ECLI:CZ:US:2007:4.US.1123.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1123/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti P. B., právně zastoupeného JUDr. Zdeňkem Svobodou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Sokolov, Staré nám. 67, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. ledna 2007, sp. zn. 7 Tdo 1347/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť měl za to, že Nejvyšší soud ČR rozhodl nesprávně.
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově byl stěžovatel shledán vinným z trestného činu pojistného podvodu podle ustanovení §250a odst. 1 a 3 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu 30 měsíců. O odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni tak, že rozsudek zrušil a stěžovatele nově shledal vinným z trestného činu pojistného podvodu podle ustanovení §250a odst. 1 trestního zákona a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu 18 měsíců. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR shora uvedeným usnesením.
Stěžovatel ve svém podání uvedl, že ve svém dovolání označil proti čemu směřuje, označil výrok o vině a o trestu a rovněž důvod, který spatřoval v nesprávném právním posouzení skutku. Uvedl rovněž, že se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a zproštění obžaloby. Přestože dovolání neobsahovalo přesné uvedení příslušného ustanovení trestního řádu, obsahovalo důvod dovolání podle ustanovení §250b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Na základě výzvy bylo dovolání doplněno, avšak rovněž bez uvedení konkrétního ustanovení zákona, což stěžovatel provedl dalším doplněním, které však bylo soudu doručeno po uplynutí stanovené lhůty. Vzhledem k uvedeným okolnostem bylo dovolání odmítnuto. Stěžovatel je však přesvědčen, že jeho dovolání mělo všechny podstatné náležitosti a Nejvyšší soud ČR rozhodl v jeho věci nesprávně.
S ohledem na uvedené okolnosti se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Poté, co Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i s obsahem spisu Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 3 T 167/2004, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Podle čl. 83 Ústavy ČR je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Předně je proto třeba uvést, že stěžovatel neuvedl žádnou ústavně právní argumentaci, o kterou by opíral své přesvědčení, že v jeho případě Nejvyšší soud ČR postupoval protiústavním způsobem.
Pokud stěžovatel ve svém podání uvedl, že Nejvyšší soud ČR jednal v rozporu se zákonem, mohlo by přicházet v úvahu zkrácení v právu na spravedlivý proces. Toto právo však neznamená, že soud vydá rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale že je mu zajištěno spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud ČR se neodchýlil od procesních principů, které mu ukládá zákon. Jak plyne z čl. 95, soudce je při rozhodování vázán zákonem. Pokud zákonné vymezení náležitostí dovolání stěžovatel nesplnil, není možné absenci zákonem požadovaného údaje shledávat v postupu Nejvyššího soudu ČR. Pokud stěžovatel uvedené pochybení odstranil podáním, které učinil teprve po uplynutí lhůty, kterou mu k tomu soud poskytnul, není možné spatřovat v tom špatný postup soudu.
Jak je z předložených materiálů patrné, stěžovatel podal v zákonné lhůtě dovolání, které ovšem postrádalo konkretizaci ustanovení, o které své dovolání opírá. Soud prvého stupně mu dal dodatečnou lhůtu k odstranění této vady, na kterou stěžovatel reagoval doplněním dovolání, které ovšem učinil teprve po uplynutí stanovené lhůty.
Nedodržení zákonem stanoveného požadavku na nezbytné náležitosti dovolání by nebylo možno posuzovat shovívavěji ani v případě, kdy by takové podání učinil stěžovatel sám. Tím spíše je třeba vzít v úvahu, že dovolání je institut, k jehož podání je nezbytné právní zastoupení, právě proto, aby se zabránilo takovým pochybením. Pokud se v projednávané věci právní zastoupení minulo účinkem a stěžovatel byl odmítnut pro vady podání, není na vině postup Nejvyššího soudu ČR.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že pokud nebyla k ústavní stížnosti přiložena plná moc právního zástupce, nevyzýval k odstranění této vady podání s ohledem na zjevnou neopodstatněnost věci.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu