ECLI:CZ:US:2007:4.US.1011.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1011/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti JUDr. M. H., zastoupeného Mgr. Filipem Berglem, advokátem se sídlem Praha 2, Americká 25, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2007, č.j. 20 Co 411/2006-361, a proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 22. 3. 2006, č.j. P 4/2005-253, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Obě napadená rozhodnutí se týkala svěření dvou nezletilých synů stěžovatele a vedlejší účastnice Jany H. (jedná se o pseudonym) do střídavé výchovy rodičů a určení výživného na dobu po rozvodu rodičů. Obsah napadených rozhodnutí není třeba dopodrobna rekapitulovat, neboť je účastníkům řízení znám.
Stěžovatel namítá porušení svého základního práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Mělo k němu dojít v důsledku neúplného zjištění skutkového stavu věci založeného v tomto případě nepřipuštěním stěžovatelových důkazních návrhů. Soud tak dospěl k nesprávným skutkovým závěrům a vadně posoudil provedené důkazy, což vedlo k nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení celé věci. Soudy tak nerespektovaly zásadu rovnosti účastníků v řízení, která rovněž vyplývá z Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel rovněž poukazuje na porušení základních práv jeho nezletilých synů, která vyplývají z mezinárodní Úmluvy o právech dítěte. Odkazuje na závěry judikatury Ústavního soudu týkající se podmínek svěření nezletilých dětí do střídavé péče.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Nymburce sp.zn. 13 P 4/2005, jakož i vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků.
Krajský soud se vyjádřil k údajnému porušení čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a odkázal na čl. 9, který zaručuje kontakt s oběma rodiči.
Okresní soud v Nymburce zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, jež bylo napadeno ústavní stížností.
Vedlejší účastnice řízení o ústavní stížnosti, matka nezletilých, P. H., v řízení zastoupená advokátem JUDr. Bohuslavem Sedlatým, podala vyjádření v tom smyslu, že ústavní stížnost není důvodná. Uvádí, že je to stěžovatel, kdo se chová v rozporu s právy dítěte. Dovozuje, že jednání stěžovatele vůči nezletilým synům poškozuje jejich vztah s matkou a následně i jejich psychický vývoj. Vedlejší účastnice navrhla ústavní stížnost zamítnout.
K ústavní stížnosti se vyjádřil i Městský úřad Poděbrady, který v řízení před obecnými soudy vystupoval jako opatrovník nezletilých dětí. Především vyjádřil přesvědčení, že soudy rozhodly plně v zájmu nezletilých dětí. Toto přesvědčení pak podložil odkazem na blíže rozvedené závěry znaleckých posudků, které byly v řízení provedeny. Vyjadřuje se i k některým argumentům stěžovatele použitým v ústavní stížnosti, které nepovažuje za objektivní a korektní.
Vyjádření byla stěžovali zaslána k replice. Stěžovatel setrval na svém závěru o protiústavnosti napadených rozhodnutí a stručně reagoval na jednotlivá vyjádření. Vzhledem k tomu, že žádné z vyjádření nebylo s jeho názory souhlasné, polemizuje s nimi a poukazuje na jejich nedostatky. V zásadě se však jedná jak ze strany ostatních účastníků řízení, tak ze strany stěžovatele o polemiku na úrovni prokazového skutkového stavu, nikoli nedostatků napadených rozhodnutí, které by snad měly mít rozměry protiústavnosti. V závěru stěžovatel uvádí, že byla s matkou nezletilých uzavřena nová dohoda, která nekoresponduje s výroky napadených rozhodnutí, avšak styk podle ní dle slov stěžovatele probíhá bezproblémově. Stěžovatel z toho vyvozuje závěr, že je na místě sladit faktickou a právní situaci.
Ústavní soud po prostudování výše uvedených podkladů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud opakovaně uvedl v souvislosti s opatrovnickou problematikou, jedná se o záležitost nanejvýš citlivou, složitou a individuální. Více než v jiných oblastech práva je třeba zohledňovat všechny detaily dané situace, aby soudce mohl dospět k závěru, který by byl právně vyvážený, fakticky dostatečně přesně reflektoval konkrétní situaci konkrétních účastníků řízení a skutečně přispíval k řešení problému, který neschopnost rodičů dohodnout se v záležitostech svých dětí představuje. Obtížněji než v jiných právních oblastech se zde stanovují pravidla a zásady všeobecně aplikovatelné na celou množinu těchto případů. Z tohoto důvodu leží zásadní břemeno posouzení toho kterého případu na obecných soudech, které jsou v bezprostředním kontaktu se všemi účastníky řízení a provádějí k věci dokazování.
Úkolem Ústavního soudu není detailní revize rozhodovací činnosti soudů obecných. Stojí mimo jejich soustavu jak orgán ochrany ústavnosti, oprávněný zasáhnout pouze v případě, že rozhodnutí soudů vykazuje závažné nedostatky, které mají za následek, že rozhodnutí je ústavně nesouladné. K takovému závěru je ovšem třeba něco víc, než jen nespokojenost jedné strany s výsledkem sporu. Právě v opatrovnických věcech bývá tato nespokojenost velmi osobně a výrazně prožívána. Snadno může vyvolat u účastníka řízení dojem, že rozhodnutí, které je subjektivně vnímáno jako velmi citelný zásah do jeho nejosobnější sféry, představuje zároveň zásah do jeho základních práv. Je však třeba odlišit zásah subjektivně vnímaný, způsobený rozhodnutím, se kterým se účastník vnitřně neztotožňuje, od zásahu vyvolaného skutečným pochybením soudu.
Stěžovatel namítá především, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav a následně vyvodily nesprávné závěry. Z předloženého spisu Okresního soudu v Nymburce však takový závěr nevyplývá. Posouzení všech provedených důkazů jednotlivě i ve vzájemné souvislosti je věcí obecného soudu. Ústavní soud může pouze konstatovat, že spisový materiál a závěry soudu nejsou v rozporu, který by signalizoval takové pochybení soudu, jež by mohlo mít vliv na ústavnost jeho rozhodnutí a sféru základních práv a svobod účastníků řízení.
Jestliže stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se střídavé výchovy a její závěry v tom směru, že "svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů nesmí být ústupkem jejich vzájemné rivalitě, ale vyjádřením kvalitního a pozitivního vztahu rodičů k dítěti"; to předpokládá toleranci, vyspělost a dobrou vůli všech zúčastěných. Rozhodnutí o střídavé výchově nezletilého dítěte by mělo vycházet z jejich společné vůle a dohody, schopnosti spolu komunikovat a spolupracovat a nezapojovat dítě do svých vzájemných problémů" (viz nález sp.zn. I.ÚS 48/04), nelze ani tento závěr zcela vytrhnout z kontextu konkrétního případu a aplikovat jej jako absolutně a bez dalšího platný. Jak bylo řečeno výše, z důvodů komplikovanosti opatrovnické problematiky je zejména věcí obecných soudů, aby zhodnotily individuální případ a dospěly k vyváženému závěru, který zohledňuje specifika dané situace, pokud své rozhodnutí náležitě odůvodní, což se v posuzovaném případě stalo. Nelze paušálně říci, že střídavá péče nemůže být nikdy správným krokem tam, kde rodiče nežijí ve shodě a bez problémů spolu nekomunikují. Nedostatky v komunikaci rodičů mohou mít různé příčiny a právě svěření nezletilých dětí do jejich střídavé péče může být impulzem, směrem k řešení této situace, jestliže jsou splněny zákonné podmínky pro tento postup. Ustanovení §26 odst. 2 zák.č. 94/1963 Sb. o rodině, ve znění pozdějších předpisů, které upravuje podmínky svěření do střídavé výchovy, o shodě nebo dohodě rodičů nehovoří.
Pokud se rodiče dobrovolně rozhodli napadené rozhodnutí odvolacího soudu nerespektovat a uzavřeli dohodu v jiném smyslu, není na Ústavním soudu, aby z tohoto důvodu rozhodnutí soudu rušil. Tento stav nenaznačuje automaticky protiústavnost napadeného rozhodnutí, nýbrž zrcadlí pouze vývoj situace v komunikaci mezi rodiči.
Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho základních práv, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu