ECLI:CZ:US:2007:4.US.1217.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1217/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. L. Š. a 2. J. V., oba zastoupeni Mgr. Tomem Káňou, advokátem se sídlem Rožnovská 241, Frenštát pod Radhoštěm, proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 15. června 2005 č. j. 14 C 123/2003-133, usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 18. srpna 2005 č. j. 14 C 123/2003-165, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. října 2005 č. j. 57 Co 559/2005-172, usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 1. prosince 2005 č. j. 14 C 123/2003-179, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března 2006 č. j. 57 Co 135/2006-188 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2007 č. j. 28 Cdo 2241/2006-200, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 9. května 2007 a doplněnou podáními ze dne 13. července 2007, 16. července 2007 a 31. července 2007 napadli stěžovatelé v záhlaví označená rozhodnutí vydaná v řízení o jejich žalobě vedené Okresním soudem v Novém Jičíně pod sp. zn. 14 C 123/2003-133 s tvrzením, že vydáním napadených rozhodnutí došlo k zásahu do jejich práv zakotvených čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelé v podané ústavní stížnosti především rekapitulují svou snahu o vrácení pozemku, jehož vydání se žalobou domáhali, kroky státních orgánů (dle stěžovatelů nezákonné) a postup soudního řízení o jimi podané žalobě. Porušení svých práv spatřují jednak ve způsobu rozhodování o vyvlastnění předmětného pozemku, jednak v postupu obecných soudů rozhodujících o jimi podané žalobě. Stěžovatelé především tvrdí, že soud prvního stupně pochybil, pokud jim dle ust. §30 o. s. ř. neustanovil advokáta k ochraně jejich zájmů, neboť nemají právní vzdělání a neznají dostatečně ustanovení procesních předpisů, což způsobilo, že se na soud neobraceli způsobem, který by jejich právům zaručil ochranu. Rozsudek soudu prvního stupně je pak dle nich založen na zcela nesprávném právním názoru aplikace zákona, který se na danou věc nevztahuje. Stěžovatelé dále napadají závěr soudu prvního stupně i soudu odvolacího o tom, že nejsou osvobozeni od soudního poplatku, což v konečném důsledku vedlo k zastavení odvolacího řízení pro jeho nezaplacení. Tvrdí, že všechny tři v řízení rozhodující soudy porušily svou zákonem danou poučovací povinnost, neinformovaly je o možnosti požádat o zástupce pro řízení, nedostatečně zjistily majetkové a finanční poměry stěžovatelů, což vyústilo ve vydání napadených rozhodnutí, jejichž zrušení pro nezákonnost se stěžovatelé podanou ústavní stížností domáhají.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 14 C 123/2003 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 15. června 2005 č. j. 14 C 123/2003-133 rozhodl Okresní soud v Novém Jičíně o zamítnutí žaloby stěžovatelů (a H. Ch.) na vydání pozemku parc. č. 416 v k. ú. Nový Jičín - Dolní předměstí a uložil žalobcům povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení, jakož i uhradit státu soudní poplatek. Proti tomuto rozhodnutí podali všichni tři žalobci odvolání a současně požádali o osvobození od soudních poplatků a záloh.
Usnesením ze dne 18. srpna 2005 č. j. 14 C 123/2003-165 soud prvního stupně žalobcům osvobození od soudních poplatků a záloh nepřiznal. Proti tomuto usnesení podali žalobci (včetně obou stěžovatelů) odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 13. října 2005 č.j. 57 Co 559/2005-172 tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Usnesení odvolacího soudu bylo stěžovatelům doručeno 8. listopadu 2005 a téhož dne nabylo právní moci.
Po marné výzvě k úhradě soudního poplatku z odvolání soud prvního stupně usnesením ze dne 1. prosince 2005 č. j. 14 C 123/2003-179 odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil, k odvolání podané žalobci (včetně stěžovatelů) odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil usnesením ze dne 31. března 2006 č. j. 57 Co 135/2006-188. Usnesení odvolacího soudu bylo stěžovatelům doručeno 19. dubna 2006, právní moci nabylo dne 21. dubna 2004.
Usnesením odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení napadli stěžovatelé podáním, označeným jako odvolání, které bylo Krajským soudem v Ostravě posouzeno jako dovolání a předáno k rozhodnutí Nejvyššímu soudu. Usnesením ze dne 20. února 2007 č. j. 28 Cdo 2241/2006-200 dovolací soud odmítl dovolání jako nepřípustné. Usnesení dovolacího soudu bylo 1. stěžovatelce doručeno dne 16. března 2007 a 2. stěžovateli dne 13. března 2007.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku [§72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti je třeba rozdělit napadená rozhodnutí do dvou okruhů. První okruh a uzavřený celek tvoří usnesení, jimiž soud prvního stupně a soud odvolací rozhodovali o osvobození od soudního poplatku stěžovatelů a 3. žalobkyně, resp. toto osvobození nepřiznali (usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 18. srpna 2005 č. j. 14 C 123/2003-165, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. října 2005 č. j. 57 Co 559/2005-172). Ústavní soud konstatuje, že proti usnesení odvolacího soudu již není žádný opravný prostředek přípustný, jak účastníky řízení správně poučil odvolací soud v písemném vyhotovení tohoto usnesení. Od jeho doručení stěžovatelům je tak třeba odvíjet šedesátidenní lhůtu k podání ústavní stížnosti. Dle doručenek založených ve spise bylo usnesení doručeno stěžovatelům dne 8. listopadu 2005, lhůta k podání ústavní stížnost tak zřetelně marně uplynula. Proto ústavní stížnost musel Ústavní soud v této části odmítnout podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním sodu jako návrh opožděný, aniž by se námitkami vůči nim uplatněnými mohl vůbec zabývat.
Stejný osud však sdílí i ústavní stížnost podaná proti druhému okruhu napadených rozhodnutí, tedy proti rozsudku soudu prvního stupně a na něj navazujících rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího o zastavení odvolacího řízení (rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 15. června 2005 č. j. 14 C 123/2003-133, usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 1. prosince 2005 č. j. 14 C 123/2003-179, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března 2006 č. j. 57 Co 135/2006-188). Proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení rovněž není žádný opravný prostředek přípustný. Není proti němu přípustné ani dovolání; podali-li stěžovatelé dovolání, které je ze zákona nepřípustné, nelze jim jen z toho důvodu přiznat beneficium otevření lhůty pro ústavní přezkum těchto rozhodnutí podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, neboť toto ustanovení se vztahuje pouze k těm rozhodnutím o dovolání, které dovolací soud může odmítnout z důvodů závisejících na jeho uvážení. O takový případ se však zřetelně nejedná, důvodem pro odmítnutí dovolání byla nepřípustnost podaného mimořádného opravného prostředku, jež je zakotvena zákonem a na uvážení dovolacího soudu nezávisí. I v daném případě se proto lhůta k podání ústavní stížnosti odvíjela od okamžiku doručení usnesení odvolacího soudu stěžovatelům. Stěžovatelům bylo usnesení doručeno dne 19. dubna 2006, lhůta k podání ústavní stížnosti rovněž již marně uplynula a podaný návrh je tak opožděný.
Ústavní soud se tak mohl zabývat pouze částí ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2007 č. j. 28 Cdo 2241/2006-200, jímž dovolací soud pro nepřípustnost stěžovateli podané dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne dne 31. března 2006 č. j. 57 Co 135/2006-188 odmítl. Ústavní stížnost proti uvedenému rozhodnutí shledal sice přípustnou [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4, 5 zákona o Ústavním soudu], dlužno dodat, že stěžovatelé proti usnesení dovolacího soudu neuplatňují žádné konkrétní námitky, jimiž by své tvrzení o zásahu do svých ústavě zaručených základních práv doložili. Ústavní soud proto přezkoumal usnesení ze všech v úvahu přicházejících aspektů, avšak neshledal, že by uvedené rozhodnutí mohlo dotčení základních práv stěžovatelů způsobit. Závěr o nepřípustnosti dovolání je v daném případě výslovně opřený o zákonné ustanovení (§239 o. s. ř.), je tedy výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti a evidentně není v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Dle názoru Ústavního soudu postupoval dovolací soud ústavně konformním způsobem a jeho rozhodnutí je zdůvodněno řádně a přesvědčivě, v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Ústavní soud proto z hlediska svých pravomocí neshledal žádný důvod k zásahu do rozhodovací činnosti tohoto soudu.
V této části tak podanou stížnost odmítl dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2007
Michaela Židlická v. r.
předsedkyně senátu