ECLI:CZ:US:2007:4.US.1359.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1359/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou se sídlem v Praze, Urbánkova 3360, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 4. 2007, č.j. 5 Nt 1/2007-53, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 5. 2007, č.j. 14 To 104/2007-102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 28. 5. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") vzal podle §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), stěžovatele do vazby z důvodů vymezených v §67 písm. a), písm. b), písm. c) trestního řádu. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") následně svým usnesením ze dne 4. 5. 2007 ke stížnosti stěžovatele proti napadanému usnesení okresního soudu tuto zamítl.
2. Stěžovatel se domníval, že obecné soudy vydáním napadaných rozhodnutí zasáhly do jeho ústavně zaručených práv, práva na osobní svobodu, práva na spravedlivý proces a práva na soudní a jinou právní ochranu, jež jsou zakotvena v čl. 8, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, obecné soudy v napadaných rozhodnutích rovněž nerespektovaly ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2, čl. 4 Listiny.
3. Ve své ústavní stížnosti, kterou uvedl návrhem ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu, stěžovatel nejprve namítal, že u jeho osoby nebyly naplněny podmínky dle §67 písm. a) trestního řádu, neboť z žádného jeho jednání či dalších konkrétních skutečností nevyplývá a ani nevyplývala důvodná obava, že by uprchnul nebo se skrýval, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání či trestu. Pokud pak obecné soudy v tomto směru argumentovaly, že stěžovateli hrozí vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody, s tímto hodnocením obecných soudů se stěžovatel nebyl s to ztotožnit, jelikož s ohledem na dosavadní bezúhonnost stěžovatele, na okolnosti stíhaného skutku a jeho povahu, kdy zcela zřejmě nejde o jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu obchodování s lidmi ve smyslu §232a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), není udělení vysokého trestu stěžovateli reálné.
4. Stejně tak podmínky pro užití vazebního důvodu dle §67 písm. b) trestního řádu podle přesvědčení stěžovatele v jeho případě nenastoupily, a to proto, že samotná potřeba slyšet svědky, resp. samotný fakt počáteční fáze vyšetřování, nemohou založit konkrétní skutečnost dokládající důvodnou obavu z koluzního záměru stěžovatele. Na podporu správnosti svých úvah, dle nichž uvalení vazby na něj nebylo opodstatněné ani s ohledem na §67 písm. b) trestního řádu, stěžovatel dále doplnil, že v době od zahájení vazebního stíhání jeho osoby do podání ústavní stížnosti neproběhl téměř žádný úkon, který by se vztahoval ke skutku, jehož se měl dopustit stěžovatel, nadto všechny podstatné výslechy svědků a spoluobviněných proběhly již před jeho vzetím do vazby.
5. V dalším stěžovatel přednesl své výhrady stran odůvodnění napadaných rozhodnutí obecných soudů. Dle stanoviska stěžovatele jsou napadaná rozhodnutí obecných soudů, která závažně zasahují do práva na osobní svobodu stěžovatele, nedostatečně odůvodněna a nerespektují tak, že požadavek zákonem vyžadovaného způsobu odůvodnění rozhodnutí je ve vazebních věcech, pro jejich důsledky, o to více důrazně důvodný. Nepřezkoumatelnost a nedostatečnou odůvodněnost identifikoval stěžovatel především u napadaného usnesení krajského soudu, v jehož rámci se stížností soud nevypořádal se všemi stížnostními námitkami stěžovatele. V odůvodněních napadaných usnesení obecných soudů nadto tyto dle tvrzení stěžovatele uvádějí údaje, které nemají podklad ve vyšetřovacím spise a ani neodpovídají skutečnosti, kdy není pravdou, že přítelkyní stěžovatele je či byla P. W., resp. že hlavní zdroj příjmů stěžovatele tvořily prostředky získané trestnou činností.
6. Stěžovatel taktéž uvědomil Ústavní soud o určitých procesních pochybeních, ke kterým mělo dojít při trestním stíhání jeho osoby. Stěžovateli předně bylo, s odkazem na nedostatečnou kapacitu výslechových místností, dne 15. 5. 2007 odepřeno sejít se se svým obhájcem ve vazební věznici za účelem nutné porady, což ovšem značí zásah do práva obviněného na obhajobu. Orgány činné v trestním řízení současně odmítly vydat obhájci stěžovatele kopie protokolů o některých výsleších svědků.
7. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel předestřel, že vazební stíhání své osoby považuje za opatření nepřiměřeně zasahující do jeho ústavně zaručených práv a svobod, neboť stěžovatel je osobou dosud netrestanou a nevystupuje jako vlastník podniků, v nichž mělo docházet ke stíhané trestné činnosti. Pokud byl stěžovatel napadanými usneseními obecných soudů vzat do vazby, stalo se tak na podkladě nedostatečného zvážení všech relevantních okolností ze strany obecných soudů.
8. Z napadaných rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že ke dni vydání napadaného usnesení okresního soudu, tedy ke dni 6. 4. 2007, probíhalo trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), písm. d) trestního zákona, jehož se měl stěžovatel dopustit společně s O. G. a R. W. tím, že v přesně nezjištěné době nejméně od počátku roku 2002 do doby svého zadržení O. G. pod falešnou záminkou obstarání zaměstnání v pozici uklízečky nebo pomocnice v kuchyni nebo jiné podobné práce zorganizoval nábor dívek v zahraničí, zejména v Rusku, na Ukrajině, v Bělorusku a jinde a do České republiky za tímto účelem dopravil nejméně 16 žen, po jejich příjezdu do České republiky tato děvčata rozmístil do nočních klubů Peep v Dolním Dvořišti, Amor v obci Vlčí Jámy a Cotton v obci Řasnice, které provozovali R. W. nebo stěžovatel, kteří za dodané dívky zaplatili dosud blíže nezjištěné finanční částky v eurech nebo jiné měně, a zde je nutili provozovat prostituci s tím, že si musí odpracovat svůj dluh ve výši částky, která byla zaplacena O. G. za jejich dodání, navíc je nutili odevzdávat část peněz získaných z prostituce a takovým způsobem získali R. W., O. G. a stěžovatel v uvedeném období nejméně 15.000 Eur. Takto specifikovaného trestného činu se měl stěžovatel dopustit jednáním, jak je popsáno v napadaném usnesení okresního soudu. Při prostudování napadaných rozhodnutí obecných soudů učinil Ústavní soud mimo výše naznačených také další zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti.
II.
9. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu není úkolem tohoto orgánu ochrana "běžné" zákonnosti, nýbrž jen ústavnosti, jak ostatně stanoví také čl. 83 Ústavy. Ústavní soud tak není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva ze strany obecných soudů a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může ve smyslu §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu výhradně tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
11. Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě prověřování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných stěžovatelů umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, pokud jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, resp. není-li vazební rozhodnutí odůvodněno poukazem na zákonem vyžadovanou existenci konkrétních skutečností. Samotné posouzení konkrétních skutečností odůvodňujících v jednotlivém případě obavu z následků uvedených v §67 písm. a), písm. b), písm. c) trestního řádu, stejně jako uvážení nastoupení předpokladů pro vzetí do vazby, to vše s ohledem na dosavadní skutková zjištění, však náleží především obecným soudům, které rovněž vykládají pojem konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu dle §67 trestního řádu. Ty takto musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení zvážit, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení. Rozhodování o vazbě přitom nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazbu nutno důsledně chápat jako zajišťovací institut, sloužící k dosažení účelu trestního řízení. Je přirozené, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Tento závěr vyplývá z teorie trestního práva, stejně jako z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
12. K námitkám stěžovatele stran nenaplnění podmínek uvalení útěkové vazby na jeho osobu, resp. s tímto souvisejících nedostatků odůvodnění napadaných rozhodnutí obecných soudů, Ústavní soud konstatuje, že odůvodnění útěkové vazby v podobě učiněné okresním soudem v jeho usnesení ze dne 6. 4. 2007 je podle přesvědčení Ústavního soudu nepřezkoumatelné, přičemž tato vada nebyla zcela zhojena ani napadaným rozhodnutím krajského soudu. Dovozují-li obecné soudy nastoupení předpokladů pro vzetí stěžovatele do vazby dle §67 písm. a) trestního řádu výhradně ze skutečnosti, že stěžovatel je trestně stíhán pro trestný čin ohrožující jej minimálně pětiletým trestem odnětí svobody, aniž by přihlédly byť k jediné další konkrétní okolnosti posuzované věci, tento jejich postup je z hlediska ústavněprávního nepřípustný, jak ostatně Ústavní soud judikoval mimo jiné ve svých nálezech, sp. zn. III. ÚS 566/03, sp. zn. I. ÚS 603/07 (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03, publikovaný pod č. 48 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, str. 3; nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/07, dosud nepublikován; oba dostupné také na www.judikatura.cz). Pokud by tedy omezení osobní svobody stěžovatele bylo založeno jen na takto odůvodněné útěkové vazbě, muselo by být zrušeno. Avšak u stěžovatele byly obecnými soudy shledány rovněž důvody vazby koluzní a předstižné, které nelze přehlížet.
13. Vytýká-li stěžovatel napadaným rozhodnutím obecných soudů, že tato nesprávně prohlašují důvodnost vazby stěžovatele dle §67 písm. b) trestního řádu, ač konkrétní skutečnosti dokládající důvodnou obavu z koluzního záměru dle náhledu stěžovatele neexistují, resp. že tato jsou v této oblasti nedostatečně odůvodněna, Ústavní soud se s ohledem na již předestřené v odstavci 11. tohoto rozhodnutí mohl zabývat jen námitkou uvedenou jako druhou. Tuto však Ústavní soud nemá za opodstatněnou. Okresní soud ve svém usnesení ze dne 6. 4. 2007 naznal, že stěžovatele je potřeba vzít do vazby z důvodu dle §67 písm. b) trestního řádu s ohledem na počáteční fázi trestního stíhání stěžovatele, na neprovedené výslechy některých svědkyň způsobilých se k trestné činnosti stěžovatele vyjádřit a na nutnost v průběhu dalšího vyšetřování prokázat všechny vazby stěžovatele na ostatní spoluobviněné a svědky, jelikož údaje tvrzené stěžovatelem o těchto vazbách zcela neodpovídají shromážděnému spisovému materiálu. Ke stěžovatelově stížnosti do napadaného usnesení okresního soudu pak krajský soud ve svém usnesení ze dne 4. 5. 2007 poukázal na objektivní konstelaci, tvořenou osobními poměry stěžovatele, současným počátečním stadiem trestního řízení a specifičností skutkové podstaty stíhaného trestného činu, kdy se jedná o trestný čin obchodování s lidmi, která dokladuje, že stěžovatel byl vzat do vazby z důvodu koluzního oprávněně. Bude-li v této souvislosti uvážen závěr Ústavního soudu, který tento vyslovil v řadě svých rozhodnutí, mimo jiné ve svém nálezu ze dne 3. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 207/99, dle něhož: "Vazební důvod podle ustanovení §67 písm. b) trestního řádu je obecně dán, jsou-li v posuzovaném případě zjištěny konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu, že obviněný bude mařit zjišťování skutkových okolností důležitých pro objasňování věci, a to postupem upraveným trestním řádem, tedy zpravidla dokazováním. Jak již konstatoval Ústavní soud v řadě svých nálezů, o takovou konkrétní skutečnost jde nejen tehdy, jestliže obviněný sám svým jednáním zavdal příčinu k obavě z koluzního jednání, ale existuje-li určitá objektivní konstelace, zahrnující nejen osobu pachatele, ale všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování." (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 207/99, publikovaný pod č. 107 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, str. 67; dostupný také na www.judikatura.cz), nelze odůvodnění napadaných usnesení obecných soudů v těch částech, jež se zaměřují na doložení koluzního důvodu vazby stěžovatele, vnímat jako ústavně nesouladná. Pokud pak stěžovatel upozorňuje, že v době od zahájení vazebního stíhání jeho osoby do podání ústavní stížnosti neproběhl téměř žádný úkon, který by se vztahoval ke skutku, jehož se měl stěžovatel dopustit, tato jeho námitka nepožívá ústavněprávní relevance, nadto ze stěžovatelem tvrzeného není možno dovozovat, jak se domnívá, že výslech žádných svědků nebyl objektivně sledován, resp. odpovídající důkazní prameny zjišťovány.
14. Ke stěžovatelovým výhradám stran nedostatečného a nepřezkoumatelného odůvodnění napadaných rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud vyjádřil již v odstavcích 12. a 13. tohoto rozhodnutí, pro úplnost pak Ústavní soud doplňuje, že ač tato vykazují určité formální nedostatky a neodpovídají plně nárokům, jež je nutno na odůvodnění vazebních rozhodnutí vznášet, což platí především pro části odůvodnění napadaných rozhodnutí obecných soudů, v nichž se obecné soudy zabývaly útěkovým důvodem vazby stěžovatele, nedosahují tyto vady ústavněprávní intenzity. Toto Ústavní soud prohlašuje při vědomí skutečnosti, že i jediný vazební důvod postačuje k ústavně oprávněnému omezení osobní svobody jednotlivce. Ústavní soud posoudil také stěžovatelem blíže nerozvedenou výtku, dle níž krajský soud nereagoval na všechny jeho stížnostní námitky. K v předchozím, v odstavcích 12. a 13. tohoto rozhodnutí, uvedenému Ústavní soud připojuje, že s obsahem stížnostních námitek stěžovatele, jak jsou sepsány v napadaném usnesení krajského soudu, jež jsou v převážné míře polemikou stěžovatele s právními názory okresního soudu vyslovenými jím v jeho usnesení ze dne 6. 4. 2007, se částečně vypořádal již okresní soud ve svém rozhodnutí. Jelikož se stížnostní soud s jeho závěry ztotožnil, nebylo třeba tyto znovu odůvodňovat, ale postačilo, že na ně krajský soud jako na správné odkázal. Navíc pak krajský soud doplnil vlastní úvahy o skutkových a právních zjištěních učiněných okresním soudem, které tato zjištění podporují a zároveň reagují na stížnostní námitky stěžovatele. Ústavní soud považuje takovýto postup za plně ústavně souladný. Zpochybňuje-li stěžovatel pravdivost některých údajů, jež okresní soud obsáhl do svého usnesení ze dne 6. 4. 2007, Ústavní soud k tomuto stěžovatele upozorňuje, že tyto, ať již odpovídají skutečnosti či nikoliv, netvoří dle odůvodnění napadaných rozhodnutí obecných soudů jediný či ústřední podklad pro vzetí stěžovatele do vazby, a to zcela zřejmě minimálně ve vztahu ke koluznímu důvodu vazby stěžovatele. Ani takto tedy nedošlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.
15. Poukazuje-li stěžovatel na údajná procesní pochybení, významně jej zkracující na jeho právu na obhajobu, ke kterým mělo dojít při trestním stíhání jeho osoby, avšak až po vydání napadaných rozhodnutí obecnými soudy, tato nejsou dle přesvědčení Ústavního soudu způsobilá jakkoliv zpochybnit ústavní souladnost napadaných rozhodnutí obecných soudů.
16. Ústavní soud nakonec není s to ztotožnit se s tím hodnocením stěžovatele, dle něhož vazební stíhání stěžovatele je opatřením nepřiměřeně zasahujícím do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Při uvážení předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti stíhaného činu stěžovatele a ke stěžovateli se upínající typové hrozby vysokého trestu se Ústavnímu soudu nejeví vzetí do vazby stěžovatele příliš přísným procesním zajišťovacím opatřením. Omezení osobní svobody stěžovatele, k němuž došlo na podkladě napadaných rozhodnutí obecných soudů, považuje Ústavní soud za přípustné z pohledu ústavněprávních kautel obsažených v trestním řízení, toto je tak ve vztahu proporcionality k ústavně konformnímu veřejnému zájmu na účinném stíhání trestné činnosti.
17. Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný. K návrhu stěžovatele na postup dle §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud připojuje, že po posouzení naléhavosti věci v návaznosti na ostatní případy, které právě řeší, neshledal tento návrh důvodným.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu