ECLI:CZ:US:2007:4.US.1040.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1040/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. J., bez právního zastoupení, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. ledna 2007, sp. zn. 4 Tz 171/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v zastoupení JUDr. Jaroslava Baráka, advokáta se sídlem advokátní kanceláře Brno, Kounicova 10, předložil Ústavnímu soudu v zákonné lhůtě podání, splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť měl za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Shora označeným rozsudkem Nejvyšší soud ČR rozhodl o stížnosti pro porušení zákona, kterou ve prospěch obviněné Mgr. J. K. podal ministr spravedlnosti, tak, že zrušil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 26. října 2005, sp. zn. 1 T 95/2005, ve výroku o náhradě škody učiněném podle ustanovení §228 odst. 1 a §229 odst. 2 trestního řádu ve vztahu k poškozenému stěžovateli. Zrušena byla i další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Stěžovatel jakožto poškozený byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Stěžovatel ve svém podání uvedl, že v důsledku dopravní nehody, kterou způsobila obviněná Mgr. J. K., zemřela jeho dcera. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov byla obviněné uložena povinnost uhradit stěžovateli škodu ve výši 240.000,- Kč. Nejvyšší soud ČR při přezkoumávání zákonnosti výroku o náhradě škody dospěl k závěru, že výrok o náhradě škody se opíral o ustanovení §444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. května 2004, ačkoliv k dopravní nehodě došlo již dne 19. listopadu 2002. Vůči obviněné Mgr. J. K. tak byl podle Nejvyššího soudu ČR uplatněn nepřípustný princip pravé retroaktivity.
Stěžovatel má za to, že Nejvyšší soud ČR měl postupovat v souladu s principem proporcionality, který je popsán například v nálezech Ústavního soudu Pl. ÚS. 33/97 či III. ÚS 350/03. Podle názoru stěžovatel mohla být věc posouzena i na základě vyhlášky č. 32/1965 Sb., a v případě hodného zvláštního zřetele mohl soud stanovit odškodnění i nad rámec uvedené vyhlášky. Přičemž stěžovatel považuje usmrcení za případ hodný zvláštního zřetele. Soud prvého stupně tedy podle jeho názoru výrokem o náhradě škody nepochybil. Proto neměl Nejvyšší soud ČR věc posuzovat z hlediska nepřípustné retroaktivity, ale v širších souvislostech právě s ohledem na princip proporcionality.
S ohledem na uvedené okolnosti se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zrušil.
Poté, co Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i s obsahem spisu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 4 Tz 171/2006, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
V průběhu řízení Ústavní soud zjistil, že právnímu zástupci stěžovatele byl, na základě rozhodnutí České advokátní komory, ke dni 1. července 2007, pozastaven výkon advokacie. Přesto za dané situace Ústavní soud stěžovatele nevyzýval k zajištění si nového právního zastoupení, neboť s ohledem na charakter jeho ústavní stížnosti, jakož i s přihlédnutím k již učiněným krokům, se takový krok jevil jako nadbytečný.
K věci samé pak Ústavní soud především poukazuje na skutečnost, že vyhláška č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, na jejíž aplikaci stěžovatel poukázal pozbyla platnosti ke dni 1. ledna 2002, tedy před dopravní nehodou.
Stěžovatel tedy poukazuje na postup, který byl stejně nemožný jako postup, který byl Nejvyšším soudem ČR označen za nepřípustný. Pokud se stěžovatel domníval, že řešením by bylo aby Nejvyšší soud ČR ponechal v platnosti rozsudek soudu nalézacího, pro soulad s principem přiměřenosti, byť v rozporu se zákonem, pak Ústavní soud takový názor nesdílí.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Nezbytnou náležitostí je i dodržování platných zákonů. Pokud se tedy stěžovatel dovolává práva na spravedlivý proces, není možné zohlednit jeho subjektivní představy o spravedlivém procesu, podle kterých je nedodržení pravidel v pořádku, pokud to nepoškozuje jeho zájmy a naopak. Právo na spravedlivý proces je objektivní kritérium, kde je nezbytné zaručit rovnost a zákonnost vůči všem zúčastněným subjektům.
V postupu Nejvyššího soudu ČR proto není možné spatřovat zásah do zaručených práv, jak stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, ale naopak postup směřující k jejich zachování vůči všem účastníkům řízení, neboť postup Nejvyššího soudu ČR byl v souladu právě s čl. 36 a násl. Listiny.
Stěžovatel ani nebyl zbaven práva na náhradu škody, když jak v rozsudku soudu nalézacího, tak i v rozsudku Nejvyššího soudu ČR je patrné, že stěžovatel byl odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Právě v tomto řízení se může projevit stěžovatelem požadovaný princip proporcionality.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu