil, že by postupem Nejvyššího soudu ČR došlo k porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny ústavní, neboť dovolací soud interpretoval a aplikoval občanský soudní řád a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), ústavněprávně konformním způsobem a z jeho postupu nevyplývají známky libovůle. Za tohoto stavu, kdy Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně souladným způsobem vyložil, proč bylo dovolání stěžovatele zamítnuto, nelze napadaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR označit za neoprávněně zasahující do základních práv a svobod stěžovatele.
Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti prohlašuje, že z odůvodnění napadaného rozsudku dovolacího soudu nelze zjistit, z jakých příčin nepovažoval Nejvyšší soud ČR za relevantní ty výhrady stěžovatele, dle nichž krajský soud při projednávání odvolání obchodní společnosti JP, a.s., opomenul určité, stěžovatelem v ústavní stížnosti specifikované, rozhodné okolnosti, zřejmě přehlíží, že tyto skutkové okolnosti byly známy již okresnímu soudu v době vydání rozsudku ze dne 4. 6. 2004 (zejm. č.l. 232-234). Soud I. stupně skutkové okolnosti, jak je stěžovatel uvádí ve své ústavní stížnosti, při rozhodování o žalobě stěžovatele uvážil, avšak naznal, že jejich význam pro řešení souzené záležitosti je omezený, neboť ani při jejich existenci nelze dovodit, že stěžovatel pronajal předmětný pozemek obchodní společnosti JP, a.s., k určitému účelu (zejm. č.l. 237). Krajský soud, který při projednávání odvolání obchodní společnosti JP, a.s., vycházel ze správných skutkových zjištění soudu I. stupně (č.l. 258), tento dílčí závěr okresního soudu převzal (zejm. č.l. 260-261). Jestliže tedy Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 18. 10. 2006 odkazuje na relevantní skutkové shrnutí, k němuž podle jeho přesvědčení dospěl krajský soud (č.l. 275), dává tímto stěžovateli na vědomí, že vadu, jak ji stěžovatel naznačuje ve svém dovolání, rozhodnutí krajského soudu ze dne 14. 6. 2005 nenese. S tímto hodnocením Nejvyššího soudu ČR se ostatně plně ztotožňuje rovněž Ústavní soud. V úvodu tohoto odstavce předestřené argumentaci stěžovatele stran pominutí zásadních skutkových okolností ze strany odvolacího, resp. dovolacího soudu, tak Ústavní soud nemůže přisvědčit. Pro úplnost pak Ústavní soud připojuje, že skutková okolnost stěžovatelem specifikovaná pod bodem 5. (str. 5 ústavní stížnosti) postrádá oporu v soudním spise (srov. č.l. 48).
Má-li stěžovatel za to, že Nejvyšší soud ČR se v odůvodnění napadaného rozsudku nevypořádal s jeho výtkou, dle níž obvyklým užíváním pronajatého pozemku nebylo v případě konkrétního smluvního vztahu účastníků jeho využívání v souladu s právním statusem tohoto pozemku, tedy k účelům zemědělským, nýbrž právě naopak, k účelům nezemědělským, v tomto Ústavní soud stěžovateli musí přisvědčit. Dospěl-li ovšem Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 18. 10. 2006 k závěru, že nižšími instancemi zjištěné okolnosti nepochybně naplňují skutkovou podstatu ve smyslu ustanovení §679 odst. 1 občanského zákoníku (č.l. 275), bylo již nadbytečné, aby se podrobněji zabýval právní konstrukcí stěžovatele stojící na zcela opačném stanovisku. Pouze na okraj pak Ústavní soud doplňuje, že argumentace stěžovatele, v jejímž rámci on po krajském soudu, resp. po Nejvyšším soudu ČR, požadoval, aby za obvyklé užívání, tedy užívání přiměřené povaze a určení věci, pronajatého pozemku, který byl součástí zemědělského půdního fondu jako orná půda, považoval jeho využití k nezemědělským účelům, je zjevně neudržitelná.
Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Součást napadaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR tvořil taktéž výrok určující právo účastníků na náhradu nákladů dovolacího řízení. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele právě tímto výrokem, což ostatně stěžovatel ani netvrdil, také v této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je tato zjevně neopodstatněná, a proto ji jako takovou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu