ECLI:CZ:US:2007:4.US.1055.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1055/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti RNDr. H. H., zastoupené Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se sídlem Bruntál, Žižkovo nám. 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 2. 2007, č.j. 21Cdo 1821/2006-120, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2005, č.j. 16Co 190/2005-74, a proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 8. 3. 2005, č.j. 11C 109/2004-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Soud I. stupně stížností napadeným rozsudkem vyhověl žalobě vedlejší účastnice řízení o ústavní stížnosti a rozhodl, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni dopisem žalované (stěžovatelky) ze dne 2. 4. 2004 je neplatné. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno odvolacím soudem. Následně podané dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud pro nepřípustnost.
Porušení svého základního práva na ochranu vlastnictví shledává stěžovatelka v tom, že soudy všech stupňů neposoudily věc shodně jako ona, a v konečném důsledku byl jejich rozhodnutím postižen její majetek. Dále stěžovatelka tvrdí porušení svých základních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť nabyla dojmu, že soudy "stranily" vedlejší účastnici. K porušení čl. 37 odst. 3 Listiny uvádí, že soudy rozhodly o něčem jiném, než čeho se vedlejší účastnice domáhala.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka sama neuvádí žádné argumenty, které by zpochybňovaly ústavnost napadených rozhodnutí. Ústavní stížnost je pouze vyjádřením nespokojenosti se způsobem, jakým soudy věc rozhodly, a opětovným uplatněním vlastního pohledu na věc, se kterým se však soudy v odůvodněních svých rozhodnutí patřičně vypořádaly. Ústavní soud tedy nemá, co by k tomu dodal. Ve vztahu k námitkám obsaženým v ústavní stížnosti lze odkázat na napadená rozhodnutí, neboť se těmito námitkami zabývají, třebaže ani po jejich opakovaném posouzení nedospívají ke stejnému závěru jako stěžovatelka. Tato skutečnost ovšem není s to založit porušení základních práv a svobod stěžovatelky.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavních garancí, tj. z pohledu, zda v řízení před obecnými soudy a rozhodnutím z něj vzešlým nebyla dotčena práva nebo svobody chráněné ustanoveními ústavního pořádku. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší posuzovat napadaná rozhodnutí po stránce tzv. podústavního práva, jakkoli to po něm stěžovatelka požaduje.
Vzhledem k tomu, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat porušení jejích základních práv, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu