ECLI:CZ:US:2007:4.US.1077.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1077/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. listopadu 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. N., zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Novákem, PhD., advokátem, AK Komunardů 36, 170 00 Praha 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2007, č. j. 2 As 67/2005-64, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 20. 1. 2004, čj. 7213/10453/2003/OŽP-Ma, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Ve své včas podané ústavní stížnosti žádá stěžovatelka zrušení výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu spolu s výrokem, že tímto rozsudkem bylo porušeno její právo činit, co není zákonem zakázáno, zaručené jí článkem 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle článku 36 Listiny. Dále stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 20. 1. 2004, č. j. 7213/10453/2003/OŽP-Ma, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost odstranit protiprávní stav spočívající ve vybudování oplocení a zpevněné plochy na pronajatém lesním pozemku.
Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 7 Ca 63/2004, zjistil Ústavní soud následující. Rada města Jílové u Prahy usnesením ze dne 10. 7. 1996 vyslovila souhlas s oplocením a pronájmem pozemku č. parc. 124/8 v kat. území Luka pod Medníkem stěžovatelce. Městský úřad v Černošicích rozhodnutím ze dne 16. 5. 2003, č. j. Zem 221/10573/03Mi/O, uložil stěžovatelce odstranit protiprávní stav na tomto pozemku spočívající v oplocení a vydláždění parkovací plochy. Krajský úřad Středočeského kraje rozhodnutím ze dne 20. 1. 2004, č. j. 7213/10453/2003/OŽP-Ma, změnil napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že ve výroku rozhodnutí protiprávní stav vymezil jako využívání lesních pozemků k jiným účelům (stavby, oplocení apod.) a zabraňování vstupu do lesa a využívání lesa veřejností. Dle názoru odvolacího orgánu vybudování oplocení za účelem zabránění vstupu veřejnosti na lesní pozemek porušuje ustanovení §32 odst. 7 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 5. 2005, č. j. 7 Ca 63/2004-35, stěžovatelčinu správní žalobu zamítl, neboť oplocení z důvodů jiných, než jsou uvedeny v ustanovení §32 odst. 7 zákona o lesích, což je případ stěžovatelky, není dovoleno. Nejvyšší správní soud stěžovatelčinu kasační stížnost zamítl rozsudkem ze dne 11. 1. 2007, č. j. 2 As 67/2005-64. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že dle ustanovení §32 odst. 7 zákona o lesích nelze les oplotit z důvodů vlastnických nebo účelově zaměřených k omezení obecného užívání lesa; jedná se o ustanovení omezující primárně vlastníka lesa. Ustanovení §20 odst. 4 zákona o lesích, o něž se opírá stěžovatelka, umožňující vlastníku lesa povolit výjimku ze zákazu stavění oplocení v lese, je nutno chápat ve spojení s ustanovením §32 odst. 7 zákona o lesích, tedy je možno výjimku udělit jen v zákonem stanovených případech, a to k vybudování lesní školky, k ochraně lesních porostů před zvěří, oplocení obor a k farmovému chovu zvěře. Obě citovaná ustanovení nelze vidět izolovaně, protože jinak by bylo možno dojít k absurdnímu závěru, že vlastník lesa sice není oprávněn oplotit les např. z důvodu zamezení obecného užívání lesa, avšak mohl by povolit postavení takového plotu nájemci.
Stěžovatelka je přesvědčena, že Nejvyšší správní soud nesprávně posoudil vztah mezi ustanovením §20 odst. 4 a §32 odst. 7 zákona o lesích. Pokud by byl přijat právní názor Nejvyššího správního soudu, bylo by ustanovení §20 odst. 1 písm. b) zákona o lesích zakazující stavění oplocení bez souhlasu vlastníka lesa obsolentní. Dle názoru stěžovatelky vlastník lesa i osoba v lese hospodařící jsou oprávněni v lese vybudovat oplocení k ochraně lesních porostů před zvěří a oplocení obor nebo k farmovému chovu zvěře bez nutnosti vyžádat si u vlastníka lesa udělení výjimky, neboť ustanovení §32 odst. 7 to výslovně připouští. Naopak udělení výjimky vlastníkem lesa je nezbytné pro vybudování oplocení z jakéhokoli jiného účelu, což vyplývá z ustanovení §20 odst. 4 zákona o lesích. Jinými slovy, každý je oprávněn vybudovat v lese oplocení, je-li mu udělena výjimka vlastníkem lesa, k libovolnému účelu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem odporuje ustanovení článku 2 odst. 3 Listiny, neboť stěžovatelce nedovoluje činit to, co není zákonem zakázáno v situaci, kdy stěžovatelce byla vlastníkem lesa udělena výjimka ze zákazu uvedeného v ustanovení §20 odst. 1 písm. b) zákona o lesích. Dle mínění stěžovatelky měly správní orgány a soudy přihlédnout k plynutí času, neboť dlážděná plocha a oplocení byly zbudovány v roce 1996 v dobré víře stěžovatelky v souhlas vlastníka lesa a příslušný orgán je po dobu osmi let mlčky toleroval. Stěžovatelka si není vědoma, že by svým počínám porušovala obecný zájem do takové míry, že by bylo nutno odstranit stavbu postavenou v dobré víře a se souhlasem vlastníka lesa. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřuje v tom, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal s jejími námitkami a že vyložil relevantní ustanovení zákona o lesích způsobem, který je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a představuje přepjatý formalismus.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi vyložil podmínky, při jejichž splnění má nesprávná aplikace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jde o případy konkurence norem jednoduchého práva, kdy Ústavní soud sleduje, zda ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (srov. např. nález III.ÚS 256/01, Sb. n. u. sv. 25, str. 287, a další), dále případy konkurence interpretačních alternativ, kdy nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné určité normy jednoduchého práva (srov. např. nález III. ÚS 114/94, Sb. n. u. sv. 3, str. 45), a konečně o případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem (srov. nález I.ÚS 549/2000, Sb. n. u. sv. 22, str. 65).
Stěžovatelka argumentaci ve své ústavní stížnosti zaměřuje na druhou z uvedených variant, neboť předkládá jinou interpretaci vztahu mezi ustanovením §20 odst. 4 a ustanovením §32 odst. 7 lesního zákona, přičemž odlišný výklad přijatý obecnými soudy označuje za odporující Listině. Ústavní soud k tomu upřesňuje, že za situace, kdy právo umožňuje dvojí výklad, nelze pominout, že na poli veřejného práva mohou státní orgány činit pouze to, co jim zákon výslovně umožňuje (srov. např. nález IV. ÚS 666/02, Sb.n.u., sv. 31, s. 291), a proto je-li k dispozici více výkladů veřejnoprávní normy, je třeba volit ten, který vůbec, respektive co nejméně zasahuje do toho kterého základního práva či svobody (srov. nález I. ÚS 643/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Předpokladem pro to, aby mohl Ústavní soud posoudit, zda a která z nabízených interpretačních alternativ lépe šetří stěžovatelčina ústavně zaručená práva a mohl se k ní poté přiklonit, je skutečnost, že obě možnosti výkladu jsou obhajitelné z hlediska logiky, rozumnosti a uznávaných právních zásad. Ústavní soud však v projednávané věci tyto podmínky nemá za splněné a plně se ztotožňuje s výkladem relevantních zákonných ustanovení podaným obecnými soudy. Interpretace, již zastává stěžovatelka, neobstojí, neboť, jak správně poukázal Nejvyšší správní soud, by byla absurdní, odporovala by logice a vedla by k závěru zcela zřetelně nerespektujícímu zásadu nemo plus iuris ad alium tranferre potest quam ipse habet (nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má). Stěžovatelka může cítit určitou nespravedlnost v situaci, kdy učinila všechny kroky, které k legálnímu vybudování oplocení považovala za nutné, načež tyto byly následně shledány nedostačujícími; to však nemůže opodstatnit to, aby soudy - včetně soudu Ústavního - zohledňujíce zájmy stěžovatelky, přijaly zjevně nesmyslný výklad dotčených právních norem.
Stěžovatelka taktéž namítá, že oplocení a zpevněnou plochu vybudovala v dobré víře na základě ohlášení stavby Městskému úřadu v Jílovém u Prahy a souhlasu městské rady.
Ke znakům právního státu a mezi jeho základní hodnoty patří neoddělitelně princip právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy), jehož nepominutelným komponentem je nejen předvídatelnost práva, nýbrž i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky. Podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státě je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci (srov. nález II. ÚS 487/03, Sb.n.u. sv. 37, str. 383).
Jednou z podmínek, jejichž splnění opravňovalo stěžovatelku k vybudování oplocení a zpevněné plochy, bylo udělení výjimky z povinnosti obhospodařování lesa dle ustanovení §13 zákona o lesích, případně rozhodnutí o odnětí pozemků plnění funkcí lesa ve smyslu ustanovení §15 zákona o lesích, kterážto rozhodnutí byl oprávněn vydat orgán státní správy lesů. Ústavní soud zkoumal, zda se zřetelem ke všem okolnostem případu mohla stěžovatelka považovat usnesení městské rady za takové rozhodnutí a dospěl k závěru, že nikoli. Ani město Jílové u Prahy, ani v něm sídlící městský úřad nebyly orgány státní správy lesů a nebyly tudíž oprávněny vydat rozhodnutí dle ustanovení §13 nebo 15 lesního zákona; tímto orgánem byl příslušný okresní úřad [srov. §48 odst. 1 písm. f) a §48 odst. 3 zákona o lesích]. Usnesení městské rady vyjadřující souhlas s nájmem pozemku a se zbudováním oplocení (souhlas k vydláždění plochy udělen nebyl) je právním úkonem obce vystupující v pozici vlastníka hospodařícího se svým majetkem jako kterýkoli jiný vlastník. Obecně řečeno může každý vlastník udělit jinému souhlas k čemukoli, avšak takový souhlas ještě nutně nemusí vyvolat vlastníkem zamýšlené (nebo jím ani nezamýšlené, ale adresátem souhlasu očekávané) právní účinky, jinak formulováno, souhlasné stanovisko vlastníka nemůže převážit nad zákonným zákazem. Nelze trvat na zachování právní jistoty, jež byla, ač v dobré víře, nabyta v rozporu s právem (srov. nález II. ÚS 349/03, publikováno http://nalus.usoud.cz). Nicméně udělení souhlasu s vybudováním oplocení má určitou právní relevanci, poněvadž jej lze posoudit jako vyjádření vlastníka dotčených pozemků určených k plnění funkcí lesa, jež je náležitostí žádosti o odnětí pozemků plnění funkcí lesa [srov. ustanovení §1 písm. j) vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 77/1996 Sb., o náležitostech žádosti o odnětí nebo omezení a podrobnostech o ochraně pozemků určených k plnění funkcí lesa]. Stěžovatelka tedy postupovala správně, že si vyžádala souhlas vlastníka lesa, nicméně tento souhlas nenahrazuje rozhodnutí orgánu státní správy lesů, neboť je toliko jedním z předpokladů pro jeho vydání.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu