ECLI:CZ:US:2007:4.US.1152.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1152/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky - společnosti Kamax Strašice, s.r.o., IČ 257 05 938, se sídlem Davle, Na Jeřábu 284, právně zastoupené Mgr. et Mgr. Romanou Hiklovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Růžová 17/1416, směřující proti výroku III. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. února 2007, sp. zn. 18 Co 31/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení výroku III. rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, neboť má za to, že jím bylo narušeno její ústavní právo podle kterého mohou být povinnosti ukládány jen na základě zákona a jen v jeho mezích zaručené v čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále práva na veřejné projednání věci v přítomnosti účastníka řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Krajský soud měl rovněž porušit právo nebýt podroben nuceným pracím nebo službám podle čl. 9 Listiny a právo podnikat a získávat prostředky pro životní potřeby prací zaručené v čl. 26 Listiny. mělo dojít k zásahu do práva na právní pomoc zaručenou v čl. 37 odst. 2 Listiny.
Usnesením Okresního soudu v Rokycanech ze dne 13. března 2006, č.j. 6 Nc 2088/2006-4, ve znění opravného usnesení ze dne 27. dubna 2006, č.j. 6 Nc 2088/2006-7, byl nařízena exekuce na majetek stěžovatelky (povinné) a provedením exekuce byla ustanovena exekutorka JUDr. Vendula Flajšhansová. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni shora napadeným usnesením tak, že návrh na nařízení exekuce a pověření JUDr. Vendula Flajšhansové k provedení exekuce zamítl (výrok I), stanovil, že účastníci nejsou povinni hradit náklady exekuce (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že exekuční titul byl dodatečný platební výměr proti podnikateli L. K. Předmětem exekuce byla nemovitost, kterou tento podnikatel převedl na stěžovatelku. Podle rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 6. ledna 2005, č.j. 6 C 2022/2004-33, však kupní smlouva, na jejímž základě se stala stěžovatelka vlastnicí předmětných nemovitostí, byla vůči oprávněnému (Finančnímu úřadu v Rokycanech) právně neúčinná. Po zohlednění této okolnosti zrušil odvolací soud rozhodnutí o nařízení exekuce.
Stěžovatelka dále uvedla, že mimo odvolání podala rovněž návrhy na vyloučení věcí z exekuce (sp. zn. 4 C 113/2006 a sp. zn. 4 C 106/2006), přičemž i v těchto řízeních byla úspěšná.
V důsledku uvedeného postupu však stěžovatelce vznikly náklady spojené s domáháním se svých práv, které jí však rozhodnutím Krajského soudu v Plzni nebyly přiznány. Krajský soud rozhodl o odvolání stěžovatelky v neveřejném zasedání a stěžovatelce ani neposkytl prostor pro vyjádření se, zda se náhrady nákladů řízení domáhá. Stěžovatelce při hájení jejích práv vznikly náklady spojené se zastupováním a se soudním poplatkem.
Nepřiznáním náhrady nákladů se stěžovatelka cítí být zkrácena ve svých zaručených právech, a proto se domáhala, aby Ústavní soud napadený výrok zrušil.
Poté, co Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i s obsahem spisu Okresního soudu v Rokycanech sp. zn. 6 Nc 2088/2006, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Stěžovatelka přiložila k ústavní stížnosti i soudní rozhodnutí, mající vztah k projednávané věci. Mimo napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a jemu předcházející rozhodnutí Okresního soudu v Rokycanech, přiložila i zmíněné rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ. Z něj, jakož i z výpisu z obchodního rejstříku Ústavní soud zjistil, že L. K., vůči němuž byly vydány platební výměry k jejichž uhrazení byla exekuce nařízena, byl původně jediným společníkem stěžovatelky. V současné době je jediným společníkem jeho syn, přičemž L. K. je společně se synem jednatelem stěžovatelky.
Ze spisu obecného soudu Ústavní soud shledal průběh řízení ve věci samé a shledal, že v podáních stěžovatelky v již citovaných věcech vedených u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 4 C 113/2006 a 4 C 106/2006, týkajících se návrhu na vyloučení věcí z exekuce, jejichž kopie byly založeny i ve spisu sp. zn. 6 Nc 2088/2006, se stěžovatelka domáhala náhrady nákladů řízení. Naproti tomu v odvolání proti rozhodnutí č.j. 6 Nc 2088/2006-4 a č.j. 6 Nc 2088/2006-7, stěžovatelka neuvedla žádné informace týkající se náhrady nákladů řízení (č.l. 9).
I s ohledem na citované podklady vydal Krajský soud v Plzni stěžovatelkou napadené rozhodnutí.
Z předložených podkladů však není patrné, že by stěžovatelce byla uložena jakákoliv povinnost, natož nezákonná a mimo zákonem stanovené meze, jak stěžovatelka namítala s odkazem na čl. 4 odst. 1 Listiny. Stěžovatelce nebyla toliko přiznána náhrada nákladů, jichž se však ani sama před rozhodnutím o odvolání nedomáhala.
Právo na projednání věci veřejně a v přítomnosti účastníka řízení, zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny, není možno chápat izolovaně a absolutně. Ustálený přístup chápe nezbytnost veřejného projednáním věci samé, zejména v trestních věcech a v posuzování hmotných práv. V ostatních případech tedy není nevyhnutelná. Tuto okolnost reflektuje i konkrétní právní úprava, která formou zákona stanoví, kdy není nařízení veřejného projednání nezbytné. Taková situace nastala právě v případě řízení jež stěžovatelka napadla a krajský soud postupoval podle ustanovení §214 odst. 2 písm. d) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), ve vztahu k §219a odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Izolovanost výkladu základního práva stěžovatelkou spočívá v opomenutí další části čl. 38 odst. 2 Listiny, která zaručuje každému, že řízení v jeho věci proběhne bez zbytečných průtahů. V daném případě byl postup soudů obou stupňů plynulý a rozhodnutí byla vydána bez zbytečných odkladů v přiměřené, resp. v zákonné lhůtě.
Současně není možno právo dané v čl. 38 odst. 2 Listiny chápat bez vztahu k dalším zaručeným právům. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý svého práva domáhat stanoveným postupem. Stanovený postup, využití opravného prostředku proti rozhodnutí založeném na špatném posouzení pasivní legitimace účastníka řízení, v sobě zahrnuje bezprostřední uplatnění všech námitek a požadavků, bez ohledu na případné další jednání, které, s ohledem na zjevné pochybení soudu prvého stupně, nebylo možno ani očekávat. Pokud tedy stěžovatelka, jak uvedeno i výše, neuplatnila veškeré své nároky přímo v odvolání, není cestou ke zhojení jejího opomenutí to, že by Ústavní soud měl vyhovět její ústavní stížnosti.
Podle ustanovení §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je oprávněn podat ústavní stížnost každý, kdo tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem, bylo porušeno jeho základní právo či svoboda zaručená ústavním pořádkem. Rozhodnutím které stěžovatelka v ústavní stížnosti napadla, bylo vyhověno jejímu návrhu v plném rozsahu jejího požadavku. Pokud soud nevyhověl návrhu v části, kterou ve svém odvolání neuvedla, není možné v takovém rozhodnutí shledat, s ohledem na výše uvedené, zkrácení v jejich základních právech.
V daném případě tak Ústavní soud vzal v úvahu i použití principu proporcionality, který zohledňuje vzájemný vztah jednotlivých nároků stěžovatelky v dané věci. Rychlost vyřízení jednoduché věci v souladu se zákonem, spojené s opomenutím uplatnění veškerých nároků, zde stojí proti požadavku stěžovatelky na veřejnost a přítomnosti u jednání. Současně pak požadavek stěžovatelky na zrušení rozhodnutí kterým jí bylo vyhověno, není, z hlediska proporcionality, akceptovatelný jen pro nespokojenost s rozhodnutím o nákladech řízení.
Z napadeného rozhodnutí není patrné, že by stěžovatelce bylo odepřeno právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Právo stěžovatelky nebýt podroben nuceným pracím či službám (čl. 9 Listiny) jakož ani právo podnikat a získávat prostředky pro získání obživy prací (čl. 26 Listiny) pak napadeným rozhodnutím ani, ze své podstaty, dotčeno být nemohlo.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovateli tvrzené pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu