ECLI:CZ:US:2007:4.US.1191.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1191/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele Ing. J. P., zastoupeného JUDr. Hynkem Applem, advokátem se sídlem v Přerově, Jiráskova 9, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 3. 2007, č.j. 4 Cmo 495/2006-143, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 10. 5. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (dále jen „vrchní soud“), jímž ten v právní věci stěžovatele v postavení žalobce proti obchodní společnosti IMOS group, s.r.o., v postavení žalované 1) a P. S. v postavení žalovaného 2), o zaplacení náhrady škody 4.500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) pod sp. zn. 3 Cm 48/2004, k odvolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu ze dne 10. 8. 2006, č.j. 3 Cm 48/2004-112, tento rozsudek soudu I. stupně potvrdil a upravil právo účastníků na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatel se domníval, že vrchní soud vydáním napadaného rozsudku porušil jeho ústavně zaručená práva, právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu, jež jsou zakotvena v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel přednesl výhrady stran procesu dokazování, jak k tomuto přistoupily krajský a vrchní soud. V tomto směru stěžovatel předně tvrdil, že obecné soudy neprovedly zásadní důkaz, jmenovitě důkaz listinou, která je v listině s názvem Dispoziční povinnosti ke směnce uložené do advokátní úschovy označena jako směnka, přičemž tento svůj postup obecné soudy v jimi vydaných rozhodnutích nikterak neodůvodnily. Stěžovatel se dále nebyl s to ztotožnit s hodnocením důkazů učiněným obecnými soudy, kdy tyto nesprávně uzavřely, že v právní věci stěžovatele shromážděné důkazy neprokazují vznik škody na straně stěžovatele.
V dalším stěžovatel prohlašoval, že obecné soudy v předmětné záležitosti nesprávně vyřešily otázku subjektu nesoucího břemeno důkazní. Podle přesvědčení stěžovatele totiž nebylo jeho povinností doložit existenci formálně platné směnky, naopak bylo na žalovaných, aby prokázali neexistenci formálně platné směnky. Takto předestřenou argumentaci stěžovatel ve své ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rovněž namítal, že vrchní soud se vadně vypořádal s jeho odvolací výtkou, dle níž nebyla-li listina označená jako směnka platná, nesl by plnou odpovědnost P. S., který ji jako směnku do úschovy převzal. Pokud tuto odvolací námitku stěžovatele vrchní soud považoval za zcela novou skutečnost v odvolacím řízení nepřípustnou, dopustil se tak nesprávného výkladu a aplikace ustanovení §205a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský soudní řád“).
Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 3 Cm 48/2004. Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti.
II.
Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadeného rozhodnutí vrchního soudu z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K námitkám stěžovatele stran procesu dokazování před krajským a vrchním soudem považuje Ústavní soud za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nepřísluší mu znovu hodnotit provedené důkazy, ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavnímu soudu přísluší posoudit toliko to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že neprovedly zásadní důkaz, jmenovitě důkaz listinou, která je v listině s názvem Dispoziční povinnosti ke směnce uložené do advokátní úschovy označena jako směnka. K tomuto jej Ústavní soud předně upozorňuje, že tato listina nebyla krajskému soudu, stejně jako vrchnímu soudu žádným z účastníků řízení předložena, přičemž není zřejmé, zda vůbec některý z účastníků řízení touto listinou disponuje (č.l. 113). Současně pak Ústavní soud nemohl přehlédnout, že z napadaného rozhodnutí vrchního soudu se bez pochybností podává, z jakých příčin vrchní soud nepřistoupil k provedení důkazu listinou označenou jako směnka, resp. proč nepostupoval ve smyslu §129 odst. 2 občanského soudního řádu (zejm. č.l. 147). Nejedná se zde tedy o případ tzv. opomenutého důkazu, který by opravňoval Ústavní soud k zásahu do nezávislého rozhodování obecných soudů.
Má-li stěžovatel za to, že obecné soudy vadně hodnotily obstarané důkazy, čehož důsledkem nesprávně uzavřely, že v právní věci stěžovatele shromážděné důkazy neprokazují vznik škody na straně stěžovatele, Ústavní soud k tomuto nemůže nepřipojit, že je úkolem právě obecných soudů, aby ty hodnotily důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pak pečlivě přihlížely ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Obecné soudy tak v právní záležitosti stěžovatele při šetření této zásady učinily a dospěly k právním závěrům, na nichž Ústavní soud nehodlá ničeho měnit. Ve svých rozhodnutích obecné soudy podrobily svému zkoumání listinu nazvanou Dispoziční povinnosti ke směnce uložené do advokátní úschovy (č.l. 19), tedy jediný z provedených důkazů, z něhož by dle stanoviska obecných soudů bylo možno usuzovat na případné utrpění škody stěžovatelem, avšak s ohledem na skutečnost, že tato listina popisuje směnku, aniž by bylo zřejmé, kdo byl remitentem této směnky, kdo rubopisoval tuto směnku na stěžovatele a kdy byla směnka vystavena, obecné soudy naznaly, že vznik škody na straně stěžovatele nebyl zjištěn (zejm. č.l. 113, č.l. 147). Na takto předestřeném postupu obecných soudů, kdy hodnocení důkazů těmito nenese byť jen náznak vady způsobující neoprávněný zásah do práv stěžovatele garantovaných mu Listinou, neshledává Ústavní soud ničeho protiústavního.
Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadá dílčí právní závěr obecných soudů, k němuž tyto dospěly v jeho záležitosti, a to s tím, že krajský a vrchní soud nesprávně vyřešily otázku subjektu nesoucího břemeno důkazní, nelze než označit toto jednání stěžovatele jako jeho polemiku s obecnými soudy ohledně naplnění předpokladů pro vydání rozhodnutí obecnými soudy v té podobě, jak ony učinily. Tímto však stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod pro podání ústavní stížnosti. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za podmínky, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo. V přezkoumávaném případě ovšem nebyl takovýto zásah do práv stěžovatele shledán.
Obecné soudy ve svých rozhodnutích zřetelně vyložily, na jakém základě byla žaloba stěžovatele zamítnuta, z těchto současně zřejmě plyne, jakými právními úvahami byly obecné soudy vedeny při formulování právního závěru, dle něhož bylo na stěžovateli, aby prokázal, že existovala formálně platná směnka (zejm. č.l. 113-115, č.l. 147). Podle přesvědčení Ústavního soudu právní úvahy obecných soudů, jak jsou seznatelné z jimi vydaných rozhodnutí, nevybočují z mezí zákona, přičemž na jejich podkladě učiněný právní závěr obecných soudů má Ústavní soud za výsledek ústavně konformní aplikace a interpretace příslušných právních předpisů, který z hlediska ústavněprávního bezpochyby obstojí.
Vrchní soud v jím vydaném napadaném rozsudku mimo jiné uvedl, že: „Tvrdil-li žalobce, že mu vznikla škoda nevydáním směnky, soud prvního stupně zcela správně vycházel z toho, že je na něm, aby prokázal existenci formálně platné směnky znějící na jeho řad. K důkazu ke svému tvrzení předložil toliko dispoziční povinnosti ke směnce, z nichž, jak soud prvního stupně opět zcela správně uvádí, není zřejmé, kdo byl remitentem směnky a kdo ji rubopisoval na žalobce, když žalobce podle textu dispozičních povinností remitentem směnky nebyl. Jde-li o otázku důkazního břemene, jak ji posoudil soud prvního stupně, je třeba uvést, že názor žalobce, že neexistenci formálně platné směnky mají prokazovat žalovaní, je nesprávný, neboť je na tom účastníkovi občanského soudního řízení, který tvrdí skutečnost, z níž dovozuje svůj nárok, aby existenci této skutečnosti prokázal. V tomto případě žalobce tvrdil, že mu nevydáním směnky vznikla škoda a bylo na něm, aby prokázal, že existovala formálně platná směnka. Žalovanému 1) lze také přisvědčit v tom, že z dispozičních povinností resp. z té jejich části, v níž je popisována směnka převzatá žalovaným 2), rovněž nevyplývá datum vystavení předmětné směnky.“ (č.l. 147). K takto naznačenému konstatování vrchního soudu Ústavní soud připojuje, že jej shledává ústavně souladným a věcně přiléhavým. Samotnou citaci z napadaného rozsudku vrchního soudu, jak byla v předchozím učiněna, pak Ústavní soud považuje za postačující reakci k výhradám stěžovatele stran nesprávného právního posouzení otázky subjektu nesoucího břemeno důkazní. V této části tak Ústavní soud uzavírá, že do práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu nemůže být zasaženo tím, že obecné soudy vyslovily právní názor, rozhodly na jeho základě a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, což je ovšem případ nyní posuzované věci.
Ústavní soud rovněž nemůže přisvědčit té výtce stěžovatele, dle níž vrchní soud nesprávně interpretoval a aplikoval §205a odst. 1 občanského soudního řádu. Interpretaci a aplikaci §205a odst. 1 občanského soudního řádu, jak je vrchní soud učinil v napadaném rozhodnutí, vnímá Ústavní soud jako logicky správné a právně konzistentní, přičemž tyto nevykazují prvky libovůle či dokonce svévole. Způsob, jakým se vrchní soud vypořádal s předmětnou odvolací námitkou stěžovatele, má Ústavní soud za ústavně konformní, za neporušující ústavně zaručená práva stěžovatele.
Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá, než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Součást napadaného rozhodnutí vrchního soudu tvořily taktéž výroky určující právo účastníků na náhradu nákladů odvolacího řízení. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele právě těmito výroky, což ostatně stěžovatel ani netvrdil, také v této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je tato zjevně neopodstatněná, a proto ji jako takovou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu