ECLI:CZ:US:2007:4.US.1301.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1301/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. září 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti D. V., zastoupeného Mgr. Antonínem Strouhalem, advokátem, Advokátní kancelář v Brně, Dvořákova 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31.1.2007, č.j. 7 Afs 176/2005-86, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5.5.2005, č.j. 30 Ca 126/2003-53, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 17.2.2003, č.j. FŘ 110/4792/2002-0107, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu faxem dne 21.5.2007 a podanou téhož dne k poštovní přepravě se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody zaručená v čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy obou instancí, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukázal na skutečnost, že meritum věci projednávané před správními orgány i soudy se týkalo posouzení plnění poskytnutých stěžovatelem z hlediska ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o daních z příjmu). Stěžovatel poskytoval finanční plnění společnosti NWT Computer, s.r.o., v rámci obchodních vztahů, a to k zajištění obchodní spolupráce a umožnění podnikání obou subjektů. Na rozdíl od právních názorů vyjádřených v napadených rozhodnutích se domníval, že šlo o výdaje na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů podle ustanovení §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Předmětná plnění byla nutným předpokladem činnosti společnosti NWT Computer, s.r.o., a jejich účelem bylo umožnění podnikání společnosti - zajištění dostatku finančních prostředků. Poskytnutí zálohy je dle stěžovatele zcela běžným nástrojem v obchodních vztazích. Dále stěžovatel namítl, že se správce daně, krajský soud ani Nejvyšší správní soud nezabývaly důkazy navrženými stěžovatelem. Konkrétně odmítly provést jako důkaz dohodu o obchodní spolupráci, dohodu o narovnání a svědecké výpovědi J. N. a Ing. Bc. R. D. Za naprosto nepřijatelný považoval závěr kasačního soudu, který pochybení krajského soudu spočívající v neprovedení listinných důkazů a nevypořádání se s těmito důkazy v odůvodnění rozhodnutí nepovažoval za vadu, jež zakládá nutnost rozhodnutí zrušit.
Ústavní soud poté, co si vyžádal a poté vyhodnotil spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 126/2003, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud již mnohokrát uvedl (srov. např. III. ÚS 26/94, Sb.n.u. sv. 1, str. 241), zasáhnout do nezávislosti obecných soudů je oprávněn toliko tehdy, pokud postupem obecného soudu byly porušeny ústavní principy. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší primárně vykládat ustanovení jednoduchého práva, a tedy ani ustanovení §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů ve vztahu k uplatněným výdajům. Toto oprávnění náleží nezávislým a nestranným obecným soudů (čl. 95 odst. 1 Ústavy), jejichž úkolem je zhodnotit jednotlivé důkazy, a to jak samostatně, tak ve vzájemných souvislostech v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů.
Jinak řečeno, postupoval-li soud v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, což se v daném případě pochybným nejeví, a svůj postup řádně odůvodnil, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Relevancí záloh poskytnutých společnosti NWT Computer, s.r.o., jako daňově uznatelných výdajů se zabýval již správce daně ve svém též ústavní stížností napadeném rozhodnutí o odvolání (č.l. 19 a 20). Tyto transakce zhodnotil tak, že neplnily skutečnou funkci záloh, přičemž stěžovatel, ačkoliv k tomu byl vyzýván a byla mu poskytnuta dostatečná příležitost k případnému navržení důkazů, nijak nezdůvodnil nepoužití záloh společností NWT Computer, s.r.o., a jejich vrácení v dalším roce jako přeplatku. Tvrzení stěžovatele, že k prokázání uskutečněných operací postačují vystavené účetní doklady, se ukázalo jako nedostatečné s ohledem na nutnost, aby účetní doklady navazovaly na konkrétní skutečně provedené obchodní případy. Dohodou o spolupráci i dohodami o narovnání se zabýval již správce daně a vzhledem k jejich naprosté obecnosti je nepřipustil jako důkazní prostředek; toto svoje rozhodnutí řádně odůvodnil (č.l. 18). Krajský soud se ve svém rozhodnutí se závěry správce daně ztotožnil (č.l. 55). Při jednání před tímto soudem právní zástupce stěžovatele výslovně uvedl, že netrvá na výslechu svědků navržených v žalobě (č.l. 50); nelze tedy v řízení před Ústavním soudem úspěšně namítat, že soudy tento důkaz (protiústavně) neprovedly. Nejvyšší správní soud v rámci svého omezeného přezkumu dospěl k závěru, že rozhodnutí krajského soudu je jako celek správné a dostatečně odůvodněné, s čímž se ztotožňuje i Ústavní soud. Nejvyšší správní soud správně poukázal též na to, že stěžovatel nijak nekonkretizoval, v čem mají být závěry krajského soudu v rozporu se zákonem; ostatně přílišnou obecností a stručností je zatížena i sama ústavní stížnost, neboť stěžovatel nespecifikoval, v čem konkrétně shledává protiústavnost hodnocení záloh orgány veřejné moci a omezil se pouze na konstatování, že jde o běžný nástroj v obchodních vztazích, což však nemá přímou souvislost s jejich uznáním jako daňově uznatelných výdajů ve smyslu §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů.
Nezbývá tedy než uzavřít, že z pohledu výše uvedených principů Ústavní soud, zhodnotiv napadená rozhodnutí, konstatuje, že v nich soudy zaujaly řádně odůvodněný jednotný právní názor, což samo o sobě nemůže porušit právo stěžovatele na spravedlivý proces (srov. I. ÚS 260/96, Sb.n.u. sv. 6, str. 603). Nedůvodnou shledal Ústavní soud i námitku porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny. Z výše uvedeného totiž plyne, že postup správních orgánů i soudů byl v souladu se zákonem o daních z příjmů a zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, na základě kterých byly stěžovateli povinnosti uloženy. Závěrem lze konstatovat, že Ústavní soud neshledal ani porušení jiných práv a svobod stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu